Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Hovory z gauče o Berlíně (část 2.)

Hovory z gauče o Berlíně (část 2.)

Hovory z gauče o Berlíně (část 2.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 71. ročníku Berlinale (1. – 5. 3. 2021)

1. část komentářů najdete zde.

Marek Čermák: Maďarský Natural Light (Természetes fény) od Dénese Nagyho pokračuje v linii snímků, jež kriticky nahlíží na vlastní národnostní dějiny. V tomto případě je hlavní postavou voják István Semetka, který je součástí maďarských okupačních jednotek pátrajících po partyzánech na území bývalého Sovětského svazu. Ačkoliv se nabízí srovnání se Saulovým synem, Nagyho protagonista je na rozdíl od Saula víceméně pasivní, dějem prochází jako tichý pozorovatel (jeho konání v klíčových scénách přímo spočívá v pasivitě) a film se snaží psychologizovat prostřednictvím dlouhých tichých záběrů na tváře protagonistů. Jde o dílo zakládající si na prostředí a atmosféře, která je hutná a nepříjemná – je zde všudypřítomná zima, bláto a jestli se nepletu, tak žádné sluneční paprsky nikdy neprorazí zataženou oblohu… Ačkoli se mi Natural Light vlastně dost líbil, tak je pravda, že jeho odtažitý styl a pasivita brání skutečně silnému prožitku a identifikaci. Což je škoda, ale pořád mě tenhle film zasáhl mnohokrát víc než některé další soutěžáky. Tobě se moc nelíbil, co? 

Jana Bébarová: Neřekla bych, že se mi nelíbil. Ten koncept vizuální strnulosti cíleně se přibližující fotografii byl adekvátní tomu, co chtěl tvůrce nastolit: onu atmosféru tichého pozorování, o kterém píšeš. O observaci nuceného bytí protagonisty (obyčejného farmáře, který byl donucen jít do války) uprostřed nekontrolovatelného válečného chaosu, v němž nedokáže najít a přijmout a pochopit svou roli (po smrti vedoucího jejich jednotky je nucen převzít velení). Takže všechno to utrpení vnímáme jeho perspektivou, ale vzhledem k jeho pasivitě, kterou zmiňuješ, není snadné k němu proniknout – István (celou dobu jsem se nemohla zbavit dumáním nad jeho podobností s Hughem Lauriem :D) má totiž celou dobu poker face. Zároveň se v jeho očích zračí, že uvnitř jeho mysli probíhá konstantní vnitřní boj morálky, povinnosti a zoufalosti. Takže ta estetika bahna (doslova všechno má barvu bláta a slunce tam vážně nikdy nesvítí) je pro tuto atmosféru příznačná. Já jsem jako divačka měla akorát distanční problém do toho bahna s nimi dobrovolně vstoupit. Takže Natural Light prošel spíše kolem mě než skrze mě.

A právě proto mě mnohem více nadchnul druhý maďarský film v soutěži – o hovorech o bolesti a smrti ve Forest – I See You Everywhere (Rengeteg – mindenhol látlak), který je oproti statičnosti a tichu Natural Light v neustálém dynamickém pohybu nezastavitelného průvanu slov a emocí. Scenárista a režisér Bence Fliegauf jím tematicky navázal na svůj celovečerní debut Houština premiérově uvedeným právě na Berlinale 2013, jehož se postupně stal stálicí (cena diváků za Dealera, Velká cena poroty za Je to jen vítr). Já mám Fliegaufovu tvorbu hodně ráda, takže tohle duchovní pokračování Houštiny pro mě bylo jedním z nejočekávanějších filmů letošního programu a nezklamal mne ani trochu. Naopak jsem i ocenila možnost se díky online režimu promítání k některým pasážím znovu vrátit a utvrdit si své nadšení z konceptu, jaký si zvolil: šest miniatur – situačních dialogů a emocionálně vyhrocených názorových výměn dvou až tří postav, které všechny shodně probíhají ve stísněném prostoru pokojů, do kterých se nedostává denní světlo, protože všechno se děje pod rouškou noci. Temnota se tak skryje v temnotě.

Forest – I See You Everywhere (režie: Bence Fliegauf)

O způsobu vyprávění Forest – I See You Everywhere by se toho dalo napsat mnoho – jeho kruhová struktura, v níž se příčiny a následky jednotlivě řešených sporů a křivd v neustálém koloběhu vrství (následky jsou zároveň příčinami, a tak stále dále), je rámována interakcí vnučky s dědečkem, kterého když v prologu filmu objeví spícího v křesle, publikum pojme pocit, že ho našla zemřelého. Téma smrti je tak okamžitě nastoleno a ve více či méně „terapeutických“ rozhovorech se ukazuje jako primární příčina problémů všech vystupujících postav. Když se pak v závěru tentýž výjev s dívkou a dědečkem vrací, už je dohrán do interpretačně otevřeného konce – poté, co se dívka dotkne starcovy ruky, probudí se, načež a ona do potemnělého pokoje vytažením rolet pustí denní světlo, společně odchází směrem k němu ven a postupně více a více přeexponovanané obrazy končí kompletně bílým záběrem.

