Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Film není, festival je aneb Letos v Marienbadu

Film není, festival je aneb Letos v Marienbadu

Film není, festival je aneb Letos v Marienbadu

REFLEXE: 6. Marienbad Film Festival (8.–11. 7. 2021, Mariánské Lázně) – JANA BÉBAROVÁ

Zatímco Ji.hlava koncem června zveřejnila plakát letošního ročníku s radostným mottem „Pojďte s námi snít“ a shodou okolností ve stejný den Ostrava Kamera Oko anoncovala, že letos to na festivalu kameramanské tvorby bude „RájPARADISE“, Marienbad Film Festival, který proběhl v druhé polovině minulého týdne (8.–11. 7.), se držel v ironicky nihilistické opozici s provokativně zpochybňujícím heslem „Film není“. Festival (nebo přehlídka, chcete-li), který se v Mariánských Lázních uskutečnil již pošesté, se programově zaměřuje na rozostřené hranice experimentální audiovizuální tvorby. Zmíněné letošní motto „Film není“ tak fungovalo jako příznačná hříčka-paradox zastřešující koncept celého programu.

Soutěž není

Ten první festivalový den před polednem otevřela performance Jakuba Felcmana, který v aleji vedoucí k festivalovému centru v Lesním mlýně odstartoval Závody stromů. Třicítka soutěžících stromů dostala látkovou cedulku se startovním číslem, přičemž jejich počet odpovídal počtu děl uvedených v nesoutěžní sekci Forum Marienbad (a startovací čára o šesti metrech se vztahovala k pořadí šestého ročníku festivalu). Akce byla aluzí na stejnojmennou performanci výtvarníka Jana Steklíka (1938–2017), někdejšího ředitele neformálního hospodského sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. V rámci Marienbad Film Festivalu Závody stromů fungovaly v intencích Steklíkova hravě ironického humoru paradoxů jako nápadité zamyšlení se nad (ne)smyslem soutěží – ty jsou (ne)psaným pravidlem, podle kterého by se měl filmový festival rozlišovat od přehlídky. Zběžný pohled na názvy filmových událostí (nejen) v Česku však ukazují tendenci tuto dogmatickou diferenciaci ignorovat. Závody stromů jakožto otevírací akt filmového festivalu lze proto vnímat jako gesto zpochybňující význam kompetitivnosti, jíž jsou filmy-stromy vysázené vedle sebe v programu-aleji vystaveny. Nehybnost stromů, které při vyhlášení výsledků o dva a půl dne později nečekaně zůstaly ve své původní poloze, aniž by se kterýkoliv z nich rozhodl hnout z místa, výstižně postihla strnulost konceptu festivalových soutěží. Jinými slovy – má smysl hledat mezi svébytnými filmy/stromy-osobnostmi, které vedle ostatních fungují samy za sebe a společně tvoří specifické univerzum rozmanitosti, ten nejlepší?

Spojitost se Steklíkovou performancí spočívala také v tom, že stejně jako on, i Marienbad Film Festival činí z diváků a divaček samotné aktéry a aktérky akce. Byť může někomu pro jeho komornost přijít jako marginální událost, Marienbad Film Festival je důležitou platformou pro vzájemné setkávání (nejen) mladých filmových a intermediálních umělců a umělkyň ­– je místem meta-inspirace, kde jeden v různém slova smyslu ovlivňuje druhého; je podhoubím kreativní tvorby; je experimentem.

Film není

Páteř programu – Forum Marienbad – nemá za cíl stavět do řady jednotlivá díla/jejich autory a autorky a vybírat z nich ty vítězné způsobem, jakým v policejním line-upu probíhá identifikace zločinců, nýbrž skládat je dohromady jako pestrou mozaiku za účelem interaktivního propojení tvůrčích myšlenkových vesmírů. Tematické bloky koncipované dle toho, co zrovna „film není“ – film, environment, lovesong, loterie, materiál či performance – ukázaly rozličné podoby experimentu a tvůrčích přístupů (k formě, tématu, metodě, materiálu). Osobní přítomnost některých autorů a autorek byla přidanou hodnotou umožňující hlouběji prožít viděné a slyšené a (nejen) v případě těch nejexperimentálnějších moci nahlédnout do principů jejich vzniku. Takovým byl pro mě například zážitek z patnáctiminutového snímku La Notte Salva (2019), fascinující intimní observace krásy mikroorganismů, chobotnic a brouků snímané v makrodetailech doprovázených tak intenzivně iritujícím až přitažlivým zvukem (na chvíli jsem překonala svou entomofobii). Autor filmu, v Berlíně žijící Ital Giuseppe Boccassini v diskuzi s dramaturgem Tomášem Vobořilem objasňoval proces práce-inspirace found footage a touhy zpřítomnit syntézu pocitů i díky sound designu pojímaného ve stylu elektrošoků. Boccassini, sám působící jako programový ředitel berlínského festivalu experimentálního filmu Fracto, akcentoval důležitost událostí tohoto typu právě pro již zmiňované setkávání lidí s obdobným smýšlením. Na to pak navázal i další přítomný host z Německa, Christopher Gorski, který v Hamburku vede filmovou laboratoř Analogfilmwerke, v Německu svého druhu jedinou, která se mj. zaměřuje na vzdělávací workshopy v práci s analogovým materiálem.

V tomto ohledu má nepochybný vzdělávací rozměr i Marienbad Film Festival, což ukázala hojná přítomnost studentů a studentek uměleckých škol (zejména z AVU), jejichž divácký status se (v paralele ke Steklíkovu smýšlení) prolínal s aktérským. Významnou roli ve sdílení zkušeností sehráli i ti, kteří mají absolutorium umělecké školy za sebou a již mají jisté renomé – jako například Roman Štětina, Vladimír Turner a Viera Čákanyová, jejichž díla byla rovněž součástí Fora Marienbad.

„Bořte hranice.“

Environmentální anarchista Vladimír Turner měl v programu svou výběrovou „retrospektivu“ – devět děl reprezentujících jeho osobnostní a tvůrčí vývoj od počátku studií na FAMU až dosud. „Tvořím autisticky eklekticky,“ řekl Turner, který první část retrospektivy – formální experimenty – nazval svou arteterapií trashovými nástroji, zatímco počiny z druhého, esteticky odlišného bloku – performance – vznikly dle jeho slov z potřeby ventilovat vlastní nasranost (v těchto dílech je sám protagonistou). Programový blok příhodně demonstroval Turnerův pranksterský smysl pro ironii a humor, které jsou mu obranným mechanismem vůči závažným tématům, na něž poukazuje – ať už klimatická krize či „zhovadilosti“ konzumní společnosti posedlé moderními technologiemi (viz jeho nejnovější film Modern Times). V Mariánských Lázních mluvil i o svém připravovaném celovečerním experimentálním počinu s pracovním názvem Domorodec, kde bude vystupovat jako poslední přeživší na Zemi po klimatické katastrofě (a jímž naváže na performanci Funeral). V rozhovoru s Kateřinou Chromkovou natočeném pro Studio Marienbad uváděl, že v rámci příprav plánuje projít kurzem přežití v přírodě, vystavit se extrémním situacím za cílem zjistit, jak v nich umí fungovat, a posléze je ve filmu inscenovat. V půlhodinovém dialogu hovořil o své nepotřebě bytí součástí uměleckých uskupení (viz jeho rozkol se skupinou Ztohoven), ale naopak o žití v „anarchistické bublině“ spjaté s jeho nevnímáním hranic ilegality. Celý rozhovor doporučuji ke zhlédnutí zde.

Řadu Turnerových děl je možné vidět na jeho Vimeo účtu, včetně na Marienbadu uvedeného fascinujícího abstraktního videa s rorschachovskými motivy FLOW (2010), ve kterém kameru umístil přísavkou na okno letadla a časosběrně zaznamenal let na trase Praha–Stockholm, přičemž záběry v doprovodu halucinační hudby různě zpomaloval a zrychloval. Promítal se i 14,4V17.11. (2020), v němž Turner s roztočenou kamerou připoutanou na vrtačce zpřítomnil své znechucené pocity z oslav Sametové revoluce jakožto politického kýče. „Česká politika je guláš. Proto to moje kamera umíchala.“ Číselný název filmu je pak spojením výkonu oné vrtačky a data inkriminovaného státního svátku. Součástí retrospektivy kurátorované uměleckým ředitelem Marienbadu Lubomírem Konečným byl i nápaditý experiment No Signal (2021), který Turner natočil v době pandemie jako obraz města bez signálu. Autor se v něm prochází prázdnými nočními ulicemi a s projektorem umístěným na hlavě promítá do okolí kód NO SIGNAL, čímž výstižně zachycuje genia loci karanténní Prahy.

Zpřítomnit neviděné

Na Marienbad zavítal i Roman Štětina, který zde pravidelně uvádí své projekty. Jako intermediální umělec se ve své tvorbě dlouhodobě koncentruje na zákulisí vzniku zejména auditivních děl (viz jeho performativní práce s rozhlasem), přičemž v letos promítaném filmu Osudí tentokrát pronikl i do pozadí audiovizuálního – procesu přípravy televizního losování Sportky jakožto rutiny, která běžně není vidět. Zájem o neviděné/mizející věci (obrazy) a snahu je zachytit/prodloužit prezentoval ve svém work-in-progress vertikálním videu Hořící cigareta zaznamenávající (jak jinak) kompletní proces hořící cigarety, která (na rozdíl od nyní běžně používaných) neuhasíná – záležitost, která zmizela z všednodenního života a postupně mizí i z kinematografie a žánrů, s nimiž byla v průběhu dějin neodmyslitelně spjata (vzpomeňme si na desítky invenčních způsobů zapalování cigarety, které lze spatřit ve filmu noir).

Kromě toho Štětina v Mariánských Lázních představil i jamovací podcast Radio Frakce (dostupný například na Spotify nebo SoundCloudu), který vytvořil se svými studenty a studentkami z Ateliéru intermediální tvorby II (školy Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové) na AVU, kde působí jako asistent. Dvě epizody například vznikly jako kompenzace za neproběhlé školní klauzury v době pandemie a skrze popis uměleckých děl, kterým dávají nový rozměr, nápaditě pracují s imaginací a vypravěčským uměním. „To mě na mluveném slovu baví nejvíc – dělat slyšené viděným,“ řekl Štětina v rozhovoru s Ondřejem Kopřivou pro Studio Marienbad (celý je ke zhlédnutí zde). V rámci doprovodného programu pak společně s Elenou Pecenovou, Laurou Trenčanskou a Davidem Helánem vystoupil v autorském čtení výtvarných umělců a umělkyň. Štětina zde předčítal ze své letos vydané knihy Centones, kterou ve víře že „překlopení média do jiného média získá novou kvalitu“ koncipoval jako literární adaptace zvukových stop svých videí.

Co se stalo v Marienbadu, nezůstane jen v Marienbadu

Vedle záslužných aktivit Studia Marienbad, jímž tvůrčí skupina Jana Senia vytvořila pomyslný most ke Studiu Kroměříž Petra Lébla (uváděnému na MFF 2019), program lákal i na několik experimentálně vyzývavých celovečerních titulů v sekci Theatre Electrique (jako např. Noého Lux Æterna, Mouchu v kufru od Quentina Dupieuxe, Hodinu mezi psem a vlkem v režii Irene Gutiérrez Torres či Godardovu Knihu obrazů). Již tradiční programovou součástí je vybraný film v režii Alaina Resnaise, jehož filmem Loni v Marienbadu (1961) organizační tým před dvěma lety s humorem sobě vlastním odstartoval režisérovu konceptuální, na pětadvacet let dopředu naplánovanou retrospektivu (referovala jsem o tom zde). Letos přišel na řadu Resnaisův snímek Válka skončila (1966) promítnutý v rámci slavnostního zakončení, zatímco na zahájení se v rámci druhé konceptuální retrospektivy – filmů s hereckou účastí Audrey Hepburn – promítala americká komedie Paříž, když to hoří (1964). Vzhledem k problematickému sexistickému duchu Hollywoodu a kultury znásilnění, který snímek na příběhu postaršího scenáristy-playboye-alkoholika a jeho submisivní asistentky-panenky zrcadlí, se znovu ukázalo, jak důležité je v rámci úvodů tyto filmy kontextualizovat, aby se dále neutvrzovaly, ba naopak rozporovaly zhoubné a bohužel stále přetrvávající společenské normativy.

Navzdory nelehké celospolečenské situaci, která všem pořadatelům a pořadatelkám jakýchkoliv veřejných akcí znesnadňuje život, se týmu vedenému Zuzanou Stejskalovou a Lubomírem Konečným podařilo zorganizovat velmi příjemnou akci, jejíž smysl nespočívá jen v divácko-aktérské umělecké interakci, nýbrž v zabydlování opuštěných, architektonicky pozoruhodných prostor Mariánských Lázní. Festival totiž veřejnosti každoročně objevuje jinou městskou lokaci – letos byla celá akce soustředěně zasazena do prostor kdysi honosného lázeňského hotelu Lesní mlýn (loni zde proběhl pouze galavečer), který přičiněním manželů Kučeravých aktuálně prochází rekonstrukcí. Marienbad Film Festivalu tak poskytli dočasné „chráněné bydlení“ a on se jim za to odvděčil nepochybnou pomocí v postupném znovunavrácení jeho někdejšího lesku a slávy.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

editor-in-chief

Počet článků : 257

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru