Per Astro Bellum ad Absurdum

RECENZE: Star Wars: The Rise of Skywalker (režie: J.J. Abrams, 2019) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Hvězdné války narazily tvrdě. O předchozím dílu The Last Jedi (2017) se říká, že ze všech nejvíc rozdělil fandom mezi odpůrce a příznivce. Bude velmi zajímavé, jaký odkaz za sebou v budoucnu povleče závěrečný The Rise of Skywalker (2019), respektive celá disneyovská trilogie J.J. Abramse. Její finální díl totiž grandiózně selhává nejen v tom, co by si velká část publika přála, ale bohužel i tam, kde tvůrci nejspíš měli svůj reálný záměr. Ty nejpozitivnější ohlasy se zmůžou na omlouvání, že jde pořád alespoň o dobrou zábavu, případně se snaží vše sami dovysvětlit krkolomnou argumentační gymnastikou. Zlaté základní pravidlo každé tvorby se ale nemění: dobré dílo dokáže obstát samo o sobě, bez vysvětlivek a dodatků.

To, že mezinárodní ohlas smetává poslední díl nejnovější trilogie ze stolu, samozřejmě neznamená, že by celý film byl naprostý odpad a nešlo v něm najít světlá místa. Napříč celou trilogií najdeme mnoho nápadů a motivů, které by šlo dobře vypravěčsky rozvinout. Jeden z argumentů na obranu Abramse mimo jiné připomíná, jaké následky na příběhu zanechal kontroverzní The Last Jedi a jak obtížné mohlo být pro Abramse navázat na příspěvek Riana Johnsona.

Johnson ve svém filmu především dost radikálně a brzy odstranil hlavního antagonistu. Pokud bylo od začátku cílem zakončit trilogii tak, jak končí nyní, potřeboval Abrams nahradit postavu Snoka jiným mocným zlosynem. A že padla volba na oživeného císaře Palpatina, tím už v tuto chvíli nic zásadního neprozrazujeme. Zároveň se nejedná o nic nového – jde o recyklaci motivu, který se krátce vyskytl v původním Expandovaném univerzu.

Komiksová série Star Wars: Dark Empire (1991) už v rané době rozšiřujících příběhů postavila Luka Skywalkera a princeznu Leiu proti znovuzrozenému Císaři a přiživila módu hvězdného megalomanství s obřím křižníkem Eclipse, schopným ničit planety. Dnes se jedná o zajímavý klasický kousek v historii SW komiksu, do původní příběhové kontinuity ale nikdy úplně nezapadl a jeho popularita byla malá. Abramsův aktuální pokus oživit pozapomenutý motiv by teď nejspíš řada lidí označila za opakování stejných chyb, ve skutečnosti ale nejde ani tak o to, co přesně si autor do vyprávění zvolil. Důležitý je způsob podání.

Poslednímu dílu disneyovské trilogie se minimálně v jednom momentu téměř podařilo trumfnout velké finále Epizody 6: Návrat Jediho (1983). Hlavní hrdinka, Jedi adeptka Rey, čelí v závěrečném střetu podobně dramatickému rozhodnutí, s jakým se musel v Epizodě 6 vypořádat Luke Skywalker. A v jejím případě celá situace na tu krátkou chvíli vyznívá dokonce ještě akutněji a osudověji, než Lukova. Ani tento dojem se ale neudrží příliš dlouho, protože by dokázal skutečně fungovat jen na vypravěčských základech, které jde brát trochu vážně. A v tom je skutečná Achillova pata celé poslední trilogie.

Už od epizody Síla se probouzí (2015) je skoro všechna tvůrčí iniciativa za aktuální trilogií koncentrovaná na zběsilou rychlost, senzační efekt a divokou nadsázku nade vším, co se přímo netýká klasických postav George Lucase – z těch jediných většinou těží nostalgii a vážnost. Vlastní fikční svět je ale soustavně podávaný s fraškovitým odstupem a ze řetězu utržená jízda dějem nechává vše za sebou v oblacích prachu, nebo ohně. Většinu ložených příležitostí pro prohloubení postav a děje obvykle nechává ladem, všechen širší smysl a souvislosti hází za hlavu a navíc prostřednictvím postav a dialogů v podstatě otevřeně nabádá diváky, aby dělali totéž.

Kdyby bylo méně s čím srovnávat, možná by obhájci Abramsova debaklu měli výhodnější pozici. Je to velmi ironické, ale v posledních týdnech začal do seriálové sféry pronikat první hraný příspěvek ze světa Star Wars, seriál Mandalorian (2019). Disney ho zatím uvádí pouze na americkém regionálním kanále Disney+, takže oficiálně by měl být nedostupný mimo USA. To však v internetovém věku ani na den nezabránilo rozšíření seriálu k divákům po celém světě. Díky tomu Mandalorian už týdny sbírá ze všech stran nadšené ohlasy, které značí jeho úspěšnou „tour de Force“ ve všem, v čem nové filmy rezignovaly. A selhaly. Nezbývá nám než doufat, že až přejdou Vánoce a s nimi éra komerčně vyhrazená pro poslední film, pak možná na oficiálních distribučních kanálech přijde i Mandalorian. A v příštím roce se snad dočkáme i seriálu o Obi-Wanu Kenobim s Ewanem McGregorem. Pak snad bude možné řádně porovnat, kde leží to skutečné kouzlo světa Star Wars.

Zábavný průplach smyslů stylem J.J. Abramse to ale nejspíš nebude. Přímočarou popcornovou senzaci se mu podařilo dohnat už do absurdně extrémní roviny, podobné filmům Michaela Baye a Rolanda Emmericha – a zdá se, že přestává fungovat i pro velkou část těch, kteří tomuto jinak holdují. Těm, kteří od Hvězdných válek chtěli a čekali něco víc, zůstává zklamaní při myšlence na tolikrát prověřené dobré příběhy. A hořkost při pomyšlení na to, že Star Wars klesají na úroveň Stmívání (2008) nebo 50 odstínů šedi (2015) – produkce velkofilmu s obsahem průměrné internetové fanfikce.

Tvůrčí strategie, se kterou společnost Disney zkusila vyrobit nový svět pro novou generaci, dopadla jako sestřelený hvězdný křižník – a ten byl vidět na sto honů (metaforicky i fakticky) už v epizodě Síla se probouzí. Vzestup Skywalkera jenom názorně (a efektně) předvedl, jak takový křižník padá.

Tak si přejme něco pěkného.
Veselé Vánoce a Síla s vámi!