Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Z kanceláře na Hrad a zase zpátky

Z kanceláře na Hrad a zase zpátky

Z kanceláře na Hrad a zase zpátky
RECENZE: Prezident Blaník (režie: Marek Najbrt, 2018) – MILOŠ KAMENÍK –

Komediální seriál Kancelář Blaník, který se na internetu objevil poprvé před čtyřmi roky, se okamžitě stal fenoménem. Nyní se svůj satirický potenciál pokouší zúročit v kinech, ale transformace do celovečerní stopáže přináší nejedno úskalí.

Kancelář Blaník (od r. 2014) nebyl první seriál vyrobeným přímo pro Stream, na němž se podíleli známí televizní a filmoví tvůrci. Za všechny předchůdce vzpomeňme alespoň seriál Gynekologie 2 (2007), kde se už tehdy vedle ČtvrtníčkaLábusem objevil i představitel Antonína Blaníka Marek Daniel. Díky velkému diváckému ohlasu to byl až seriál o cynickém lobbistovi, který upevnil standardy podobné on-line produkce. Večerníčková délka ideální pro počítačové prokrastinátory, minimální realizační náklady, umožňující rychlé natáčení a postprodukci bez zdlouhavých příprav, a typ humoru, jehož se klasické televize bojí. Neuroticky pulzující, kvazireportážní kamera a rychlý střih stylisticky, ale i humoristicky připomínal seriál Kancl (od r. 2001), včetně asociálních postav. Hulvátského a sprostého šéfa kanceláře doplňuje ještě dvojice submisivních asistentů, kteří stojí za všemožnými politickými lumpárnami. Příběhy pohotově reagovaly na medializované politické kauzy a posouvaly je do absurdnějšího a pokřivenějšího kontextu, pokud to vůbec bylo možné. Populárními se stala i camea známých herců a tváří politicko-veřejné scény. Tonda Blaník (Marek Daniel) zlidověl a po desítkách epizod vtrhl do kin. Přímá prezidentská volba nabídla několik týdnu trvající a obvykle vyhrocenou mediální zásobu motivů s potenciálem pro celovečerní film.

Nejznámější český lobbista opustí zastrčenou kancelář, kam se aspoň na chvíli nostalgicky vrátí, a vyrazí před objektivy televizních kamer a mikrofony novinářů. Blaník se snaží stát prezidentem, aby mohl do zahraničí rozprodat zbývající státní majetek, jak mu poradil omámený ekonom Tomáš Sedláček. Když mu kandidaturu překazí teroristická buňka tzv. Pražské kavárny, pokouší se alespoň zlobbovat stávající kandidáty, aby mu šli na ruku. Nakonec ovšem narazí na protivníka sobě rovného, na Miloše Zemana. Kupodivu se mu ale moc nedaří. Možná končí éra lidí jako je on a je potřeba, aby dosud zalezlí manipulátoři vystoupili z politického přítmí.

Režisér Marek Najbrt celého Prezidenta Blaníka (2018) realizoval během dokončovacích prací výpravné pohádky Čertí brko (2018), která vstoupí do kin na podzim. Najbrt už skoro patnáct let patří k předním mainstreamovým filmařům u nás, aniž by se musel za svou tvorbu stydět. Tíhne k ironickému, občas až hořkému humoru, jenž prosakoval především „sudeťáckým“ dramatem Mistři (2004). Českou povahu zkoumal i ve svém asi nejlépe přijatém snímku Protektor (2009), kde v jinak dějově tradičním dramatu z 2. světové války využil modernějších stylistických prvků. Konvenčnější režijní polohu zastupují seriály jako Terapie (2011), Svět pod hlavou (2017) nebo vyloženě zakázkový seriál Já, Mattoni (2016), patrně nejproblematičtější položka Najbrtovy filmografie, na níž se nepodílel jeho obvyklý scenáristický tým (Robert Geisler, Benjamin Tuček, u Blaníka a Čertího brka ještě Tomáš Hodan a v případě Prezidenta Blaníka navíc ještě Jan Bartes). Seriálový i filmový Blaník představuje vyvrcholení ještě jiné Najbrtovy autorské polohy. Už za studií (dokument na FAMU) inklinoval i k osobitějšímu, často absurdnímu a ostrému humoru, mystifikaci a metanarativní sebeironii, což dokládají televizní komediální cykly Kinetická encyklopedie všehomíra (1998), Komediograf (2003), ale i celovečerní Polski film (2012), právě odtud pochází i motiv rozdvojené postavy. Po tehdejším Danielovi-Havlátovi, tak přichází Blaník-Havel, přičemž zde se odkazuje i k Danielově roli Václava Havla z televizního cyklu České století (2014).

Tvůrci se rozhodli poetiku seriálu co nejvíce zachovat s vědomím, že na film pro kina bývají kladeny větší nároky. Nejdou cestou klasického, dramaticky klenutého vyprávění, ale volí jednoduchou ústřední linku (tou je Blaníkova snaha dostat na Hrad sebe, nebo někoho sobě podřízeného), obloženou peripetiemi a podzápletkami, které budou spontánně vznikat v průběhu natáčení na základně improvizovaných situací a podle vývoje předvolebního reje. Herci v doprovodu kamer chodili na předvolební debaty a meetingy, kde oslovovali prezidentské kandidáty, přičemž z jejich reakcí se případně rozvinuly další motivy. V duchu seriálu tak film těží z aktuálního vývoje dění (viz třeba zapojení stovek billboardů polepených českými vlajkami, představující Blaníkovu „nedotaženou“ kampaň), zároveň je ale realitou limitován. Zřejmě díky Zemanově „absenci“ se neslo první kolo volby v nepříliš výbušné atmosféře, což se s kolem druhým změnilo, ale na to už filmaři neměli čas reagovat, protože premiéra se konala pouhé čtyři dny po volbách. Snad bude na DVD zveřejněn alternativní konec, který měli tvůrci připravený pro případ volebního vítězství Jiřího Drahoše, protože s velkou pravděpodobností změní vyznění celého díla. Aktuálnost zde není konceptem pro koncept, jako třeba v případě jiného rekordmana – Krysaře (2003), jenž byl natočen během jediného dne, ale původní strategií seriálu jakožto ironický politický komentář. Blaníka má smysl vidět právě v těchto dnech, kdy máme v paměti jednotlivé detaily volby i zbytky emocionálního náboje s volbou spojeným. Vzhledem k faktu, že filmy se dnes v kinech moc dlouhou dobu neudrží a vlna diváckého zájmu se soustředí do prvních tří týdnů od premiéry, nejde o úplně nelogický krok.

Ve filmu nevystupují pouze politici, ale role sebe samých přijali třeba i Tomáš Sedláček, Ladislav Špaček, Tomáš Klus, Jakub Železný nebo Tomáš Sokol. Humor pak plyne nejčastěji z kontrastu obhroublého a velmi sprostého Blaníka a mediálního obrazu daného člověka, což občas naráží na jejich herecké možnosti. Konfrontace s kandidáty sice přináší atraktivní komediální tenzi, zároveň je ale svazující, protože většinou neumožňuje materiál patřičně rozehrát a náležitě vypointovat. Když Blaník potká třeba Topolánka nebo Babiše, sice jej poznávají a tzv. nezkazí vtip, ale situace samotná s sebou nese jednu nebo dvě neutrální věty. S některými politiky se podařilo domluvit i krátké inscenované výjevy (Ivan Bartoš, Miroslav Kalousek), což narativní koherenci prospívá, ale ani to neposkytne víc než krátkou peripetii, kterou vzápětí stíhá další podobná etuda. Navzdory rozumné stopáži (85 minut) není jednoduché udržet zdání přirozeného řetězení příčin a následků. Skáče se od nápadu k nápadu, někdy není úplně jasné, proč se děje, co se děje. Kvůli nepředvídatelnosti reality ale jde o jediný možný narativní princip. Korálkovou strukturu nabalujících se volně provázaných epizod mají i „cohenovské“ počiny jako Borat 2006) nebo Bruno (2009), kvalitativním hlediskem se stává „pouze“ komediální intenzita scén.

Humor seriálu si film zachoval, včetně množství Tondových vulgárních poznámek. Ty však vyvolají spíš pousmání, chybí osvobozující drzost a následná radost ze záměrného překračování hranic měšťácké morálky, jak ji třeba v Boratovi představuje explicitně nechutná rvačka nahých herců. Blaníkovo močení před publikem, kde není vidět, že by nepřipravené publikum bylo doopravdy uvedeno do rozpaků pohledem na hercovo přirození, nestačí. Prezident Blaník samozřejmě nemá být buranskou komedií, ale politickou satirou. Té zase schází skutečný střet s politickými a ideologickými fundamentalisty (zemanovci, komunisté, okamurovci, případně „klausofilové“). Marek Daniel nemůže předstírat, že je někým jiným a utahovat si tváří v tvář třeba ze senátora Veleby.

Úskalím celovečerní verze je i pojetí postav. Protáhlý asistent Žížala (Michal Dalecký) a jeho upjatá kolegyně Lenka (Halka Jeřábková Třešňáková) jsou jako typické vedlejší seriálové postavy výrazně typizované vzhledem i vlastnostmi. Film jednorozměrné postavy pečlivěji neprokresluje (Lenčina rodinná historie vznikla evidentně na základě improvizace a žádný narativní účel neplní), což platí i pro Antonína Blaníka. Ten se stal „archetypem“ lobbisty, jehož charakterizují jen základní povahové rysy jako technokraticky omezená sociální inteligence, absence svědomí, sociopatie, okázalý narcismus nebo oidipovský komplex. Navenek ho pak reprezentuje mobil (s často volající mámou), nevkusné kožené polobotky a doma pěstovaní exotičtí plazi. Blaník kupodivu nemá obsesivní vztah k jídlu, ani fetišistickou touhu po penězích nebo sexu. Bytostným egoismem tak připomíná dítě, snažící si vydupat vše, co si umane. Blaníkovo ego tematizuje i závěrečná titulková píseň kapely Midi lidi s refrénem „How long is your penis? Mine is long enough!“ Prvoplánová karikatura není u kratší metráže potíž, ale zde se od vysvětlení motivací postav musí neustále utíkat k vnějším impulsům a situačnosti, což je do jisté míry neotřelé, ovšem divákům neznalým seriálové předlohy se postavy mohou jevit jako povrchně načrtnuté.

V autorském zacházení s hlavní postavou ale k určitému posunu došlo. Blaník si od počátku vydobyl respekt napříč téměř celým názorovým spektrem díky snaze „nikomu nenadržovat“, což má své pochopitelné hranice, ale jelikož si seriál utahoval z bezskrupulózního utilitarismu a tuposti, tak byl obecně přijatelný. Blaník byl klonem lidí jako Šlouf, Dalík nebo Janoušek, ve své jednostrunnosti univerzální postava, která tak trochu ve stopách Švejka nebo Polívkova Bohuše, jako lakmusový papírek, ukazovala nenormálnost lidí okolo nás. Ve filmu ale s prohnilým lobbistu začne rozmlouvat Havlův duch a Blaník, ke svému zděšení, zjišťuje, že v sobě má asi „světlou“ stranu. Ne snad, že by se Blaník polepšil, ale je na dobré cestě, aby dostál svému rytířskému jménu. Vyvolává to až dojetí, ale opravdu bude Blaník staronovému svinstvu vzdorovat?

S dějovou fragmentárností korespondují i stylistické postupy, vesměs převzaté z on-line verze. Delší záběry spočívají prakticky pouze na výrazech Blaníkovy tváře, jiné záběry jsou útržkovité, prošpikované bleskovými prostřihy (nejčastěji na Tondovy boty), prudkými zoomy, okatými skoky přes osu. Evokují se tak Blaníkovy mentální přesmyčky a zkratky, náhlá pohnutí mysli.

Situační politický kabaret Prezident Blaník neobjevuje žádné nové téma. Zatímco seriál se strefoval do podvodných praktik, buranství na všech stranách politického spektra, film přichází do nové společensko-politické situace, v níž už tolik na ideologiích, financích nebo „kompro“ materiálech nezáleží. Blaník se ocitá v kolbišti, kde se střetává liberální a konzervativně-autokratický pohled na svět, přičemž sílícímu despektu k EU nebo migrační krizi (pomineme-li vtípek přechodu státní hranice v převleku za muslimky) se autoři vyhnuli. Tvůrci rozhodně nejsou nestranní, zesměšňují démonizaci Václava Havla v asi nejvtipnější sekvenci s Pražskou kavárnou (Jan Potměšil, Helena Třeštíková, Olga Sommerová, Jan Hřebejk nebo Roman Vaněk). Na podobnou recesi by lidé okolo Zemana nebo jedinci, kteří názorovým odpůrcům nadávají do „havloidů“, „pravdoláskařů“ nebo „dobroserů“, nepřistoupili. Zpřítomnění Pražské kavárny jako nebezpečné a tajné organizace je to nejlepší, co mohli filmaři tváří v tvář této nálepce udělat. Ukázali ji tak, jak ji lidé typu Ovčáčka s vážnou tváří vykreslují, a tím pachuť, kterou má zanechat, rozpouští. Přesto má snímek ambivalentní vyznění. Skutečně subverzivní podívanou není, poskytuje útěchu tomu, koho volba Zemana frustruje, a to je vše. Komedie jistě nemusí analyzovat reálné problémy, ale mohla by je odrážet v novém světle. Ačkoli je Blaník hajzl, tak je nám svým způsobem sympatický, respektive je nám blízký jako autorské gesto, jako vztyčený prostředníček nepravostem okolo nás, čímž nás hladí po srsti.

Prezidenta Blaníka by šlo snadno odbýt jako pouhý sled více či méně vtipných scének a pokus o jízlivou mystifikaci typu Borat, jehož kvalit ovšem nedosahuje. Žijeme ale v době, kdy si „zoufalí“ lidé uvykli chodit na „zoufalé“ filmy (přitom tomu tak ne vždy bylo), tedy na tituly, které symptomaticky z reality utíkají. V této situaci Prezident Blaník představuje počin, jenž si z (neradostné) skutečnosti alespoň utahuje a konzervuje tak ducha politicko-mediální krusty, jež nás obklopuje.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 67

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru