A chčije a chčije…

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 13. dubna 2019 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Usagi Yojimbo: Pekelná malba (Stan Sakai) – JAROSLAV STUCHLÝ –

U třicátého svazku komiksové série Usagi Yojimbo jsem trochu žehral na to, že se Stan Sakai tvrdošíjně nechce vrátit k zastřešující dějové linii. Tyto stížnosti bych mohl opakovat i nyní, po přečtení knihy s názvem Pekelná malba. Nejen, že se tvůrce začíná na můj vkus až příliš opakovat, ale nedostojí ani příslibu, který titul dává. Souboj Usagiho s Milanem Knížákem před některým z obrazů bývalého ředitele Národní galerie by jistě vlil sérii do žil čerstvou krev. A když už by králičí ronin nechtěl s tímto umělcem bojovat, mohl by jej aspoň na zádech vynést na nějakou hodně vysokou horu. Ale to jsem trochu předběhl.

Jak již laskavý čtenář pochopil, opět jde o povídkovou sbírku. Bohužel, první dva segmenty (Řeka se zvedá a Kyuri) na mě opravdu působily dojmem, že je Sakai z formy. Příběh o ještě větších zoufalcích, než jsme si mysleli, je i po výtvarné stránce proveden tak, že je obtížné se na mnoha obrázcích orientovat. Ten další začíná naprosto totožnou scénou (Usagi pomáhá vesničanům při stavbě hráze), až mě napadlo, zda někdo někde omylem nepřeházel pár stránek. A samotná story s bizarními kappami, škoda mluvit. Jako kdyby se tvůrci nechtělo, nebo ho tlačil termín a on spíchl povídku příběhově i kresebně hodně horkou jehlou.

Dál už je to naštěstí lepší.

Kazehime je typická krátká usagovina, která se vrací k jednomu z předchozích příběhů (Vzdálené hoře ze Zlodějů a špehů) a líčí hrdinovo setkání s komori ninjou. Hořká pointa znovu ilustruje myšlenku, že okolnosti často postaví proti sobě osoby, které by v dokonalém světě mohly být vzájemně se respektujícími přáteli. Jenže Usagi nežije v dokonalém světě. Nejobsáhlejší epizoda (titulní třídílné Tajemství pekelné malby) je detektivkou tak trochu ve stylu Jména růže. V blízkosti chrámu, o jehož zrušení se právě rozhoduje, je nalezeno několik mrtvol. Má to nějakou spojitost s kletbou strašlivé malby, jež ukazuje, co čeká hříšníka v pekle? Nebo se snahou učinit z chrámových pozemků loveckou oboru? Usagi pomáhá (čtenáři již známému) inspektoru Ishidovi rozplést tuto záhadu, přičemž vyústění zábavně připomene scénu z Vykoupení z věznice Shawshank. Nutno také podotknout, že obálka jednatřicátého svazku funguje zároveň jako jistý nepěkný spoiler, což by se v detektivce stát nemělo.

Závěrečný Osud stařešinů je sice předvídatelné, leč dojemné vyprávění, které nevyrve slzu z oka jen naprostým cynikům.

V souvislosti s tím, jak se mi Sakai jeví v Pekelné malbě unavený a bez šťávy (i když kniha samozřejmě nepostrádá vtipné a působivé momenty), je zajímavé si povšimnout, že podobné výroky vkládá do úst i svému hrdinovi. I tomu připadá, že už je na cestě moc dlouho. Jako kdyby tvůrce čtenáře a fanoušky nenápadně připravoval na fakt, že každá cesta musí jednou skončit. V případě této vynikající série si přejme, aby to byl konec se štítem, nikoli na štítě.

P.S. Ještě se sluší vysvětlit nadpis recenze. Sjednocujícím motivem všech příběhů je totiž déšť, případně jeho následky. Po přečtení Pekelné malby pochopíte, proč v Kurosawových filmech tak často a vydatně prší. A pokud budete chtít někde zapůsobit, pamatujte si, že takovému dešti se v japonštině říká shinotsuku ame.