Jakterak se povedlo zabíjení stereotypu o plýtvání času s televizí?

FESTIVAL – TV – REFLEXE – Serial Killer (2.–5. 5. 2018) – IVETA JANSOVÁ –

Předminulý týden proběhla v Brně největší česká seriálová událost roku. Od 2. do 5. 5. 2018 se totiž konal unikátní festival Serial Killer, který návštěvníkům a návštěvnicím představoval to nejlepší ze středo- a východoevropské seriálové a online tvorby. Jak se podařilo předsevzetí vyvrátit stereotypy o sledování seriálů? To se dozvíte právě v tomto článku.

Festival byl čtyřdenní, trval od středečního rána do sobotní noci. Na první pohled měl dvě části, promítání seriálů a Industry sekci (tu až od čtvrtku) s diskusemi s praktickými i teoretickými odborníky a odbornicemi z televizní branže a názornými ukázkami jejich tvorby. Zadíval-li se člověk pozorněji, zjistil, že takto jednoduché dělení nepostačí. Promítalo se totiž hned na několika místech (Kino Scala, Divadlo Bolka Polívky, no Art, Divadlo Husa na Provázku), a to simultánně; zároveň probíhal také Industry Off program otevřený široké veřejnosti (např. povídání s Aňou Geislerovou o profesi herečky nebo networking WIFT – Women in Film and Television). Zájemci a zájemkyně si měli možnost poslechnout také prezentace jednotlivých českých univerzit, kde se dá více či méně televizi studovat (konkrétně televizní studia existují prozatím pouze v Olomouci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého). Večer se festivaloví účastníci a festivalové účastnice mohli plní dojmů sejít v bývalé budově České televize na Běhounské a sdílet společné zážitky u dobrého pitiva. Jak sami vidíte, byl to pořádný nášup, vezmu to tedy postupně.

Z fotoarchívu autorky

Návštěvníci a návštěvnice s běžnou akreditací nebo pouze zájemci a zájemkyně z řad neakreditované veřejnosti mohli zhlédnout první seriály již ve středu ráno. Středa představila hned několik titulů z různých žánrových koutů. Mě osobně zaujal polský seriál Ultraviolet a dlouho očekávaná premiéra českého seriálu Most!, která byla zároveň ověnčena oficiálním zahajovacím ceremoniálem za přítomnosti tvůrců seriálu i organizátorky a zakladatelky festivalu Kamily Zlatuškové. Tímto pomyslným zlatým hřebem však den nekončil, simultánně s druhým dílem Mostu běžela španělská kriminálka Zóna a následoval dánský seriál Pospolu v rozvodu. Bylo toho tedy dostatek a takhle to vypadalo i následující dny. Návštěvnice a návštěvníci volili své preferenční tituly dle vlastních tužeb a uvážení. Každý seriál se představoval v zhruba 90minutovém úseku, a to buď v rámci dlouhého pilotního dílu, nebo prostřednictvím dvou prvních epizod. Specifikem festivalu byla možnost bingewatchingovat, tedy „zašít“ se na mnoho hodin do prostoru no Artu a spolu s dalšími nadšenci sledovat celou sezónu daného seriálu najednou. V rámci binge watchingu se představily seriály Soudruh detektiv, Muži z Blekingegade nebo dánský klenot Království I + II pro opravdové seriálové otužilce. Zhlédnout Království totiž znamenalo posedět si v no Artu 8x 68 minut! Protože se festival nezaměřoval pouze na běžnou seriálovou tvorbu, ale také na tu internetovou, měli návštěvníci a návštěvnice možnost si v pátek a sobotu užít také trochu těch webových produkcí. V pátek byl v nabídce 240minutový segment soutěžních online seriálů a v sobotu 90minutový hold lokální online tvorbě. Těžko na tomto místě objektivně hodnotit jednotlivé počiny, jisté je, že si každý mohl najít své, jak z hlediska žánrů, tak narativů a regionů. Pro mne osobně byl vrcholem této části festivalu norský seriál Domácí hřiště, zaměřený na příběh profesionální fotbalové trenérky odhodlané trénovat mužský tým. Úžasně zpracovaná ukázka toho, že rozvrat společenských normativů lidé berou těžko v jakékoli části světa a každodenní sexismus je zkrátka něco, co musíme obecně vymýtit všude, abychom se jako společnost mohli dále vyvíjet.

Z fotoarchivu autorky

Nevídaně bohatá nabídka zážitků měla nakonec jednu temnou stránku; člověk, který měl zájem jak o „běžnou seriálovou sekci“, tak o Industry program, musel přes den těžce vybírat mezi diváckými a vzdělávacími preferencemi. Industry program byl intenzivní autonomní akce, probíhal běžně od půl jedenácté do čtvrt na sedm s přestávkami na kávu a oběd. Do programu se vešly čtyři tematické bloky. Účastníci a účastnice tak mohli ve čtvrtek zjistit, jak získat peníze pro produkty quality TV nebo se něco dozvědět o nových trendech ve vyprávění v kontextu německých televizních seriálů. Pátek ráno byl věnován online tvorbě, a to konkrétně případu českého internetového fenoménu Semestr.cz. Atraktivní program pro mne osobně nastal zejména v sobotu, v němž byl zařazen blok o prolínání televizních seriálů a počítačových her a posléze panelová diskuse o televizních studiích a výuce o televizi. Každý člověk si opět mohl najít své, proto nemá význam podrobně jednotlivé části hodnotit, zaměřím se zejména na obecné poznatky.

Z fotoarchivu autorky

Z pohledu televizní nadšenkyně sledující mnoho současných i minulých tuzemských a zahraničních titulů, ale také akademičky, která se televizí částečně zabývá odborně, byla pro mne realizace jednotlivých bodů Industry programu trochu zklamáním. Přestože jsem se dozvěděla zajímavé věci (např. jak se dělal Semestr, kde vzali autoři inspiraci, jak probíhalo natáčení apod.), jednalo se spíše o vtipné historky z natáčení, nikoli obecnější přístup k tematice a přiblížení například online tvorby a jejích specifik obecně. Jednotlivé případové studie (např. Semestr nebo hra Kingdom Come: Deliverance) byly hovorem o konkrétních produktech bez přesahu k širší slíbené tematice, tedy online tvorbě nebo střetu herního a televizního průmyslu. Tuto skutečnost přisuzuji tomu, že zváni byli zejména lidé z praxe, přičemž chyběl teoretičtější přístup vztahující jednotliviny k obecným problémům. Jedině diskusní panel zaměřený na hovor o televizních studiích nesl stopové prvky takovéto diskuse a snahy o obecnější přístup, bohužel v něm ale došlo k častému utíkání se k srovnávání seriálů s filmy (a to i přes upozornění jedné z panelistek na tento neduh), kterážto tendence provázela vícero segmentů Industry programu.

Z fotoarchivu autorky

Jeden z cílů programu – demytizovat sledování televizních seriálů jako něčeho nízko-kulturního – se dle mého názoru zcela nepovedl. Docházelo k opakování stereotypů o tom, že televize je mrtvá a brzy přijde její konec, který je však prorokován více než dvacet let a stále nenastává. Toto stanovisko měl naopak nahradit náhled na nové možnosti produkce i příjmu televizních obsahů, který však zazněl pouze implicitně. Samotná konzumace seriálů (či her) byla stereotypizována i jejich tvůrci, když jsme se například od jednoho z realizátorů hry Kingdom Come: Deliverance dozvěděli, jak přesně vypadá fanoušek a hráč her. Je to přeci ten divný asociál z garáže pařící/vyvíjející hru na počítači svých rodičů. Přestože se autor sám za takového člověka označil, nepomohlo to v celkovém pocitu, že jak hraní her, tak sledování televize je stále něco, co musíme na oko hanět, abychom nevypadali, že děláme něco úpadkového. Protože uvědomění si úpadkovosti naší činnosti je přeci pořádný punk, nebo ne?

Z fotoarchivu autorky

I když to tak (po předchozím odstavci) možná nevypadá, celkově jsem z festivalu nadšená, byl to skvělý první krok, jemuž bylo očividně věnováno mnoho hodin dobrovolnické i jiné práce. Program byl bohatý, lidé v hledišti dobrými parťáky a promítání na plátnech zážitky ještě pořádně umocnilo. Do příštích ročníků, v jejichž realizaci upřímně a optimisticky doufám, se proto jistě vymýtí například netransparentnost programu či poněkud váhavé zastání stanoviska stran toho, že seriály skutečně nejsou plýtvání času, a přestože už není sledování televize něco, co se musí nutně odehrávat uprostřed obýváku, neznamená to, že sledování televize zaniká. Naopak, vzniká nespočet dalších možností toho, co může být sledováním televize, jak publikum tyto obsahy přijímá, kdy je přijímá a proč. To přeci ukázal i samotný festival, když nám pouštěl seriály na filmovém plátně! Končím proto reflexi výzvou, směle do dalších ročníků! Teď už všichni víme, že festival je tu, už nepotřebuje ospravedlňovat svou existenci a vznik, a proto může být pořád lepší a lepší a dostát své prozatím budoucí ideji harmonického místa pro setkávání odborníků, tvůrců, laiků, fanoušků, obyčejných diváků a všech dalších, koho televize baví, živí a zajímá a kteří budou společně řešit podobu regionální tvorby, její vznik, financování i potenciální změnu.