Quick View: Barbora Kleinhamplová

Jak jste se dostala k umělecké tvorbě?

Absolvovala jsem nejprve SPŠG v Hellichově ulici, obor restaurátorství, pak jsem se  přesunula na FAMU, obor fotografie a nakonec na AVU, kde jsem absolvovala v ateliéru Intermediální tvorby Tomáše Vaňka. Dá se tedy říci, že jsem se k umělecké tvorbě dostala postupně, byl to vývoj od řemesla ke stále větší volnosti, diverzitě a důrazu na obsah sdělení. Prostředky, jakými promlouvat volím v závislosti na obsahu.

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

Nejvýznamnější pro koho? … Musím se přiznat, že taková terminologie mi nesedí. Nemůžu říct, že bych dokázala o své práci uvažovat v intencích významnosti díla. Naplňující pro mne byla například práce na dvanáctihodinové konferenci, které jsme se věnovaly spolu s Evou Koťátkovou. Performativnímu výstupu předcházel rok trvající výzkum v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Absolvovaly jsme zhruba 70 rozhovorů se zaměstnanci ústavu a zaměřovaly jsme se na jejich duševní zdraví a jak jej ovlivňuje práce a socio-ekonomické podmínky, ve kterých fungují. Momentálně zpracováváme scénář, který vznikl na základě výzkumu do publikace, která by měla vyjít ještě v letošním roce.

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

Tady mám stejný problém s tím, jak je otázka položená, jako u předchozí otázky.

Momentálně mi připadá paradoxně důležitější věnovat se kolektivnímu projektu, jakým je Institut Úzkosti (dále IÚ) který má větší agency a který se snaží narušovat a překračovat důraz na individuální kariéru. Tak je to i s projekty nezávislými na IÚ.

Pokud by otázka zněla: které práce mám nejraději, pak jsou to ty, které vznikaly ve spolupráci.

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

Přiznám se, že nehledám inspiraci ani tak ve světě výtvarného umění, jako spíš v humanitních a  společenských vědách a v korporátním světě. 

Je těžké jmenovat jednoho autora. Napadá mne například tanečník a choreograf Jérôme Bell, případně Marta Górnicka – zakladatelka ženského souboru Chór Kobiet, která pracuje i s dalšími specifickými skupinami performerů, které tvoří pestrý vzorek společnosti.

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

Teď mě nic nenapadá.

Na čem právě pracujete?

Ve zkratce mě momentálně zajímá, co to znamená, že máme přesnější představu o povrchu Měsíce a dokonce i Marsu, než o dně oceánu.   

Svůj čas dělím mezi řadu aktivit. Momentálně velkou část svých kapacit věnuji Institutu úzkosti. V rámci bienále Ve věci umění připravujeme specifický živý formát, který jsme nazvaly Veřejné slyšení ve věci imaginace a proběhne 23. července v Praze, tak doražte, když budete mít čas. V rámci bienále jsme také vyhlásili otevřenou výzvu pro zasílání návodů na dráždění imaginace. Tato „dráždidla“ ve formě příběhů, obrázků, receptů, schémat – záleží na autorovi návrhu, jakou formu jeho návrh získá – budeme prezentovat v rámci výstavy.

Ve spolupráci IÚ a Na Zemi se věnuji také tříletému projektu Futuropolis: Škola emancipace, v rámci kterého vyvíjíme metodiku pro děti z druhého stupně ZŠ, která kombinuje radikální pedagogiku s dalšími elementy. Velký důraz klademe na vnímání všemi smysly a na rozvoj imaginace.

Můžete na závěr divákům udělit kulturní tip?

K poslechu bych určitě doporučila šestidílný podcast Jana Bělíčka o literatuře Chapadla murmuru, který vznikl pro Institut Úzkosti. Pokud jde o literární typy, v poslední době mě zajímá především sci-fi, jmenovitě Octavia Butler a Ursula Le Guin, jejichž tvorba mi připadá velice aktuální, přestože se nejedná o žijící autorky.

*Autorkou úvodní podobizny Barbory Kleinhamplové je Aleksandra Vajd.