Hovory z gauče o Berlíně (část 3.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 71. ročníku Berlinale (1. – 5. 3. 2021)

1. část komentářů najdete zde.
2. část komentářů najdete zde.

Jana Bébarová: V poslední části našich komentářů o programu letošního Berlinale bych se na úvod vrátila k německému dokumentu Mr. Bachmann and His Class (Herr Bachmann und seine Klasse), který jsi minule vyzdvihoval pro jeho autenticitu, lehkost a optimismus. Snímek, za který jeho režisérka Maria Speth získala Cenu poroty, jsem si dala na závěr svého programu – doslova jako třešničku na dortu. Myslím, řada z těch, co film viděli, se shodne, že tří a půl hodinová stopáž není nijak úmorná – filmová série „návštěv“ hodin svérázného učitele na základní škole jednoho provinčního německého městečka mě natolik vtáhla, že čím více času jsem s panem Bachmannem a jeho třídou strávila, tím víc jsem nechtěla, aby film skončil.

Díky nenápadné observaci nabývá publikum pocit, že je součástí třídního kolektivu – vážně klobouk dolů za to, jak se Marii Speth a jejímu týmu podařilo infiltrovat skupinu dětí, na kterých ani na chvíli není znát, že by si uvědomovaly přítomnost kamer a reagovaly na ně. Zároveň je divák/divačka vzhledem ke svému věkovému odstupu a vlastní zkušenosti s vzdělávacím systémem nadšen z neortodoxního stylu výuky žáků a žákyň různých národností, ke kterým učitel přistupuje jako k osobnostem a navzdory jejich kulturním odlišnostem a jazykovým bariérám mezi nimi (a společně s nimi) buduje atmosféru sounáležitosti a porozumění.

Diskuzním stylem výuky je ponouká k formování a vzájemné konfrontaci vlastních názorů a namísto učebnicového drilu a vynucování zapisování si diktovaných nauk využívá pětašedesátiletý, leč duchem mladý pedagog principy školy hrou – děti rozvíjejí svou imaginaci a vyjadřovací schopnosti skrze hru na hudební nástroje (starý rocker Bachmann s nimi trénuje fláky AC/DC ad.), „čtenářského kroužku“, kdy si každý ve svém koutku nenuceně čte knihu, kterou sám chce, a stejně hravě podněcuje jejich rozvíjení slovní zásoby a kreativitu tvůrčím psaním a vytvářením doprovodných výtvarných posterů k jejich povídkám. Pohodovou atmosféru ve třídě pomáhá nastolit i její pokojíčkový ráz – je zde gauč, na kterém děti mohou relaxovat, minikuchyňka, kde si mohou uvařit čaj, společně tu svačí a obědvají… Situace, které Maria Speth zachycuje, však nejsou všechny do jedné sluníčkové ­– film má dramatický spád, odvíjí se v něm řada mikrodramat, které souvisejí s možností svobodného emocionálního a názorového vyjádření všech zúčastněných. Bachmann si k dětem buduje osobní vztah a díky rovnocennému přístupu si přirozeně získává jejich respekt, obdiv a lásku. Přesně tyto pocity jsem prožívala i já, takže když na konci filmu děti s koncem školního roku opouštěly lavice, do kterých se příští rok už nevrátí, cítila jsem silné emocionální pohnutí a stesk, který obestoupil Bachmanna osaměle sedícího naproti zdviženým židličkám. A moc by mě zajímalo, kam se příběhy všech těchto osobností, jež mi postupně přirostly k srdci, budou odvíjet dál…

