BRAINWASHED: Nový pohled na dějiny filmu podle Niny Menkes

10. ZPRÁVA o Sundance Film Festivalu. Recenze filmu Brainwashed: Sex-Camera-Power (režie: Nina Menkes, 2022) – JANA BÉBAROVÁ

English version of this article can be found here..

Když nepočítám čtyřhodinový dokument We Need To Talk About Cosby (o kterém se rozepíšu v dalším článku), už dlouho jsem nezažila takovou úzkost po zhlédnutí nějakého dokumentu jako v případě Brainwashed: Sex-Camera-Power, který měl stejně jako prvně jmenovaný titul premiéru na letošním Sundance (a stejně jako Klondike, o kterém jsem psala ve svém předchozím textu, jej bude možno v únoru vidět i na Berlinale). Průkopnice filmového feminismu a ikona americké nezávislé scény Nina Menkes v něm na 175 ukázkách ze snímků vybraných napříč dějinami demonstruje, jakým způsobem se kinematografie podílí na vytváření vadných společenských normativů, které znevýhodňují postavení žen a které utvrzují zhoubnou kulturu znásilnění. Kofein-Mila-nikotin (já vím) je osvědčená trojkombinace na uklidnění, kterou jsem po zhlédnutí musela aplikovat. Standardně doporučuju i výborný doplněk stravy jménem Neurol nebo se z toho vyspat, v tomto případě je však nejlepší se z toho vypsat. Protože we need to talk about rape culture.

Jako žena se přirozeně zajímám o reprezentaci ženských postav v audiovizuální tvorbě a i na svých hodinách se studenty a studentkami filmových škol tato témata běžně začleňuji do svých přednášek a seminářů a otevírám diskuze. Ale až u sledování Brainwashed mně (stejně jako řadě dalším, kteří jej viděli) došlo, jak moc nám vizuální jazyk filmu masíruje mozek špatným směrem a v jak děsivé míře vadná konstrukce vizuální stylizace a postavení ženských charakterů ve filmovém vyprávění destruují sebepojetí žen, podvědomě podněcují jejich sebenenávist, nejistotu a pasivitu a jak masivně tyto vzorce publikum infikují mizogynií a paternalismem, které se stávají přirozeností lidského myšlení a konání. A jak je pak těžké někomu něco vyvracet a nebýt přitom shazován a s pohrdavým mávnutím ruky nálepkován jako hysterická feministka. Na začátku Brainwashed jsem si říkala, zda takovým reakcím Nina Menkes nenahrává na smeč, ale během sledování mě její film utvrdil v tom, jak výborná je řečnice a že bych její přednášení chtěla naživo dopřát svým studentkám a studentům (přidávám si ji na svůj to do wish list ke Stevenu Soderberghovi).

Nina Menkes před projekcí na Sundance řekla, že práce na tomto dokumentu pro ni byla transformativním a zároveň osvobozujícím procesem. „Ani jsem netušila, že jsem byla ve vězení,“ konstatovala. „Svým studentům vždycky říkám, že filmy netočí pro publikum, ale pro sebe. Že mají při tvorbě poslouchat svůj vnitřní hlas a nemyslet na diváky. Mají myslet na svou vizi a tu vytvořit. Ale u tohoto filmu je to naopak. Byl udělán pro vás.“ Ostatně při její práci se studujícími filmových škol se celý příběh Brainwashed zrodil. Ještě během svého postgraduálního studia na UCLA začala Nina Menkes vyučovat – nejprve na USC a později na CalArts, kde v současné době působí. Během dvaceti let pro své studenty a studentky vypracovala přednášku nazvanou „Sex and Power; The Visual Language of Oppression“, skrze kterou ilustrovala své chápání konstrukce záběrů a zavedeného filmového kánonu. Její prezentace se v průběhu času vyvíjela a postupně do ní začleňovala nové ukázky a nové poznatky. Když se s kauzou kolem Harveyho Weinsteina zrodilo hnutí #MeToo, napsala Menkes v listopadu 2017 pro časopis Filmmaker esej „The Visual Language of Oppression: Harvey Wasn’t Working in a Vacuum“ (doporučuji k přečtení zde). Zmínila v ní stěžejní koncepty své školní přednášky dávající do souvislosti vizuální jazyk filmu se sexuálními útoky a diskriminací v zaměstnání. Poukazovala na principy hollywoodského systému, kde „muži jsou subjekty a ženy objekty glorifikace/spotřeby“. Jak se staly normou filmové techniky, které ženy znevažují a zároveň je zdánlivě oslavují. A které, jak v eseji píše, „vedou ženy k tomu, že jejich nejlepší – a možná jedinou – šancí k uplatnění se je sexuální atraktivita“. Její esej se stala virální (ve Filmmakeru byla nejčtenějším článkem toho roku) a dostala řadu pozvánek k prezentování své přednášky. Její první veřejná prezentace v USA se uskutečnila v lednu 2018 na Sundance Black House, načež následovaly další na AFI Festu, BFI v Londýně, festivalech v Rotterdamu či Cannes. Ohlasy zúčastněných pak Ninu Menkes podnítily k tomu, aby na jejím základě natočila celovečerní film.

Zatímco její původní přednáška čítala 15 filmových ukázek, formát celovečerního dokumentu ji umožnil rozšířit spektrum vzorků na 175 – většinově (a logicky) z hollywoodské tvorby, neboť ta dominuje distribuci po celém světě a má tak největší dopad na vnímání publika; nevyjímá však i neamerické snímky vystavěné kolem kultu hereckých filmových krásek s dokonalými křivkami typu Jane Fonda (donebevolající Barbarella) či Brigitte Bardot (Pohrdání). Na reprezentativním výběru děl Menkes poukazuje, jak filmy utvrzují genderovou nerovnost ve vytváření vztahu subjektu (muže) k objektu (ženě) – jaké odlišné typy záběrů jsou používány při snímání ženského těla, které bývá oproti mužskému fragmentarizováno a vystavováno, sexualizováno skrze typické pomalé panorámování či zpomalené záběry (které jsou naopak v případě mužů nejtypičtěji užívány v macho akčních scénách), jak se v případě žen odlišuje způsob svícení, které herečkám nedovoluje stárnout, a jak všechny tyto aspekty souvisí s jejich narativní pozicí ve filmu, jenž je dominantně nahlížen několikanásobnou perspektivou cis heterosexuálního muže v rovině režisér–kameraman–mužská postava (a doplňte si tam mužské scenáristy, producenty ad.), která je pak de facto nucena publiku.  

Své analytické komentáře Nina Menkes prokládá osobními postřehy 23 přizvaných diskutujících z oblasti filmu, počínaje filmovou teoretičkou Laurou Mulvey, jež ve své vlivné stati „Vizuální slast a narativní film“ z roku 1975 poukazovala, že klasický narativní film je dominantně vystavěn na mužském pohledu a potěšení z dívání se na ženu-objekt. Mulvey tu sdílí svou frustraci z deziluze, že ani po tolika letech se vlastně nic nezměnilo. Julie Dash, Joey Soloway a Eliza Hittman skrze své zkušenosti do diskuze vnášejí velmi důležitý aspekt distribuce, která je většinově kontrolována muži (stačí se podívat, kdo stojí v čele mediálních konglomerátů ovládajících světovou distribuci). Jinými slovy je důležité uvědomit si, že to není jen o tom, kdo stojí za kamerou a vytváří film, ale kdo rozhoduje o tom, že bude viděn. O čemž už v minulosti mluvila řada filmařek, které navzdory úspěchu svých filmů na festivalech nemohly sehnat distributora (kupříkladu právě Eliza Hittman). To přirozeně souvisí i s tím, jak nesnadno pak filmařky realizují své další filmy. O tomto začarovaném kruhu by se dalo diskutovat opravdu dlouho. Jak Brainwashed mj. podnětně poukazuje, na amerických filmových školách se sice jede v modu 50/50, protože dokud sypete peníze (školné) do systému, je to ok, ale jakmile přijde na to peníze od systému dostávat zpět, parita jde stranou. O genderové nerovnosti a diskriminaci v Hollywoodu mimochodem skvěle vypovídá dokument This Changes Everything (2018), který v Q&A vyzdvihovala jedna z respondentek Brainwashed, filmařka a aktivistka bojující za práva ženských režisérek Maria Giese (a který dvakrát podtrženě doporučuju ke zhlédnutí; obdobně i TV sérii Visible: Out on Television). Je totiž třeba vymýtit předsudečné teze, že se ženy málo snaží a není mezi nimi dost talentovaných, aby se prosadily. Ony tu jsou a je jich hodně. Jen nemají hlas. A proto mám ráda Sundance, jehož heslem je svoboda kreativního vyjádření pro všechny. Že dává prostor být viděn nejen ženám, ale všem minoritním skupinám ve filmové branži. Protože v audiovizuálním prostoru je potřeba diverzita a co nejširší možná reprezentace postav, kterou mainstream scvrknul na minimum právě proto, že při realizaci nedává víc prostoru těm, kteří je mají věrohodně reprezentovat.

Ve svém koncentrovaném výkladu Nina Menkes neopomíjí ani důležitý manipulační prvek filmové hudby, v jejímž autorství jsou ženy zastoupeny jen 5% (což je číslo, nad kterým se už delší dobu zamýšlím a upřímně bych moc ráda pochopila, proč je tak nízké, a doporučuju tento článek). Myslím, že už se nikdy nepodívám na původního Blade Runnera (ostatně ani na toho nového) s takovým obdivem jako dřív – vybavte si tu scénu, kde Deckard odmítá pustit Rachael ze svého bytu a násilně ji tlačí do kouta tak dlouho, až jeho podvraťáckým taktikám svádění podlehne. Už ten výjev sám o sobě je dost nezdravý, ale co je na tom nejvíc znepokojivé ve smyslu role filmové řeči, je smyslně erotická hudba, která doprovází Deckardovovo fyzické naléhání na ženu, a publikum podprahově utvrzuje ve zvrácené tezi „no means yes“. A přesně toto jsou momenty, které destruktivně ovlivňují naše vztahy v běžném životě. Nina Menkes se v Brainwashed svěřuje, že navzdory své asertivitě v profesním životě, kdy je zvyklá mít svou práci kontrolou, se v osobním často cítila jako v pasti, protože nedokázala spojit představu sebe jako aktivní a zároveň atraktivní ženy. Jak na řadě ukázkách demonstruje, ženskost je totiž ve filmech standardně spojována s pasivitou (viz všechna ta sexualizovaná bezvládná krásná ženská těla). Menkes se ve svých vlastních hraných filmech často vztahuje k tomu, jaké to je být sexualizovaným objektem a nést v sobě určité trauma (zde lze například vidět restaurovanou verzi jejího oceňovaného filmu Kárová dáma, případně zde další její čtyři filmy). V Brainwashed konstatuje, že její přednáška vychází z jejího vlastního smutku a boje – na což ji mimochodem její kolegyně, scenáristka Jodi Lampert trefně odvětí: „Ale Nino, nemyslíš, že všechny ženy pociťují ten smutek?“. 

Dokument Brainwashed, který v titulkové sekvenci výstižně parafrázuje efekt závratě z titulkové sekvence Hitchcockova Vertiga, trefně pojmenovává důvody naší divácké zaslepenosti. Ukazuje, jakou moc mají filmy a ti, kteří je vytváří, mýt nám tou oslňující filmovostí mozky do běla tak, že tyto ideologicky problematické momenty blokujeme, odsouváme, omlouváme. Já sama jsem si toho dobře vědoma například u filmu noir – fenoménu, který mě fascinuje už od doby mých studií filmové vědy. Americké klasiky 40. a 50. let jsou sice nesmírně vizuálně opojné a člověk si je nemůže nezamilovat, na druhou stranu jsou prorostlé někdy až nechutnou mizogynií (jíž režisérka Lynne Littman v This Changes Everything famózně nazvala „neviditelným sportem“). Až na výjimečné výjimky totiž noiry ženskou existenci omezují jen na dva typy: 1) milé a poslušné domácí puťky a (2) svůdné krásky, na nichž je demonstrováno, že emancipace rovná se bezcharakternímu zlatokopectví, které je třeba trestat smrtí. Vedle gialla, jež se ostatně zrodilo z noiru, k ženám snad žádný žánr nebyl tak neuctivý a násilný. A právě proto stejně jako Nina Menkes považuju za velmi důležité tato díla vsazovat do kontextů a komentovat. Když jsme na Noir Film Festivalu loni promítali Varování před bouřkou (1951), dle mého osobního vkusu jeden z nejlepších noirů vůbec, jednoduše jsem ho nemohla neuvést s proslovem o kultuře znásilnění, jíž film implikuje skrze postavu Ginger Rogers – atraktivní modelky, která se v xenofobním prostředí amerického jihu stává nenáviděnou obětí na úrovni středověkých čarodějnických procesů.

„Doufám, že Brainwashed pomůže osvětlit vnitřní i vnější bariéry, které omezují naše vědomí, a může iniciovat diskusi o naléhavé potřebě změnit zakořeněné způsoby vnímání a zpřístupnit svět, v němž se všichni můžeme stát plnohodnotnými lidskými subjekty, které si nárokují vlastní vnímání sebe sama i světa,“ osvětlila Nina Menkes svůj tvůrčí záměr. Po zhlédnutí můžu říct, že se to jejímu filmu velmi dobře daří. Snad tento text pomůže k tomu, aby byl Brainwashed viděn i dalšími lidmi. Změna je potřeba. Wake up.

Všechny mé články o letošním Sundance najdete zde.

Brainwashed: Sex-Camera-Power

Režie a produkce: Nina Menkes
Kamera: Shana Hagan
Střih: Cecily Rhett
Hudba: Sharon Farber
Účinkují: Nina Menkes, Maria Giese, Rosanna Arquette, Julie Dash, May Hong HaDuong, Catherine Hardwicke, Eliza Hittman, Laura Mulvey, Jodi Lampert, Iyabo Kwayana, Joey Soloway ad.
USA, 2022, 105 min.