O věcech, které nejsou

Publikováno: Radek Ševčík Publikováno dne: 27. července 2020 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

REFLEXE: Zumiriki (režie: Oskar Alegria, 2019) – RADEK ŠEVČÍK

Ve více než devadesáti kinech po celém Česku se začátkem července objevila speciální přehlídka karlovarského filmového festivalu s názvem TADY VARY. V rámci ní bylo možné zhlédnout snímek Zumiriki režiséra Oskara Alegrii, jenž byl v loňském roce premiérovaný na festivalu v Benátkách. Tyto řádky nenabídnou čtenáři recenzi, či analýzu, ale spíše rozjímavou esej, k čemuž ostatně samotný film zdárně vybízí.

Situace.
Základ díla tvoří fascinující situace. Alegria učinil rozhodnutí vrátit se po desítkách let do míst, kde dříve vyrůstal – tam, kde jsou hluboko zapuštěny jeho rodinné kořeny. V této odlehlé baskické končině byl kdysi uprostřed řeky ostrov, který je však už jen zatopenou vzpomínkou v mysli těch, kteří jej zažili. Strávil zde čtyři měsíce v temné dřevěné boudě na břehu, kterou si sám postavil. Zcela sám a izolován od jiných lidí natáčel svou magickou filmovou esej, jejíž název po překladu z baskičtiny vyjeví, o jaký typ filmu se jedná. Zumiriki = ostrov uprostřed řeky. Název, jenž stejně jako ostrov vlastně není.

Rekonstrukce. Pomíjivost.
Režisér svůj film postavil na procesu rekonstrukce paměti. Ztracené, zapomenuté, či zašlé se snaží znovu nalézt, obnovit a uvést do života. Opravuje polorozpadlý nábytek po svých rodičích, bere si hodiny se zastaveným časem a umisťuje je do své boudy. Používá záběry z 8mm kamery, které natáčel jeho otec, porovnává stejná místa zachycená na starých fotografiích s dnešní realitou (čímž evokuje dokument Naomi Kawase Katatsumori). Větve stromů, které se pomalu potápí ve vodě, skládá na stůl a dává jim jména. Ve svém obydlí si křídou na zeď kreslí mapu jednotlivých stromů a maže každý, který během jeho pobytu umře. V mluveném i psaném komentáři používá baskičtinu, jazyk, který už skoro vymřel. Ke konci filmu si dokonce rekonstruuje samotný zašlý ostrov a sedí na své „židli vzpomínek“. Zároveň je jeho bytí zde svým způsobem rekonstrukce sebe sama. Nakonec dodává: „Kouzlo filmu je, že jednu věc opakuješ dvakrát.“

Tento neustálý proces rekonstrukce pak vytváří všudypřítomný pocit pomíjivosti. Alegria sice skutečně zhmotní svou nostalgii, vstoupí dvakrát do téže řeky (doslova), ale zároveň mezi řádky zdůrazňuje, že vše jednou pomine. To lze vidět nejvýstižněji na samotném ostrově, či stromech. Jeho film se tak stává působivou snahou o výpravu za hranici možného.

Světlo a tma.
Stejně jako pomine den, pomine i noc. Alegria důsledně pracuje se střídáním světla a tmy (místy absolutní). Umožňuje nám tím vnořit se do toho bájného prostoru se vším všudy a více se tím přibližuje naší realitě. S těmito esencemi si pohrává třeba v rámci dvou kostýmů, které má k dispozici a střídá je – jeden bílý a druhý černý. „Chci zjistit, jak na sebe vzájemně působí světlo a tma,“ říká Alegria zatímco se houpe prvně v jednom a následně v druhém oblečku.

Rozhovory s místními poustevníky pak třeba vede v naprosté tmě, čímž zdůrazňuje důležitost zvuku a divácké imaginace. Jsme vedeni pouze řečeným. Autor jde za hranici viditelného, když například jeden ze starých mužů popisuje svůj sen. Divákům nezbývá než si něco představit a tím se tak vlastně podílí na tvorbě Alegriova snímku. Vytváří si vlastní mentální obrazy. Lidskou imaginaci pak autor podněcuje třeba i v momentě, kdy stříhá černou obrazovku s titulkem „Tady chybí záběr jednorožce“.

Přítomný okamžik.
Fascinující na tomto snímku je, jak roztříštěná, a přitom koncentrovaná je jeho struktura. Dílo obsahuje spoustu různorodých myšlenek, záběry místy působí jako nahodilá změť a přemíra obrazových i zvukových nápadů je až neuvěřitelná. Přitom se však celý film odehrává v podstatě na jednom místě. Autorova pozornost se totiž záměrně rozmělňuje do všech možných elementů a situací odehrávajících se vevnitř i vně Oskarova obydlí. Vše je stejně důležité a všechno má ve filmu své místo. Působí to, jako by si Oskar vše ukládal do svého filmu-deníku-paměti, aby na žádný obraz, nebo svou myšlenku nezapomněl. Přesto to není chaos, ale velmi příjemný film neustále stimulující mysl. Tento způsob tvorby připomene třeba legendu francouzské nové vlny Agnes Varda (Všichni možní sběrači a já). Situaci ale divákům přeci jen ulehčuje: „Přečti celou knihu a podtrhni si jedinou větu“. Zároveň je proto pozoruhodné, že film dosahuje zvláštního pocitu plynutí času, který jako by se odehrával tady a teď. Koncentruje divákovu mysl pouze na přítomný okamžik. Vybízí diváky k naprostému zklidnění, občasnému uvolnění svalů v podobě smíchu a k harmonickému splynutí s přírodou (přičemž guru Alegria sám doslova splývá díky montáži s různými okolními zvířaty).

Kráva.
Místo, kde v totéž splývá minulost a přítomnost. Abstraktní a hmotná vzpomínka. Sen starého umírajícího člověka stejně důležitý jako smrt stromu propadnutím do vody. Hodiny po rodičích zastavené na čase 23:36 a 23 sekundách, které se během čtyřměsíčního pobytu posunuly o celých sedmnáct vteřin. „Prožili jsme tady spolu 17 vteřin věčnosti“.

Celý film působí jako velmi živý magický sen o Robinsonu Crusoeovi, který se akorát rozhodl přátelit se namísto s Pátkem se zvířaty, stromy a řekou. Věci všední jsou pro Alegriu posvátné. Proto se cítíme tak krásně duchovně naplněni, když se kupříkladu setká tváří v tvář s krávou a dívají se na sebe drahnou chvíli přímo z očí do očí. Tento moment je z hlediska katarze a spirituality srovnatelný třeba se scénou vojákova setkání s tygrem v Tropické nemoci Apichatponga Weerasethakula, či Jánose s bájnou velrybou ve Werckmeisterových harmoniích Bély Tarra.

Kráva pak utekla. Vše je totiž pomíjivé. Zůstane však vzpomínka na ten pocit, dokud i on sám nepomine.