Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » O čem se bavíme v Berlíně? Část 1.

O čem se bavíme v Berlíně? Část 1.

O čem se bavíme v Berlíně? Část 1.

JANA BÉBAROVÁ & MAREK ČERMÁK reflektují vybrané filmy 69. ročníku Berlinale

Jana Bébarová: Čím začít naše hovory z Berlína než zahajovacím filmem? The Kindness of Strangers davy rozhodně nestrhl, ale mě upřímně celkem pohladil po duši. Lone Sherfig je pro mě v poslední době sice režisérkou průměrných filmů, ale tento nenáročný, idealistický feel-good movie o lidech dobré vůle, který primárně stojí na charismatu hereckých představitelů (ach ten Tahar Rahim!!), mi přišel jako příjemně pozvolný start festivalových dní, během nichž – co si budeme nalhávat – člověk vidí většinově samé depky. Příběh osamělé zdravotní sestry-amatérské terapeutky, jíž osud zkříží cestu s bezprizorní mladou matkou, která se na útěku před násilnickým manželem se svými dvěma syny propadá na společenské dno uprostřed jednoho z nejanonymnějších měst světa (New Yorku), v člověku nenásilně posiluje optimistickou víru v lidstvo a nese jednoduché poselství, že když si budeme pomáhat, bude nám tu všem líp.

Marek Čermák: Pro mě je The Kindness of Strangers prototyp trochu zbytečného filmu. Pointu lze pochopit v prvních deseti minutách a pak už mě tam ničím žádná z postav nepřekvapila. Žádná z nich se nezachovala nijak zajímavě, a proto to pro mě šlo hrozně po povrchu. Příběh matky utíkající s dvěma malými chlapci před zlým otcem (policistou) nabízí potenciálně silné drama, které se ale bohužel v tomhle filmu vůbec nevyužilo. A když už se skutečně odehrály nějaké dramatické situace, tak se v podstatě hned přestaly řešit. A to vše kvůli sdělení, že „je lepší, když si lidé pomáhají.“ Což je hezký, je to pravda, ale pro mě trochu málo.

Jana: O snaze pomáhat potřebným je i německé soutěžní drama System Crasher (Systemsprenger) debutující scenáristky a režisérky Nory Fingscheidt, které jde rozhodně dál za (pro někoho nedostačující) jednoduché teze The Kindness of Strangers – ne vždy pomůže nabídnout přístřeší, kus žvance a psychickou oporu, aby nám tu všem bylo hej. Devítileté protagonistce snímku System Crasher (další ohrožené ženě v nesnázích) a celému jejímu okolí výrazně ztěžuje život její závažný emocionální problém. Bernadette, jíž nikdo neřekne jinak než chlapeckým „Benni“, chce hrozně moc být milována a sama má pro rozdávání lásky velké srdce, přitom však lusknutím prstu dokáže propadnout do náladového protipólu záchvatu nepříčetnosti. Kvůli sklonům k neovladatelné agresi nemůže žít se svou matkou a sourozenci a stejně tak má problém se udržet v jakékoliv jiné podpůrné instituci pro ohrožené děti (odtud označení systemprenger/systemcrasher – někdo, u něhož systém ve snaze o nápravu a pomoc jednoduše selhává).

U vynikající Heleny Zengel (jak já jí přeju medvěda za herecký výkon!) v roli Benni režisérka využila jejího vzhledu androgynního anděla s blonďatými vlásky, který ve tváři nenese rysy roztomilosti, ale ani prvoplánový výraz malého satana. Nora Fingscheidt se u Benni také záměrně vyhýbala teen věku a zasazení jejího příběhu do městského prostředí, aby si nenadběhla k předsudečným komentářům, že za emocionálními stavy hrdinky jednoduše stojí puberta a prostředí anonymní džungle. Tempo filmu a jeho dramaturgie odpovídá radikálnímu střídání nálad protagonistky (až se divím, že Heleně Zengel po natáčení ještě z toho věčného hysterického křičení fungují hlasivky). Co se (s) Benni děje, je šokující, emocionálně silné, ale prvoplánově diváka citově nevydírá. Tvůrci filmu systematicky budují empatii vůči duševně rozpolcené dívce a nabízí prostor pro ztotožnění a tím pádem i pro divácký (můj) emocionální zásah do černého. Divokost emocí navozuje i punkově rozverná hudba a charakterové rozpory jde znatelně cítit i v barvě oblečení – Benni, která je postrachem okolí a vzbuzuje strach i u chlapců, chodí často oděna v růžové barvě – přitom by se pro jednoduché čtení nabízela červená jako typická barva agrese, hněvu a obecně silných emocí. Jde vidět, že si režisérka opravdu dala záležet na komplexním postihnutí složitosti jejího charakteru. Ostatně už úvodní záběr jako jednu z prvních informací nese motiv jednorožce (příznak dětské roztomilosti) na Benniině ponožce, který se významově bije s modřinami na jejím těle… Ve zkratce – doufám a věřím, že některý z českých distributorů koupí film do našich kin! Pak na něj půjdu určitě znovu a ještě se k němu v nějakém článku určitě vrátím…

Marek: Ani na filmu System Crasher se zatím názorově neshodneme. Úplně souhlasím s tím, co píšeš o jeho tempu i výtvarné složce. Taky Benni je opravdu skvěle obsazená – dokáže velmi dobře ztvárňovat oba psychické protipóly a být tak v jednom okamžiku velmi milou dívkou s výrazem anděla a vzápětí se stát v podstatě neřízeným monstrem, s nímž bych se, popravdě, sám bál setkat. Problémy, které s tím filmem mám, opět pramení z dramaturgie a výstavby příběhu. Zdá se mi, že Fingscheidt se hodně soustředila na „efektní“ momenty – efektní ve smyslu, že jsou to okamžiky, kdy Benni může publikum šokovat svou vnějškovou reakcí. To mi v druhé polovině filmu přišlo už místy karikaturní, protože když se objevila nová situace, nová postava, nový prvek, bylo už předem jasné, jakým způsobem se to vyvine a dopadne. A přitom jsou v tom filmu mraky nesmírně hlubokých a důležitých momentů, které bohužel, pro mě opět zůstaly nevytěženy. Dost o tom vypovídá fakt, že ten nejsilnější okamžik, který jsem během filmu prožil, vůbec nesouvisel s Benni, ale s pláčem její sociální pečovatelky.

Jana: Asi je to i o tom, na kterou z postav se napojíš. Pro mě třeba ani nebyla tak klíčová linie Benniina vztahu s matkou, jako ta s jejím terapeutem. Ta mě nutila neustále se zamýšlet nad tím, jak do budoucna fatalisticky poznamená její vztahy k mužům a jak frustrující je vlastně celá její životní situace. Film totiž dává člověku konstantně najevo, že jsou duševní démoni, s nimiž někteří z nás mohou bojovat celý život s vědomím, že do klidové situace se nikdy natrvalo nedostanou. A proto mě to psychicky tolik rozebralo. Jak jsem konstatovala výše, ne vždy stačí pomocná ruka a hřejivá náruč… I po čtyřech festivalových dnech pro mě System Crasher stále zůstává na top příčce.

Marek: Pro mě teda zatím z hlavní soutěže vede mongolský Öndög režiséra Wanga Quan’ana. Jde o tichou vizuální báji o koloběhu života, o dospívání a o dinosaurech. Z velmi kompaktně pojatého díla mě několikrát vytrhl radikální formální prvek, ale jinak se Quan’an režijně drží při zemi (doslova i přeneseně) a s příběhem i s kinematografickými prostředky pracuje velmi minimalisticky. Vyprávění začíná nálezem těla mrtvé ženy na nekonečné mongolské stepi a rozkazem, aby u něj do druhého dne přečkal nejmladší člen policejního sboru – protože jako jediný nemá rodinu a noční příroda může být nebezpečná. To je ale pouze začátek, který se pak vyvíjí zcela jiným směrem a v mnohém připomíná Ägu, mého černého koně loňské soutěže.

Light of My Life (režie: Casey Affleck)

Jana: Hmmm, to mi ani neříkej! Je to jediný soutěžní film, který jsem zatím prošvihla a tušila jsem, že to bude něco dost pozoruhodného… Každopádně – dala jsem před ním přednost novému filmu Caseyho Afflecka Light of My Life uváděnému v sekci Panorama a nelituju ani trochu. Kvalitní americký nezávislák se vším všudy. Vztahovou linkou otec-dítě, kteří se při toulkách deštivými americkými lesy straní společnosti, mi připomínal loni ve Varech uváděný titul Beze stop (Leave No Trace) od Debry Granik. Vizuálně chladně-krásné, precizně vystavěné, pozvolna gradující psychologické drama s napínavou atmosférou a postupně dávkovanými informacemi-pointami, mi v jistém ohledu dalo vzpomenout i na americký seriál Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale), a to nejen přítomností Elisabeth Moss v jedné z rolí (nechci příliš spoilerovat). Přestože v tom filmu v drtivé většině vystupují muži, na tiskové konferenci k němu se dost skloňovalo slovo „feministický“. Což je ostatně přívlastek, který sluší spoustě nejen v soutěži uváděných titulů, ale vlastně celému ročníku Berlinale. Ale k tomu se ale ještě dostaneme později…

Marek: Z toho, co jsem já v začátku festivalu viděl „mimo soutěž“, za zmínku stojí například letos na Sundance uvedený dokument Hail Satan? V něm se tvůrci snaží docela humornou formou dobrat toho, jakým způsobem se v USA v poslední době rozmáhá a prezentuje satanistické hnutí The Satanic Temple. Jedna rovina filmu je krásně absurdní (vybírání kostýmů na tiskovou konferenci v halloweenském obchodě), ale druhá rovina zachycuje absolutní nevůli patřičných autorit toto hnutí usměrnit. Z prezentace připravovaných filmů bych zatím svoje peníze vsadil na Proximu s Evou Green v roli astronautky, která svou rodinu připravuje na to, že brzo poletí do vesmíru. Vypadá to skvěle.

Taky bych chtěl ještě zmínit Hellhole od Basa Devose, jehož předchozí Violet patří k mým nejoblíbenějších filmům. Devos se tentokrát zaměřuje na více či méně propojené osudy šesti lidí, kteří se po teroristických útocích v březnu 2016 ocitli v Bruselu ve zvláštním bezčasí. Snímek je opět natočený vizuálně velmi hypnoticky, má pomalé tempo a příliš se v něm nemluví. Divák je zcela v moci silné obrazovosti a atmosfér. Jestli se Hellhole někde objeví (Violet uváděly před lety Karlovy Vary), tak doporučuju. Ten film od diváka vyžaduje úsilí, ale to se bohatě navrací.

Who You Think I Am (režie:Safy Nebbou)

Jana: Já bych ráda, aby se k nám dostal nový film s Juliette Binoche (letošní předsedkyní hlavní poroty). Francouzské drama Who You Think I Am (Celle que vous croyez) s vtipnou nadsázkou a zároveň i s psychologickou mrazivostí vypráví příběh emocionálně zlomené padesátnice, uznávané vysokoškolské profesorky, která při budování ne zrovna dvakrát zdravého vztahu s podstatně mladším mužem podléhá zrádnému kouzlu sociálních sítí. S tím, jak si díky pohodlnosti facebookové anonymity idealizuje svět a vytváří si snové představy o (potencionálním) partnerovi, se kterým ji 24/7 spojují aplikace v mobilním telefonu/počítači, se asi dokáže ztotožnit většina z nás.

Marek: Když jsme u té Francie, tak v berlínské soutěži představil Francois Ozon svůj nový film By the Grace of God (Grâce à Dieu) o skupině dospělých mužů, kteří byli jako malí chlapci zneužíváni knězem a všichni to nějak vytěsnili nebo potlačili. Když se však jeden z nich dozví, že tento kněz stále slouží mše a je tak v dennodenním kontaktu s dětmi, začne rychle jednat. První polovina filmu připomíná epistolární román, protože si jen vyměňuje dopisy s různými církevními hodnostáři, a až v té druhé, kde se do příběhu dostane muž, jenž na daného kněze opravdu podá žalobu, se začnou odehrávat nějaké skutečně situace. Problém s By the Grace of God leží v tom, že ve filmu v podstatě není antagonista a tím pádem film neobsahuje žádný skutečný konflikt. Největší boj svádí hlavní postavy sami se sebou (někdy s okolím, nebo s rodinnými příslušníky), ale opět mi to zdaleka nestačí k tomu, aby to 130 minut utáhlo moji pozornost a zájem.

Pokračování dialogu najdete zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 236

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru