Musíme zajet na Neptun…

RECENZE: Ad Astra (režie: James Gray, 2019) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Se snímkem Ad Astra si režisér James Gray vytyčil k cestě sluneční soustavou náročný kurz. Jeho trasa míří odvážně ve směru klasik, jako je románové Srdce temnoty (1899) Josepha Conrada, filmová Vesmírná odysea (1968), nebo Solaris (1972). Nabízí se i srovnání s nedávnou adaptací Marťana (2015). Hloubkový ponor do úvah a psychiky hlavního hrdiny se ve filmu mísí s krásnou a nápaditou obrazností a velmi realistickým podáním akce. Dohromady tak vznikl intenzivní filmový zážitek, který ovšem napoprve může působit místy překombinovaně a ke konci zbytečně pouští uzdu jinak velmi dobré věrohodnosti. Vezměme to však postupně.

Ad Astra se řadí k linii seriózně a autenticky směřovaných vesmírných filmů, v rovinách hard science fiction. Technologicky má jeho zasazení blízko k reálnému kosmickému programu, jen v mnohem rozvinutější podobě, s běžnými vesmírnými lety a omezenou kolonizací Měsíce a Marsu. V zájmu okolností děje se doba cestování urychluje z roků na pouhé měsíce, s výjimkou několika skutečných výstřelků v závěru jsou ovšem podobné volby pochopitelné.

Vizuální stránka filmu je skutečně působivá, ztvárnění prostředí jednotlivých vesmírných těles i scén v otevřeném prostoru je na špičkové úrovni. Vynikající je dějově motivovaná hra s kompozicí některých scén, záběrů a s barevností obrazu. Zejména scény z interiérů na Marsu zůstanou v paměti na velmi dlouho, podobně jako dojem z exteriérů na orbitě Neptunu, nebo jízda v roverech na povrchu Měsíce. Hravé obrazové experimenty ovšem zároveň nabírají hlubší roviny v souvislosti s hlavní postavou a jejím psychickým rozpoložením.

Astronaut Roy McBride v podání Brada Pitta je koncipovaný jako člověk, kterému zvýšenou toleranci vůči stresu kompenzuje snížená schopnost vycházet s lidmi. Jeho charakterový komplex mu pomáhá v pracovním nasazení, ale ničí mu osobní život a dává mu mnoho důvodů k sebezpytování. Napříč filmem Roy opakovaně promlouvá s psychoanalytickým programem a děj průběžně lemují jeho vnitřní monology a úvahy. Pozvolna vyplývá, že McBridův stav bude do značné míry dědictví po mnohem extrémnějším otci a z cesty za ním se pro Roye stává pouť k vnitřnímu vyrovnání.

Brad Pitt, který se na Ad Astře podílel i jako producent, viditelně do filmu i role investoval ve velmi osobní rovině. Jeho podání McBrida je decentní, ale silné, věrně vykresluje člověka ponořeného do introspektivních úvah a pochyb a hledajícího rozhřešení. McBridovy monology jsou chvílemi až příliš zdlouhavé a doslovné, ale v Pittově podání působí postava přirozeně a autenticky. Nejrůznější experimenty s obrazem, které se objevují od příletu na Mars, pomáhají stupňovat psychologickou linku vyprávění a dojem nestálosti Royova psychického stavu. Fanoušek science fiction by při vzpomínce na Total Recall (1990) mohl dokonce sklouznout k očekávání velkého vypravěčského zvratu.

K dramatickému odhalení a mírnému obratu v událostech skutečně dojde, film ale svou misi přesto vede k cíli poměrně předvídatelným způsobem. Do setkání syna s otcem vstupuje s notnou dávkou napětí, jejich konfrontaci ovšem podá velmi komorně a lidsky, pro někoho možná až antiklimakticky. Tím se ve skutečnosti jen vrací k základu, na kterém celá Ad Astra od začátku staví – je to především velmi důvěrný příběh s hlubokou osobní výpovědí vypravěče.

Celkově vzato se bohužel v druhé polovině Ad Astry projevuje určitá rozpolcenost a nedotaženost. Záměry být v jedné rovině netuctový, hluboký a střídmý, ale zároveň úchvatný a napínavý, si začínají vzájemně škodit a ani v jednom film nevychází docela vítězně. Přes to všechno je Ad Astra velmi kvalitní psychologické drama, chvílemi na hranici thrilleru, které o další významný kus posouvá dnešní filmovou vesmírnou science fiction dobrým směrem.

Ad Astra

Režie: James Gray
Scénář: James Gray, Ethan Gross
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Max Richter
Hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Ruth Negga, Donald Sutherland, Liv Tyler
Česká premiéra: 19. 09. 2019 (CinemArt)