O čem se bavíme v Berlíně? Část 2.

JANA BÉBAROVÁ & MAREK ČERMÁK reflektují vybrané filmy 69. ročníku Berlinale

První část našich dialogů najdete zde.

Marek Čermák: Jedním z nejdiskutovanějších filmů je nejnovější počin Fatiha Akina The Golden Glove (Der Goldene Handschuh), který pojednává o hamburském sériovém vrahovi Fritzi Honkovi. Ten v sedmdesátých letech brutálně zabil čtyři prostitutky, jejich těla rozřezal a poschovával po svém bytě. O filmu se diskutuje převážně proto, že všechny tyhle činnosti Akin dost barvitě a bez příkras vyobrazuje. Už při předtitulkové scéně, kdy si Honka na svou první oběť bere do rukou pilu, odešlo několik lidí ze sálu, další potom odešli během projekce a ve výsledku se jednalo o první soutěžní titul, na jehož konci se netleskalo. Pro mě osobně je tohle zatím dno soutěže, snímek, jehož zařazení vůbec nechápu, ba co ani nechápu důvod, který Akina dovedl k tomu Honkův příběh napsat do scénáře a natočit. Ten film pro mě nemá žádnou hodnotu a jediná myšlenka, kterou artikuluje, je: „Nepijte alkohol, budete vraždit lidi.“ Snaha šokovat ok, ale musí to mít ještě něco hlubšího. Ty jsi byla na tiskovce, rozebíral to tam nějak?

Jana Bébarová: Nejčastější slovo, které se tam z režisérových úst skloňovalo, byla důstojnost. Akin zdůrazňoval, že i když byl Honka bez pochyb monstrum, chtěli ho vyobrazit jako bytost, která má svou důstojnost – a stejně tak tuto důstojnost ponechat i jeho ženským obětem…

Marek: …tak důstojnost bych v tom filmu nenašel ani mikroskopem!

Jana: Asi tak. Tento záměr se evidentně někde „ztratil v překladu“. I když nepatřím k těm, kteří byli pohoršeni a znechuceně odcházeli, přišel mi The Golden Glove jako čistá exploatace – měla jsem pocit, že se dívám na něco tak transgresivního, jako byl svého času Srbský film (Srpski film, 2010). Myslím, že řada z nás měla při sledování v hlavě jeden velký otazník – k čemu toto všechno? Jen testuje diváka, co všechno vydrží, jak je příznačné pro (zřejmě stále žijící) trend nového extremismu ve filmu? Zvlášť, když ke všemu tomu vraždění hraje sedmdesátkový německý popík včetně Karla Gotta?

Fatih Akin na tiskovce opakovaně argumentoval, že to grafické, bez příkras zobrazené sexuální násilí nemá být jeho oslavou, ale ukázkou vnitřní síly Honkových ženských obětí a jejich vůle přežít. Což mi zní jako čirý alibismus, stejně jako režisérův dodatek, že to má být odstrašující příklad chování jedince. Prý tvůrcům (i v kontextu #MeToo) šlo rovnost a férovost vůči ženským postavám. Ehm. Takže dvě hodiny mlácení žen ze sociální spodiny, které s Honkou lezou domů poslušně jako slepice do kurníku je pomníčkem jejich důstojnosti? A k důstojnosti stačí neoznačovat je jako kurvy (což dělal tehdejší dobový tisk), ale jako příležitostné prostitutky? Tady mu očividně fakt něco nevyšlo. Což mi ztvrzoval i odmítavý postoj na konferenci přítomné herečky Margarete Tiesel, jež ztvárnila jednu z Honkových submisivních otrokyň, se na toto téma (pseudo)důstojnosti vyjádřit. Jak říkáš, trochu se mu ta myšlenka smrskla na tezi „nepijte alkohol, budou z vás zrůdy“. Taky bych k tomu přidala ironický podtitulek „jak z labutě udělat ošklivé káčátko“. Proč si pro čtyřicetiletého neatraktivního Honku režisér vybral dvaadvacetiletého Jonase Dasslera, s jehož anticky spanilým obličejem si musely maskérky každé ráno hodiny hrát, aby ho zohyzdily? Přijde mi to stejně tak nesmyslný casting jako když rozkošný hezounek Jamie Bell hraje polepšeného skinheada v americkém nezávisláku Skin (uváděném v sekci Panorama), který si tolik zakládá na tom, že je podle skutečné události, a když v závěrečných titulcích tvůrci sází fotky reálného předobrazu protagonisty jednu za druhou, tak tam vidíš, jak ten člověk byl vlastně ošklivý a od pohledu intelektuálně omezený. Jako nic proti Bellovi, ale radši bych tam viděla někoho charismaticky nehezkého. Ve zkratce – na úkor vnějšku Akin v The Golden Glove dost upozadil ten vnitřek, nějaký ten hlubší smysl. A tak jeho Dasslerův Honka mlátí kolem sebe stejně nesmyslně jako ti zombíci z Úsvitu mrtvých, které Fatih Akin na tiskovce zmiňoval jako svůj iniciační film.

Marek: Vůbec jsme se spolu nebavili o německém soutěžním filmu The Ground Beneath My Feet (Der Boden unter den Füssen)! Pro mě to bylo docela příjemné setkání, protože jsem o tom vůbec nic nevěděl a tím pádem nic neočekával. Hlavní postavou je třicetiletá dívka, která se ocitá na pokraji pracovního i duševního vyhoření (stav, se kterým se dokážu čím dál víc identifikovat), do nějž se připlétá psychické onemocnění její sestry. Film Marie Kreutzer chvílemi dost připomíná Soderbergovy Vedlejší účinky (Side Effects, 2013), ale bohužel zase jenom dost povrchně. Od skutečně zajímavých okamžiků a zvratů se film v posledních dvaceti minutách přesune zase někam úplně jinam a to, co jsme sledovali do té doby, zůstane neuspokojivě otevřeno. Skvělá kamera, přesvědčivá Valerie Pachner v hlavní roli, milé překvapení, ale jinak nic víc.

Jana: Tak k úrovni podvratnosti a sofistikovanosti Stevena Soderbergha to má hodně daleko, byť z hlediska tématu chápu, proč jsi pro mě jeden z jeho nejlepších filmů zmínil. Tam, kde si Soderbergh ve Vedlejších účincích sebejistě hraje s divákem, sází Rakušanka Marie Kreutzer předvídatelná klišé a dramatická výstavba příběhu se jí postupně rozpadá. Úmysly dobré, ale zůstala někde na půli cesty.

Marek: To film norského režiséra Hanse Pettera Molanda Out Stealing Horses (Ud og stjæle hester) se Stellanem Skarsgårdem v hlavní roli na to jde jinak. Docela dlouho se mu daří držet napětí pomocí vyprávěcí struktury – v současnosti asi 70letý Trond jednoho dne ve svém sousedovi pozná dávného známého z dětství, což v něm vyvolá řetězec vzpomínek a divák tak prostřednictvím retrospektiv skládá celý komplikovaný sled událostí do sebe. Problém je, že ty události jsou víc komplikované, než dramatické, a že vlastně žádná z nich se přímo netýká vztahu současných starců. Film rozhodně těží z krásné přírody, ale trpí mnohdy trochu školáckým záběrováním, které působí jak z televizního filmu. A až zbytečně dlouho odhaluje závěrečnou pointu, která ale není tak silná, aby ospravedlnila celé dvě hodiny předtím.

Jana: Přesně. Čí je to vlastně drama a o čí konflikt tam jde? Tronda a jeho otce? Trondova kamaráda Jona? Rodičů Trondova kamaráda Jona? Matky Trondova kamaráda Jona a Trondova otce? A tak se můžeme ptát snad donekonečna. Dramaturgická výstavba příběhu absolutně nefunguje, smyslu postrádá i střídání časových linií a nejvíc k uzoufání je ta nesnesitelně dlouhá stopáž, která během posledních třiceti minut nabízí asi pět konců. Umírala jsem. Bohužel pro mě nebyla moc divácká ani nová Agnieszka Holland. Její filmový příběh odvážného novináře Garetha Jonese, který ve 30. letech riskoval vlastní život, aby podal zprávu o hladomoru na Ukrajině, je beze sporu důležitou a dnes navýsost aktuální oslavou všech morálních žurnalistů brojících proti fake news. Ovšem až na pár výjevů z Ukrajiny je Mr. Jones jako celek chladně odtažitý a navíc tak rozvleklý, že dvouapůlhodinová stopáž má pocitově dvakrát víc.

Jana: Pojďme něco pozitivního na závěr, Marku!

Marek: Jako mírné zjevení na mě ze sekce Panorama vykoukl scenáristický a režijní debut herce Jonaha Hilla s názvem Mid90s. Jednoduše, úsporně a přesto nápaditě snímaný film, který prochází napříč žánry a z každého si něco bere, aby to vzápětí zcela organicky složil do příběhu malého chlapce, který vyrůstá v devadesátých letech na americkém předměstí a chytí se „špatné“ party. Hill dokazuje svůj jemnocit pro drobné situace (odpozorované z běžného života) i pro přesné dialogy, které jsou většinou velmi vtipné, ale rychle dokáže přejít i do dramatické roviny. Mid90s má nádhernou kameru, je snímaný na filmový materiál a velmi efektně pracuje se střihem, kdy (zase) klidně poruší zavedený střihový vzorec chvilkovým zapojením např. paralelní montáže, čímž příběh a hodnotu filmu dost vylepšuje. A to vše doplňuje soundtrack od dvojice Trent Reznor – Atticus Ross.

Jana: Nemůžu než zcela souhlasit. Já mám obecně slabost pro generační výpovědi, Ameriku (a tamní nezávisláky) a 90. léta, protože je to doba, ve které jsem taky vyrůstala. Přestože na jiném kontinentu a v jiné sociální kultuře, pořád se s tou Hillem prezentovanou dokážu díky lehkosti jeho režie a univerzálnosti sdělení ztotožnit. A navíc – slávu tvůrcům, kteří jsou schopni natočit film o (méně než) devadesátiminutové stopáži.

Další pokračování našich dialogů najdete zde.