Oproti lehkosti a živosti Pana Bachmanna na mě vcelku sešněrovaně působilo drama Je Suis Karl (prezentované mimo soutěž v sekci Berlinale Special), se kterým bylo v českých médiích spjaté jisté očekávání vzhledem k české koprodukční účasti společnosti Negativ producenta Pavla Strnada. Snímek prezentovaný jako „politický thriller“ se soustředí na mladou berlínskou středoškolačku Maxi, jejíž matka a sourozenci tragicky zemřou při teroristickém útoku zosnovaném pravicovými extremisty. Film režírovaný Christianem Schwochowem sleduje, jak otřesená Maxi vlivem okolností postupně podléhá radikalismu mladých „patriotů a patriotek“ ze skupiny RE/Generation Europe, která „ztracené“ protagonistce nabídne zdánlivě ochranné rámě. Vzhledem k závažnosti aktuálního tématu neustále sílících, radikálně smýšlejících nacionálně orientovaných politických skupin je super, že film vznikl, nicméně mu dost škodí jistá tezovitost – chyběla mi tam hloubka širších kontextů, komplexnějšího společenského vhledu a reakce protistran. Herec Jannis Niewöhner v roli vůdce Karla sice má přesvědčivě zhoubné charisma, kterému lze velmi snadno podlehnout a nechat se jím manipulovat a zfanatizovat (celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co bych já ve své nedospělosti a zranitelnosti ve věku a situaci Maxi dělala a dost jsem pochybovala o správnosti svého eventuálního nerozumného rozhodování), nicméně za celou dobu se nedostaneme dál než za zdi „meetingů“ skupiny, takže když se v závěru filmu jak lusknutím prstu spustí vlna pouličních nepokojů po celé Evropě, publikum z té nepřesvědčivosti rozhodně nemrazí tak, jak by mělo. Jak to působilo na tebe?

Marek Čermák: Úplně souhlasím, že tezovitost filmu dost ubírá na síle, ačkoliv jeho téma je potenciálně dost aktuální a zajímavé. Bohužel takhle pro mě Je Suis Karl představuje stejně promarněnou šanci jako další německé (Náhoda? Nemyslím si) politicko-aktivistické drama And Tomorrow the Entire World, které soutěžilo na posledním filmovém festivalu v Benátkách. Na rozdíl od příklonu k pravici se ale zaměřovalo na extremismus z opačného pole politického spektra. Nicméně musím říct, že aspoň zpočátku jsem měl docela velké očekávání – úvodní „found-footage“ scéna z mobilního telefonu a její vyústění staví slušné základy pro budoucí drama. Ale od chvíle, kdy Maxi sleduje reklamně-rekrutní spot mladých aktivistů sídlících v Praze jsem příběhu nějak přestal věřit a stejně jak zmiňuješ, ani přes neustálé prorokování si „co bych udělal já?“ jsem se už nedokázal do příběhu napojit. Nicméně bych chtěl zmínit, že mi to přijde jako obrovská škoda, protože dobrý film s podobně zaměřeným tématem by mohl v dnešní společnosti působit dost silně.

Jana Bébarová: Přesně tak, promarněná šance. Divácký potenciál to totiž má… Z německých filmů bych zmínila ještě soutěžní Ich bin dein Mench v režii Marii Schrader, který je postavený na ideje lidských robotů naprogramovaných za účelem vytvoření ideálního partnera/partnerky. Když profesně úspěšná, ale v osobním životě nešťastná čtyřicátnice Alma (Maren Eggert) dostane takového humanoidního robota domů „na zkoušku“, dá se předvídat, jakým směrem se tato netradiční romance bude vyvíjet. I přesto však svým nápadem – jenž mi dal vzpomenout na vítězný film Berlinale 2017 O těle a duši, ve kterém je partnerská interakce ústřední dvojice rovněž nastavená ve svérázných mantinelech – drží diváckou pozornost až do konce, čemuž film částečně vděčí i roboticky fascinujícím modrým očím herce Dana Stevense.

Marek Čermák: Ačkoliv se mi vlastně tenhle film docela líbil, tak jeho zapojení do hlavní soutěže moc nerozumím. Podobnou německou romantickou komedii se sci-fi prvky bych čekal spíš v multiplexových kinosálech a víkendových večerních televizních slotech. Víc než o Těle a duši jsem v Ich bin dein Mench viděl hybrida mezi Her a Blade Runnerem. Ale až na závěrečnou část, kdy tvůrcům začaly docházet nápady, to bylo svěží vypnutí z nekonečných depresivních dramat.

Jana Bébarová: Takovým vypnutím (respektive nakopnutím, protože se promítala první den festivalu) pro mě byla americká komorní romance Language Lessons (uvedená mimo soutěž), která je společně s Panem Bachmannem a Forest: I See You Everywhere v mé osobní top 3 tohoto roku. Tento malý milý snímek vystavěný na jednoduchém, leč velmi působivém nápadu, který pojednává o síle přátelství v samotě, jsem si sama pro sebe nazvala jako „covidový film bez covidu“ – to proto, že kreativně využil značně ztížené podmínky natáčení v pandemické době a izolovanost herců/štábu obrátil ve svou přednost, když veškerý kontakt dvou filmových postav postavil na online komunikaci. A to s tak nenucenou přirozeností, že člověka vysátého mentální zátěží už rok trvajícího online režimu během stávající koronavirové krize natolik okouzlí, že mu ten online koncept ani trochu nevadí a nebrání mu v eskapistickém prožitku.

Language Lessons, který vznikl jako režijní debut herečky Natalie Morales v produkci bratrů Duplassových spjatých s tzv. mumblecore filmy, jsou sestaveny ze série videohovorů movitého Američana (Mark Duplass) a mladé učitelky z Kostariky (Natalie Morales), která mu na dálku dává lekce španělštiny. Jejich vztah učitelka-žák se však hned od začátku odvíjí netradičním směrem, kdy spolu během online setkávání sdílejí emocionálně silné momenty, které mě osobně pro jejich nečekanost a spád bavily od začátku do konce. Ke dvojici protagonistů jsem si našla platonické citové pouto stejně bleskově, jako oni sami k sobě, a to pro přirozenou lehkost jejich interakce a nenucené herectví obou představitelů, komediálního nadání Marka Duplasse obzvlášť. Takže jsem se upřímně smála a vzápětí plakala a pak se zase potěšeně culila. V jednoduchosti je krása!

Marek Čermák: Language lessons jsem bohužel neviděl, ale s těmi ztíženými pandemickými opatřeními pro natáčení musím říct, že na marketu letos výrazně přibylo děl, které využívají snímání dění na obrazovce počítače k vyprávění příběhu. Zatímco před dvěma lety byl přesně tak vytvořený Profil Timura Bekmanbetova v sekci Panorama, letos byl na marketu první díl jim produkovaného seriálu Blue Whale – příběh dvou sester, z nichž jedna spáchá sebevraždu a druhá pátrá, co přesně k tomu vedlo, vypadal po tom prvním díle docela napínavě. Dalším takovým byl fiktivní dokument Nora Highland sledující problematiku obsazení gay role gay hercem v broadwayském muzikálu.

Jana Bébarová: Z mimosoutěžní kategorie Berlinale Special mám pak ještě jednu osobní libůstku – stylizovanou, černobílou neonoirovou kriminálku Limbo. Prakticky není Berlinale, kdy bych si s radostí nedopřála nějakou východoasijskou, noirem infikovanou akční žánrovku. Pro mě jakožto milovnici vizuálně vytříbených noirů s komplexními outsiderskými charaktery procházejícími si peklem na zemi je to v korpusu intelektuálně více či méně náročných berlínských artovek příjemné zpestření. Limbo je variací policejních procedurálů ve stylu Sedm či Vzpomínky na vraždu – sledujeme pátrání dvou policistů po sériovém vrahovi, který po sobě zanechává brutálně znetvořená ženská těla. Tito dva muži zákona jsou principiálně zcela odlišní – přemoudřelý, protokol přesně ctící zelenáč versus odtažitý starší kolega, který kašle na svazující pravidla a agresivním jednáním ventiluje těžké trauma své minulosti – jak to u padlého noirového antihrdiny bývá, je spjaté s osudovou událostí a osudovou ženou (rovnou dvěma). Špinavé ulice. Špína velkoměsta. Odpad, město, smrt. To vše je Limbo. Ukazuje Hong Kong v tak nevlídném hávu, že by si jeho turistickou návštěvu každý rychle rozmyslel. Spletitý městský labyrint, z něhož není cesty ven, je skrz naskrz prolezlý odpadky, které jsou jedním z klíčových motivů filmu. Město je jedna obří skládka, panoptikum hrůz, ve kterém ustavičně prší a čím více se situace vyhrocuje, s tím větší intenzitou na město dešťové kapky útočí. Zkušený hongkongský režisér Soi Cheang z filmu dělá dvouhodinovou elegantní jízdu strašidelným domem, na jehož konstrukci se, věřím, vyřádila obrovská banda scénografů a snad všichni hongkongští ruchaři.

Marek Čermák: Souhlas, Limbo mi přišlo jako hongkongské Sin City. :) Ale pozor, ať si to nespletete s právě natáčeným Limbem od Alejandra Iñarritu, jako se to stalo jednomu mému kamarádovi. :)

Jana Bébarová: Zcela odlišné pojetí žánru policejního dramatu představil soutěžní mexický film A Cop Movie (Una película de policías), který jsi zmiňoval v první části našich komentářů. Vyprávění o mexické policistce a jejím kolegovi neotřele narušuje divácká očekávání svou fluidní formou, kterou ocenila festivalová porota, když filmu udělala Stříbrného medvěda za Mimořádný umělecký přínos za jeho střihovou skladbu. Musím se přiznat se, že během první části líčící zkušenosti protagonistky a protagonisty z jejich policejních zásahů, která je vyprávěna ve stylu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, tedy skrze voiceover protagonist(k)y, komentující veškerou akci de facto ještě dřív, než se odehraje – zde navíc osobami mluvícími přímo do kamery, mě film postupně přestával bavit. Pak ale přišla nečekaná změna konceptu a když se začal hybridně přelévat z fikčního do dokumentárního, cítila jsem se ve své překvapenosti spokojeně nachytaná.

Z letošního programu mě oslovila opravdu řada filmů, takže na závěr ještě tři zmínky. Vzhledem k mému zaujetí bizarní postavičkami a žánrovými hříčkami mě hodně bavil v sekci Panorama uvedený netradiční biopic s názvem Ted K, v němž se režisér Tony Stone a spoluscenáristé Gaddy Davis a John Rosenthalem pokusili přiblížit myšlení amerického teroristy Teda Kaczynskiho známého pod přezdívkou Unabomber. Rozhodli se koncentrovat čistě na jeho postavu – perspektivu a vnímání někdejšího univerzitního profesora, který se z odporu k moderním technologiím uchýlil k prostému životu v dřevěné chatičce uprostřed lesů v Montaně, kde pečlivě plánoval a prováděl své sabotáže. Skrze eklektickou koláž metaforických obrazů a zvuků film zprostředkovává imprese z jeho dnů, cituje úryvky z jeho obsáhlých deníků a skrze klipové sekvence hudebních skladeb (od klasické hudby, přes pop až po grunge) zpřítomňuje jeho pohnuté vnímání světa.

Stylově vyhrocený je i další americký film vztahující se k reálné kontroverzní osobě – v sekci Encounters uvedený The Scary of Sixty-First. Režijní debut Dashy Nekrasovy reflektuje známý případ sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina a jeho obětí ve svérázné žánrové variaci psychologického hororu a italského gialla. Řadou konspiračních teorií obestřený příběh muže, který v srpnu 2019 za nejasných okolností spáchal sebevraždu, je nazírán z perspektivy tří dívek, z nichž jedna je posednutá duchem Epsteinovy oběti a další dvě se snaží rozklíčovat příčiny její depersonalizace a dostat se blíž na stopu hlavního agresora – Epsteina.

A poslední titul, který chci zmínit, je vítězný snímek Berlinale Shorts My Uncle Tudor (Nanu Tudor), prostřednictvím něhož se jeho autorka Olga Lucovnicova, třicetiletá filmařka moldavské národnosti, pokusila vyrovnat s traumatem sexuálního zneužívání ze strany jejího strýčka. Co mě nejvíc dostalo, byl na jedné straně její rozvážný klid, s nímž se strýcem na toto téma po letech vedla konverzaci, a na druhé alibistický přístup predátorského strýce, který v přesvědčení o „normálnosti“ svých činů reaguje na vše s výmluvným opodstatněním. Jejich dialog posloucháme na pozadí výjevů z venkovského domu, kde Olga vyrůstala – detaily jako krajková záclona na malém okýnku do strýcova pokoje či obří pavouk v rohu pokoje omotávající svou oběť do kokonu dostávají v kombinaci se slyšeným hluboký emocionální účinek. Na tento film jen tak nezapomenu.

Marek Čermák: Za sebe bych chtěl zmínit výherce druhé soutěžní sekce Encounters – snímek We (Nous) od dokumentaristky Alice Diop. Tohle je přesně typ filmu, kvůli kterému mám filmy rád. Tichý, pomalý a kontemplativní snímek vyprávějící příběh několika lidí ocitajících se převážně na okraji společnosti je poctou malým životním událostem, které sice nemusí být významné pro svět okolo, ale jsou důležité pro toho, kdo je prožil. Skládáním všech příběhů pak nevzniká promyšlené drama (v tom nejobecnějším slova smyslu), ale mozaika společnosti v konkrétním čase na konkrétním místě. Když nad tím teď přemýšlím, We má něco společného s Mr. Bachmannem – jakousi formu kroniky. V Bachmannovi se ale divák s protagonisty seznamuje sociálně, v tomhle případě jde víc o podvědomé napojení se.

Oproti tomu vítěz za režii ve stejné sekci mi přijde jako vtip. Denise Côtého mám rád (a Berlinale taky), ale jeho Social Hygiene mi přišlo tak naivně hloupé, že jsem nevěřil vlastním očím. Od první chvíle mi bylo sice jasné, že jde o experiment a formu recese – nic proti tomu – ale to ocenění? Myslím, že jiní filmaři by si jej zasloužili víc. Denis Côté vzal jednoho herce a k němu vždy co jednu scénu přiřadil jinou herečku, aby se spolu mohli okázale a intelektuálně bavit o vztazích, životě a filosofii. Kamera je přitom statická, herci se téměř nepohybují a stojí, umístění v krajině, asi dva metry od sebe. Jakkoli nesouhlasím s tím oceněním, tak Côtého přístup, zvlášť po přečtení několika vysvětlujících rozhovorů, mi přijde super – nechce jen mluvit o natáčení filmů, on je chce rovnou hned dělat a i do „malých“ filmů vždy dává něco ze sebe. Na rozdíl od větších projektů, jako například předchozí Antologie města duchů, s nimi ale netráví tolik času a energie, aby se musel strachovat o jejich osud a přijetí. Prostě to jen vymyslí, natočí, vypustí do světa a jde dál. V případě Social Hygiene celý tento proces trval pár měsíců. A je z toho cena na Berlinale. :)

Přemýšlím, čím tenhle text uzavřít a asi půjdu trochu proti proudu – a nebude to filmem z Berlinale, ačkoli jsem jej na něm viděl. V rámci marketu se totiž promítalo i několik filmů z letošního Sundance a jedním z nich byl i kosovský snímek Hive, který si z amerického festivalu odnesl hned tři ceny. Vypráví příběh ženy Fahrije, která se, stejně jako většina žen z jejich malé vesnice, potýká se zmizením svého manžela během čistek kosovské války. Byli zabiti? Kde jsou pochováni? Vrátí se? Všechny tyto nezodpovězené otázky svazují myšlení i konání prakticky všech obyvatel válkou zdevastované vesnice. Jelikož se ale Fahrije pokouší pro sebe a pro ostatní ženy vybojovat o něco lepší budoucnost, musí se od minulosti odstřihnout – což s sebou nese nutnost radikálních činů způsobujících hněv někdy i velmi blízkých osob.