O krizi středního věku v mladém věku

RECENZE: Karel, já a ty (režie: Bohdan Karásek, 2019) – JANA BÉBAROVÁ

„Velké metafyzické úzkosti přešly do stavu drobných domácích smutků.“ Věta, která by mohla být sofistikovaně znějícím sloganem celovečerního debutu Bohdana Karáska Karel, já a ty, v letošní české produkci unikátního a nepřehlédnutelného počinu, jenž po svém premiérovém uvedení v Karlových Varech (a dalších úspěšných projekcích na Marienbad Film Festivalu a Ostrava Kamera Oko) aktuálně vstupuje do české kinodistribuce. Věta, kterou v rámci jednoho z řady hovorů o složitosti a neuchopitelnosti logiky partnerských vztahů v opilecké melancholii pronese v názvu filmu exponovaný Karel, zastřešuje plejádu úvah a rozjímání, které se táhnou téměř dvouhodinovým, koncepčně výstižně jednoduchým, ale účelově promyšleným konverzačním dramatem.

Navzdory mé osobní nelibosti vůči jakémukoliv kategorizování (jak kdosi pronesl, srovnávání jsou při psaní stejně tak špatná jako klišé), jež ostatně často netěší ani samotné umělce, jsem si při sledování Karáskova filmu nemohla nevzpomenout na Richarda Linklatera a jeho melancholickou walking & talking trilogii Before, která je mou srdeční záležitostí ve smyslu ideologického ztotožnění života mého s životem, postoji a emocionálním nastavením filmových protagonistů. Richarda Linklatera, nejvíce evropského amerického režiséra, spojuje s Bohdanem Karáskem výjimečná schopnost autenticky vystihnout podstatu partnerských vztahů v jejich komplexitě: odlišné postoje a představy jednotlivců, které se nutně bijí a dostávají do konfliktu a způsobují ony zmiňované metafyzické úzkosti přecházející do stavu drobných domácích smutků.

Karel, já a ty je film o pojmenovávání věcí, které s partnerskými vztahy souvisí a které generují s nimi přirozeně spjaté podotázky o manželství a rodičovství, přičemž (jako linklaterovská trilogie) reflektuje i odlišné genderové pohledy. Půdorysem je mu vztahová osa Karel – jeho partnerka Saša – její kamarád Dušan. Nejde však o klasický milostný trojúhelník vystavěný kolem klišé nevěry, ale o osobitý vzorec, který je katalyzátorem pro prezentaci odlišných názorových postojů, jež ve vzájemné interakci vedou ke komplexnímu pohledu na ústřední téma.

„Může se stát cokoliv, jen ještě nevím co.“ (Saša)

V úvodu filmu se seznamujeme se Sašou (Jenovéfa Boková) a Karlem (Miloslav König), mladými manžely, kteří se právě rozhodli dát si vztahovou pauzu a jeden druhému se vzdálit, aby zjistili, co vlastně od života a vzájemného soužití chtějí a případně své manželství zachránili. Jak glosuje jedna z epizodních postav, ti dva se museli částečně rozejít, aby se nemuseli rozcházet úplně. Tímto momentem začíná Sašino stěhování z bytu do bytu – nejprve od Karla ke kamarádce Ivě, posléze od Ivy k Dušanovi a nakonec od Dušana zpět ke Karlovi.

Saša nechce nic plánovat a vzhledem ke svému momentálně neukotvenému zázemí (stěhování od jednoho k druhému) samu sebe dobrovolně nasměrovává do jakéhosi vzduchoprázdna. S ohledem na herecké obsazení Jenovéfy Bokové a její charakterový typ mi Saša dost připomíná Anežku, protagonistku z Chvilek Beaty Parkanové (moje recenze zde), jíž Boková rovněž dala tvář. Skoro to vypadá, jako kdybychom ve volném pokračování sledovali další level Anežčina životního tápání.

„Jsem romantik, ačkoliv tak nevypadám.“ (Dušan)

Chvilkové intenzivní soužití s přáteli Sašu neustále vede k sebereflexi, čímž se posunuje dál jak myšlenkově, tak i doslovně (stěhování). Největším katalyzátorem jejího uvědomování si životních hodnot je Sašin kamarád Dušan (ztvárněný samotným režisérem), se kterým ji po letech svede dohromady náhodné setkání. Na rozdíl od ní je Dušan pragmatik (respektive se tak tváří) a jako ztělesněná příručka na životní moudra má tendence všechny kolem poučovat a dávat jim rady do života. Paradoxem však je, že Dušan, který se zdá být na první pohled vyrovnaný jedinec, se sobě (a divákům) postupně odkrývá jako osoba vztahově nejvíce devastovaná a teprve v klíčovém sebereflexivním momentu („Můj problém je, že už nečekám, co přijde dál.“) se stává autentickým ztělesněním životní pravdy. Jednoduše: pod svícnem je největší tma.

Skrze názorové konfrontace všech postav Karáskův film od začátku do konce tematizuje střet racionality s emocionalitou a pragmatismu s romantismem, jejichž hlavními nositeli jsou Dušan a Saša. Snímek osciluje mezi perspektivami a chvilkami ze života obou, čímž je činí rovnocennými protagonisty. Na bázi observace jejich všednodenních zážitků pak divákům představuje vedlejší, pro jejich charakterové vykreslení důležité postavy: ať už je to zmiňovaný Sašin manžel Karel – učitel na pokraji vyhoření, její poněkud upjatá kamarádka Iva, tak i její otec, který Sašu a její maminku kdysi opustil kvůli jiné ženě, bezmyšlenkovité rande-na-jednu-noc Patrik či Dušanova bývalá a nyní neoblomně nedostupná přítelkyně Daniela a epizodní postava zhrzené asertivní Sáry.

„To je zvláštní, že existujou věci, které jsme si ještě neřekli.“ (Daniela)

Různé úrovně vztahového pnutí mezi všemi (ať už v pozitivním nebo negativním duchu) konstantně poukazují jednak na křehkost partnerských vztahů, ale zejména na to, že jednoduše nedávají logiku a že jednání lidí v rámci vztahů je nepředvídatelné a přirozeně se vzpírá jakýmkoliv manuálům. Jako bumerang se vrací motiv důležitosti vášně vs. kompromisu jako aspektů, které jsou pro funkční partnerské vazby podstatné, ale které jsou zároveň vzhledem ke své odlišné podstatě jen těžko slučitelné (a proto si všichni prožíváme momenty krize). Výstižně to glosuje Dušan, když v hospodském dialogu jednomu ze svých kamarádů říká, že „když si někoho vážíš, tak ho nemusíš milovat – ne blbost, nemusíš bejt zamilovanej, to je rozdíl. Ale musíš ho milovat. Musíš si ho vážit. To je nejdůležitější.“ Stejně tak trefné je konstatování, že když je člověk zamilovaný, začne si dřív nebo později všímat rozdílů mezi sebou a partnerem. Když zamilovaný není, tak to neřeší čili „je třeba, aby ti na tom druhým nezáleželo“. Je to kruté a hořké. Ale nikdo neříkal, že to bude jednoduchý.

To stejné je v případě motivu rodičovství, jehož se vzhledem k ústřednímu tématu film logicky dotýká. Otázka, zda si děti pořídit a být za ně zodpovědný (mám upřednostnit rodinu a obětovat svou svobodu a osobní zájmy?) se v názorových konfrontacích všech postav objevuje jak implicitně, tak explicitně. Esencí všech těchto úvah budiž replika bohémského Patrika: „Myslel jsem, že nemám na děcka povahu, než jsem poznal ty vlastní.“  

Prostřednictvím série debat u každodenních rituálů – u vína/piva/kávy/snídaně/oběda/večeře či při toulkách městem snímek Bohdana Karáska nenásilně zachycuje momenty, které jsme si v životě prožili nebo prožijeme všichni. Přirozená nenucenost a autenticita, s jakou tyto chvilky reflektuje, a komplexita, s jakou nahlíží problematiku partnerských vztahů, jsou jeho největší předností. Karáskův film je tak živý, že má divák pocit, že herci před kamerou improvizovali a prostě jen byli sami sebou. Fakt, že všechny jejich repliky byly naopak promyšleny a pevně ukotveny ve scénáři – stejně tak jako ty z filmů Richarda Linklatera, které působí stejným improvizačním dojmem – jej však povyšuje na – nebojím se říct – dílo mistrovských rozměrů. Karel, já a ty je nenápadným, ale vzácným klenotem současné české kinematografie, který si zaslouží být co možno nejvíc viděn. Proto vznikly tyto řádky, aby mu v tom alespoň trochu pomohly. Díky, Bohdane.

Karel, já a ty

Režie, scénář, střih: Bohdan Karásek
Kamera, výprava, kostýmy: Zdeněk Eliáš
Hudba: Miroslav Faderholz
Zvuk: Jan Hála
Dramaturgie: Džian Baban
Výkonná produkce: Eva Pavlíčková, Bohdan Karásek, Zdeněk Eliáš
Barevné korekce: Jan Vařeka
Producent: Bohdan Karásek, Filmová společnost Alfreda Bouriany
Hrají: Jenovéfa Boková, Miroslav Faderholz, Miloslav König, Marie Švestková, Petra Nesvačilová, Lukáš Bouzek, Petr Marek, Marie Anna Krušinová, František Host, Anna Bubníková, Vít Klusák a další
Česká republika, 2019, 111 minut
Česká premiéra: 14. 11. 2019 (Marienbad Film)