Flashforward otevírá každý situační dialog, čímž do něj vnáší o to větší napětí – jako první nás tedy do situace všech zúčastněných vtahuje náznak důsledku za chvíli prezentované situace, jejíž finální pointu uvidíme až po klíčovém dialogu. Předmětem dialogické rozepře protagonistů a protagonistek je vždy další, nepřítomná – protože zemřelá, umírající nebo neživá postava vázaná k zúčastněným rodinnou či partnerskou vazbou. Ruční kamera je postavám až nepříjemně blízko, doslova se jim lepí na obličeje a neustále švenkuje z jednoho na druhý, tudíž publikum je nuceno intenzivní diskomfort prožívat s nimi (dívat se na to bolí tak, jak bolí daná situace postavy). Je to vlastně nápaditě jednoduchá vizuální stylizace, ale sakra účinná! Všechny emocionální proudy tak diváky i divačky strhnou. Já osobně rozhodně nezapomenu na konfliktní dialog nábožensky založené matky a „rebelujícího“ syna, který v odmítání hraní hry podle biblického výkladu světa, jemuž je v hodinách katechismu nucen přikyvovat, označí Boha jako psychopata a postaví ho na roveň Hitlerovi, který taky nechal vraždit nevinné lidi. Že má navrch nad (vírou zaslepenou) pokryteckou matkou, kterou jeho vymezení se pohoršuje, dokáže tím, že Bibli zná evidentně líp jako ona, která ji dost možná nikdy nečetla.

Marek Čermák: Dovolím si jen krátkou vsuvku, že podobně povídkový film je v soutěži ještě jeden – japonský Wheel of Fortune and Fantasy (Guzen to sozo) od Ryusuke Hamaguchiho. Na rozdíl od stísněného Forestu je ale tenhle naopak vzdušný, světlý, výpravný (ale pouze v kontextu, že se neodehrává jen v klaustrofóbních interiérech) a vtipný! Jde o tři nepropojené příběhy, v nichž se vždycky divácké očekávání zatřese nečekanou změnou směru vyprávění. A u druhé z povídek, která se točí okolo postavy vysokoškolského učitele francouzštiny, který právě obdržel prestižní cenu za román, v němž popisuje holení intimních partií (upozorňuju, že to není téma toho filmu, jen součást příběhu), jsem se musel fakt nahlas smát. A to u soutěžních filmů neprobíhá často.

Mr Bachmann and His Class (režie: Maria Speth)

Velmi dobré ohlasy zatím sklízí asi nejdelší film z výběru – tří a půl hodinový dokumentární snímek Mr Bachmann and His Class (Herr Bachmann und seine Klasse) observačně popisující způsob, jakým učitel Dieter Bachmann přistupuje k výuce v malém německém městečku s komplikovanou minulostí vůči vztahu k přístupu k cizincům. V recenzi na IndieWire se tenhle film připodobňuje k dokumentům Fredericka Wisemana, což je podle mě dost trefné. Zvlášť v dnešní době tenhle film působí jako nadějeplné pohlazení po duši – a jelikož jsme se Ty i já setkali s pedagogickou praxí, myslím, že to, alespoň tedy na mě, působí o to silněji. Kamera jen opatrně sleduje Bachmannovu komunikaci s jeho žáky a nikdo nikdy za celou dobu nepromluví přímo do kamery – s jednotlivými žáky se seznamujeme prostřednicím jejich vzájemné komunikace a po těch třech a půl hodinách si už každý divák musí připadat, jako by do té třídy chodil taky.

 V soutěži se objevil taky režijní debut oblíbeného německého herce Daniela Brühla Next Door (Nebenan), v němž on sám hraje (asi) úspěšného herce, kterému jedno normální pracovní ráno překazí střet se slídivým sousedem odnaproti. Netřeba si nalhávat: takový film by se v soutěžním line-upu neobjevil, kdyby jej nenatočil právě Brühl – jde o velmi jednoduše natočenou a vystavěnou černou komedii se snahou morálního sdělení, která je klasickým debutem se vším všudy – odehrává se z 90% v jednom prostoru s minimem herců a snad kromě posledního záběru je založena čistě na dialozích. První půlka filmu nicméně není úplně špatná a jde i poznat, že si Brühl pozici režiséra a herce hrajícího herce užíval. Nicméně čím příběh postupuje dál, tím bizarnější a nepravděpodobnější se stává. Samotné rozuzlení je už úplnou fraškou a téma se rozpadá na hloupou moralitu o přezíravém herci a na absolutně nereálně se chovající figury rádoby vztahového dramatu.

Ballad of a White Cow (režie: Behtash Sanaeeha, Maryam Moghaddam)

Jana Bébarová: Nebenan pro press bohužel nebyl zpřístupněn a Mr Bachmanna si dám dnes odpoledne, a právě pro naši pedagogickou zkušenost, kterou jsi zmínil, se na něj těším dost. Pojďme se ještě zastavit u soutěžního filmu Ballad of a White Cow (Ghasideyeh gave sefid). Vím, že se Ti líbil a figuruje u Tebe jako jeden z nejlepších letošní soutěže. Já se musím přiznat, že mě už ty íránské filmy, v nichž se stále dokola řeší otázky morálky a viny nad zločinem, který někdo (ne)spáchal, trochu přestávají bavit. Proto jsem se do Ballad of a White Cow příliš nehrnula. Dávkování informací o tom, kdo je kdo, bylo završeno dost brzo na to, aby mě film udržel v nějakém dramatickém napětí. V tomto je zkrátka mistr Asghar Farhadi. Možná právě proto, že jsem viděla všechny jeho filmy a soudobou íránskou kinematografii jsem jednu dobu dost hltala, jsem toho už přesycena…

O dost víc si mě zaháčkoval a až do konce držel v sekci Panorama uváděný snímek Brother’s Keeper (Okul Tıraşı) od tureckého režiséra Ferita Karahana, který má blízko k známé linii íránských filmů o dětské misi. Brother’s Keeper se odehrává během jednoho dne v chlapeckém internátu v anatolských horách, v němž vládne přísný autoritářský režim. Expozice byla jako střižená ze Saulova syna – nazí chlapci kráčejí úzkými chodbami do společných sprch (kam mají povoleno jít jen jednou týdně) za bedlivého dozoru a pokřiků místního „Sonderkommanda“ – tzv. prefektů zvolených z vlastních řad studentů. Venku vládne třeskutá zima, která koresponduje s emocionálním chladem panujícím za zdmi budovy v mnohém připomínající vězení. Učitelé jednají bezcitně, pro děti odloučené od rodiny nemají příliš pochopení, naopak z nich činí loutky bez identity – jak ilustruje scéna s tureckou učitelkou, která kurdským dětem vštěpuje, že Kurdistán neexistuje. V tomto nevlídném prostředí začíná mise jedenáctiletého Yusufa, který se zoufale snaží pomoci nemocnému kamarádovi, přičemž (jak to ve filmech dětské mise bývá) se neustále potýká s nezájmem ze strany dospělých. Čím více se zdravotní stav chlapce zhoršuje, tím intenzivnější je detektivní pátrání po příčině jeho stavu, do kterého se postupně zapojují další postavy, které jedna na druhou svádí odpovědnost za danou situaci a jejichž jednání v druhém plánu barvitě ilustruje problematické fungování a vykořisťování za zdmi vzdělávací instituce. Na rozdíl od Ballad of a White Cow se tady informace dávkují postupně a odhalení překvapivé pointy přichází až na závěr, tudíž z hlediska diváckého zájmu u mě v tomto pomyslném souboji vyhrává Brother’s Keeper. :)

Marek Čermák: Souhlasím, že u Ballad of a White Cow je odhalující závěr neuspokojivý a jako divák bych byl spokojenější, kdyby k němu došlo jindy, jinak, nebo aspoň, kdyby to bylo víc dohráno. Ale do té doby mě ten film slušně držel a třeba co do prožívání s hlavní postavou je pro mě i doteď stále nejsilnějším. Vybavuju si okamžiky, kdy jsem se až fyzicky bál o osud protagonistky, matky neslyšící dcery a vdovy po popraveném. Ale druhým dechem jsem trochu pochyboval o ocenění, neboť tematicky – a to s Tebou taky souhlasím – se opírá o podobné téma jako loňský vítězný film (There Is No Evil), ale i vzhledem k výše napsanému na mě Balada o bílé krávě působila násobně silněji. Otázku osobní viny a odpuštění vnímám jako národní téma, se kterým se íránská kinematografie snaží nějak vypořádat.

Ve třetí části hovorů se asi podíváme na vítězné filmy? :)

Jana Bébarová: …a taky i na zbytek těch, co nás zaujaly, ale zatím na ně nebyl prostor. U mě to ještě pár položek bude. :)

3. část komentářů najdete zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 255

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru