Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Jako lvi pochodující v kleci

Jako lvi pochodující v kleci

Jako lvi pochodující v kleci

RECENZE: Noční obloha je vždy nejmodřejší (režie: Yuya Ishii, 2017) – RADEK ŠEVČÍK

Pražské kino Lucerna v lednu hostilo 13. ročník festivalu Eigasai zaměřujícího se na prezentaci japonské kinematografie a kultury. Program festivalu, jehož heslo letos znělo „Když nemůžeš, přidej“, mj. nabídl film Noční obloha je vždy nejmodřejší (2017), jehož režisérem je progresivní japonský tvůrce Yuya Ishii.

Poeticky laděný snímek pojednává o současné japonské mladé generaci Y v Tokiu a ukazuje ji v její komplexní šíři. V prvním plánu příběhu portrétuje dva outsidery, kteří už mají stálou práci, ale s fungováním reálného, dospělého světa zaměřeného na výkon a ekonomické výsledky se teprve seznamují a vyrovnávají. V pozadí však zobrazuje odlišnou, požitkářštější většinu, která se chce především bavit a odmítá vystoupit z komfortní zóny nočních klubů. Ve výsledku je však spojuje právě ono nesouznění s nastaveným systémem, ať už se marně snaží býti jeho součástí, nebo se vůči němu přísně vymezují.

Snímek střídá dvě hlavní perspektivy. Shinji je dělníkem na konstrukcích pro nadcházející olympijské hry v Tokiu, což už jen samo o sobě vytváří zajímavý a významný společensko-historický podtext. Vidí dobře jen na jedno oko, cítí úzkosti z přibývajících složenek, stále nad něčím přemýšlí a má zvláštní předtuchy. Mika frustrovaně nesnáší všechny kolem sebe, nevěří na lásku a taktéž filosofuje. Pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra a po večerech si přivydělává prací za barem. Právě tam se obě postavy poprvé setkávají – na místě, kde se oba cítí značně nepatřičně a vyčleněně.

Než postavy divák začne chápat, musí přežít prvních deset až patnáct minut, které jsou naprostým chaosem. Lze to sice číst jako snahu o prolog kriticky vykreslující chaotickou, zrychlenou dobu, jenže se to zároveň míjí účinkem. Obzvlášť když u toho ještě obě postavy sdělují své myšlenky ve voice-overu na pozadí zajímavých kompozic, jež ale díky ultra rychlému střihu nemá divák čas vstřebat.

Jakmile se však střihové tempo aspoň částečně na chvíli zpomalí, film umožní naladit se na obě postavy a zejména díky důmyslným kompozicím a unikátnímu vizuálnímu stylu strhujícím způsobem diváka pohltit. Kameraman Yoichi Kamakari postavy umisťuje vždy mezi objekty, často je snímá přes různé překážky jako zábradlí, plot či okna, neudílí jim v rámci svých kompozic dostatek prostoru. Velmi čitelné je to kupříkladu u scén, kdy jsou postavy ve své práci, a tak zrovna třeba Shinjiho metaforicky uvězňují přísné linie olympijských konstrukcí.

Podstatná část snímku se odehrává v nočních kulisách Tokia, které vybízí k vizuálním hrátkám. Kamakari s Ishii mají naprosto očividný fetiš na světýlka všech možných barev (dominují základní barvy RGB spektra) a vypadá to výborně. Snad každý záběr je něčím unikátní, neotřelý a také pohyby kamery působí nenuceně. Využívá se zde opakovaně slow-motion, jehož opodstatnění ve vyprávění se však nedá určit. Což obecně vystihuje základní problém celého vizuálu filmu – proč právě takto? Celý snímek je nesmírně zajímavě proveden, avšak se nabízí otázka, jestli není ve svém pojetí až příliš lartpourlartistický?

Podstatným vizuálním prvkem (metaforicky čitelným) je občasné využití pouze pravé půlky obrazu. Shinji totiž vidí pouze na pravé oko, a tak se touto formou divákovi přibližuje doslova jeho vidění světa. Na druhou stranu se nelze zbavit pocitu, že zůstalo opět pouze u skvělého obrazového nápadu. Kdyby se s tímto prvkem totiž pracovalo i narativně, mohlo by se kupříkladu stát, že režisér divákovi zatají určitou informaci jejím umístěním do levé části kompozice a střihne Shinjiho perspektivu pravého oka. Tak by vizualitě filmu jistě dal většího smyslu.

Noční obloha je vždy nejmodřejší má však podivnější problém. Yuya Ishii výstižně charakterizoval obě postavy, vymezil prostředí, ve kterém se pohybují a jejich ústřední problémy. První půlka tedy připomíná sociální drama, byť výrazně poeticky laděné, vypovídající o obtížnosti integrace outsiderů do většinové společnosti, odmítání přijetí pravidel fungování dospělého světa a zaměřující se na kresbu jejich frustrace a vnitřního vzteku. Jenže zhruba po půlce se vyprávění více zabývá prvopočátky jejich milostného vztahu a motivy se jeví více prvoplánově (viz pouliční zpěvačka opakující mantru „Go for it!“). K tomu režisér přimíchá i emoční animované pasáže, čímž se z příběhu stává jednoduše čitelná naivní love story o tom, že oba outsideři uvěřili v lásku. Klišé? Právě ne tak docela.

V tom spočívá jistá ambivalence celého filmu. Na jednu stranu se ze sociálního coming-of-age dramatu stane romantická pohádka s happy endem, na stranu druhou z toho překvapivě nečiší kalkul. Výsledek tedy působí tak, že autor popisuje existenci jisté frustrace, tematizuje problémy části současné japonské generace mileniálů a zároveň se nijak nesnaží o jejich řešení (či naopak nepropadá deziluzi z bezvýchodnosti). Místo toho zaměřuje pozornost na vývoj vztahu mezi Shinjim a Miky a z problémů se stanou spíše nejasné ztrácející se kontury. Působí to jako vědomé vyhnutí se střetu s tvrdou realitou, jako by Yuya Ishii svým postavám chtěl dopřát dobrý konec a vrátit je ještě aspoň na chvíli do jejich dětského světa. To pak umocňují magické prvky – motiv vzducholodě, která proletí nad Tokiem a nikdo krom nich si jí nevšimne, Shinjiho předtuchy, pozorování měsíce, který se zdá být modřejší než jinde a přicházející zemětřesení.

Dalším dokladem ambivalence může být skutečnost, že zatímco mladou generaci dokázal vystihnout s jejími pocity, potřebami a uvěřitelnými dialogy vcelku přesně a upřímně, starší ukazuje spíš zkratkovitě. Všichni byznysmeni mají do jednoho sklopené hlavy a koukají do svých mobilů, přičemž Mika a Shinji jsou jediní, kteří vidí vzducholoď. Otázkou zůstává, jestli tato zkratka je ještě vůbec funkční. Nicméně i zmíněnou zkratkovitost lze číst jako záměr přiblížit se mladému vnímání světa.

Ishii natočil film, jenž evokuje smíšené pocity i myšlenky. Nenabízí řešení problémů, utíká k nadpřirozenu. Přesně typizuje mladé, zkratkovitě starší. Začíná jako rychlá změť záběrů, následuje přemýšlivé sociální drama a skončí jako přemýšlivá romantická komedie. Obrazově má spoustu zajímavých, ovšem nedotažených nápadů.

Na úplný závěr svého textu si dovolím parafrázovat jednu část dialogu, řečnickou otázku Miky. Dosaďte si, prosím, namísto lidí slovo diváci a získáte metaforicky připodobněný můj pocit z tohoto filmu: „Nejsme my lidé jako lvi v kleci, kteří v ní chodí sem a tam?“

Yozora wa Itsudemo Saiko Mitsudo no Aoiro da

Režie: Yuya Ishii
Scénář: Tahi Saihate, Yuya Ishii
Hrají: Shizuka Ishibashi, Sosuke Ikematsu, Ryuhei Matsuda
Japonsko, 2017, 108 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 394

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru