Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » KLONDIKE – o ženském instinktu přežití ve válce na východní Ukrajině

KLONDIKE – o ženském instinktu přežití ve válce na východní Ukrajině

KLONDIKE – o ženském instinktu přežití ve válce na východní Ukrajině

9. ZPRÁVA o Sundance Film Festivalu. Recenze filmu Klondike (režie: Maryna Er Gorbach, 2022) – JANA BÉBAROVÁ

Letošní Sundance, jehož začátek jsem nemohla dospat, protože se mi poštěstilo být akreditovanou novinářkou, je v polovině a já jsem jak v transu. V modu „watch-eat-sleep-repeat“ dny plynou hrozně rychle, program je nabitý, jedna online projekce střídá další, do toho přehršel Q&A a panelových diskuzí s filmaři a filmařkami a s osmihodinovým časovým rozdílem mezi Utahem a Českem se v noci budím každou chvíli, abych náhodou nezaspala nějakou premiéru. Nicméně program je vskutku mimořádný – není v něm filmu, který by nestál za vidění. Pokud bych měla použít jedno slovo, které snímky na Sundance vystihuje nejlépe, pak je to zkušenost. Všechny definuje výrazná intenzita společenské relevance v širokém spektru otázek týkajících se genderu, sexuality, rasy, etnického původu, náboženského vyznání, alarmující problematiky reprodukčního práva, zhoubné role médií, korporátních machinací či politické represe. Z různých úhlů pohledu a skrze pestré žánrové polohy filmy na Sundance ukazují, jaké je být ženou/mužem/dospívajícím/stárnoucím v současném světě a jak v něm bojovat o své místo, čelit předsudkům a hájit svou identitu a postoje. Inkluze, diverzita a emancipace jsou klíčem dramaturgického konceptu festivalu a ideologie pořádajícího Sundance Institutu, který už čtyřicet let pomáhá filmařům a filmařkám z celého světa v realizaci a prezentaci jejich osobitých vizí.

Během prvních pěti dnů jsem stihla vidět hodně filmů, které mě oslovily svou hloubkou, mnohovrstevnatostí a sofistikovaností v prezentaci oné zkušenosti. A i když nasadily laťku velmi vysoko, stále jsem čekala na přímý zásah. Na film, který mě odzbrojí. Ten přišel právě v půlce festivalu. A ironicky byl o zbrojení. Jmenuje se KLONDIKE, uveden byl v soutěžní sekci světových hraných filmů a brzy se dočká uvedení i na Berlinale v sekci Panorama.

Ukrajinsko-turecký snímek, jenž vznikl v úzkém tvůrčím týmu, který tvoří scenáristka, režisérka a producentka Maryna Er Gorbach, její životní partner a spolurežisér a producent předchozích filmů Mehmet Bahadir Er a kameraman (a též producent v jedné osobě) Sviatoslav Bulakovskyi, se odehrává v prvních dnech války v Donbasu a v závěrečných titulcích je věnovaný všem ženám. Silná ženská figura stojící uvnitř vnitřního (rodinného) a vnějšího (politického) konfliktu zde totiž zosobňuje nezdolnost v utrpení a naději, která neumírá. „Jako pravá ukrajinská žena věří, že může zastavit válku a potlačit násilí,“ řekla režisérka o postavě těhotné třicátnice Irky (Oxana Cherkashyna), jež se odmítá evakuovat z vesnice Hrabove a nechat rodinný dům napospas proruským separatistům, kteří nad Doněckou oblastí Ukrajiny v červenci 2014 přebírali kontrolu. Skrze její postavu režisérka dle vlastních slov prezentuje „osobní příběh a osobní pohled na mezinárodní globální katastrofu“.

Maryna Er Gorbach v diskuzi po filmu uvedla, že ve stejné době, kdy je příběh Irky, jejího bratra Yarika a manžela Tolika datován – tedy 17. 7. 2014, kdy bylo v Doněcku sestřeleno civilní letadlo Malajských aerolinií a „všem bylo jasné, že začala válka, i když to válkou nikdo nenazýval“ – měla zrovna narozeniny, byla krátce po porodu a s rodinou se účastnila filmového festivalu v Oděse, kde se v tu chvíli ocitla uprostřed těžkého dilematu – zda zůstane se svou matkou a sestrou na Ukrajině, nebo využije možnost nechat se s dětmi evakuovat do Istanbulu, kde tehdy s manželem žila. Režisérka přiznala, že od té doby neustále přemýšlela, jak proti militarismu vystoupí. Nechtěla být obětí konfliktu, ale zároveň byla vystrašená. Tuto směsici emocí, které chtěla do filmu dostat, zintenzivnila skutečnost, že po určité době, která od katastrofy uplynula, se o válce na východní Ukrajině přestalo mluvit, byť stále pokračuje.

Emotivní příběh z válečné zóny, kde se politický konflikt prolíná s rodinným, je v prvé řadě příběhem o ženském instinktu přežití, odporu a boji o budoucnost. V náhle vzniklé krizové situaci, kdy domov Irky a Tolika projde doslovným i přeneseným otřesem, se žena ocitá v roli smírčí soudkyně, respektive hromosvodu, po němž se svádějí výboje nenávisti a pohrdání mezi jejím manželem a bratrem, kteří stojí na odlišných stranách barikád. Dohadování mužů v troskách domu nemá daleko ke rčení o dvou kohoutech na smetišti. Irčin bratr Yarik sestru podněcuje k útěku, zatímco manžel Tolik nenachází dostatečnou kuráž, aby se okolím nenechal vmanipulovat do posluhování proruským povstalcům. V situacích, kdy jeden v afektu tasí zbraň a druhý se raději zpijí do němoty, musí těhotná žena zůstat ta rozvážná, neboť schraňuje budoucnost (dítě).

Jak jsem psala, KLONDIKE mě zcela odzbrojil a podařilo se mu to hned v úvodu, kde jasně nastolil vizuální koncept a klíčový pocit úzkostné nejistoty. První záběr-sekvence ve velmi pomalé panoramě opisuje kružnici uprostřed domu, kde Tolik ve tmě pokoje budí těhotnou, jeho nervozitu nechápající Irku a snaží se ji z malicherně znějících důvodů odvést z domu, když v tom nečekaně ohlušující výbuch strhne zeď. Než se kamera v 360° pohybu otočí zpět, kus interiéru je pryč a dovnitř pronikající paprsky svítajícího slunce se v závalu prachu mění v šedofialovou mlhovinu. Nevíme, kde se nacházejí postavy, a chvíli netušíme, co se s nimi stalo. Jsme v diskomfortu z chaosu dění okolo, klademe si otázky, nedostáváme odpovědi. Respektive ne hned. Vizuální stylizace se tohoto principu po celý průběh děje drží – úzkost z vyhrocené situace není zachycovaná těkavými švenky ruční kamery v úzkých záběrech z postavy na postavu, jak by se vzhledem k naléhavosti momentů nabízelo, nýbrž soustředěnými, velmi pomalými jízdami, které nejsou motivovány pohybem postav. Ty naopak do rámu záběrů volně přicházejí a odcházejí, ztrácejí se nám z dohledu, tušíme je v prostoru za kamerou či vedle, ale nevidíme, co se s nimi děje. To, co objektiv kamery akcentuje a pozoruje, je atmosféra. V širokých záběrech s velkou hloubkou ostrosti využívá panoramatu přilehlé vesnice – zvlněná pole za domem, kde havarovalo letadlo a sjíždějí se ozbrojenci. Stržená stěna domu zde navíc důvtipně funguje jako obří okno, kterým postavy, potažmo diváci a divačky, pozorují znepokojující dění venku. Za obzorem se k nebi zvedá zlověstný černý dým, za kopečky se objevují a zase mizí různé postavy a vozy jako figurky v nějaké stolní hře. Skrze vnitrozáběrový pohyb a velmi pomalou, až nepatrnou kamerovou jízdu vpřed/vzad získává mizanscéna působivou dynamičnost: od horizontu se děsivě valící stíny mraků po svažujícím se poli, na kterém jako malá figurka uprostřed velkého celku stojí rozpolcená Irka, příhodně akcentují nevyhnutelné ohrožení a hrdinčinu samotu uprostřed bojiště.

Navzdory hrůzám, které se dějí okolo, se však Irka nevzdává. Jako sympaticky neústupnou ji film ukazuje už v začátku, když s vědomím hrůzy okolo s tichým pláčem hadrem omývá zbytky obývákové tapety s romantickým výjevem zapadajícího slunce na exotickém ostrově – tento ideál klidného života si za žádnou cenu nechce nechat vzít. U toho samého cáru palmy u moře, skrčena v křečích na zaprášeném gauči v ruinách toho, co zbylo z jejího někdejšího obýváku-života, pak v závěru filmu osamocená a vystrašená v ukrutných bolestech předčasně rodí. A to v jednom pocitově nemilosrdně dlouhém, ve velkém celku snímaném záběru – scéně, která se do paměti nesmazatelně zaryje obdobně jako scéna potratu z filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny či výjev znásilnění ve Zvráceném. Skutečnost, že režisérka na samém konci nechává publikum v nejistotě a strachu, zda předčasně narozené dítě v takových podmínkách přežije, podtrhuje obavu o budoucnost Ukrajiny jakožto stěžejního tématu Klondike. Snímku, jenž po celou dobu záměrně vyvolává otázky, po jejichž odpovědích máme pátrat.

Všechny mé články o letošním Sundance jsou k přečtení zde.

Klondike

Scénář a režie: Maryna Er Gorbach
Produkce: Maryna Er Gorbach, Mehmet Bahadir Er, Sviatoslav Bulakovskyi
Kamera: Sviatoslav Bulakovskyi
Střih: Maryna Er Gorbach
Hrají: Oxana Cherkashyna, Sergey Shadrin, Oleg Scherbina, Oleg Shevchuk, Artur Aramyan, Evgenij Efremov
Ukrajina/Turecko, 2022, 100 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

editor-in-chief

watch/read ~ think ~ write/talk ~ repeat

Počet článků : 277

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru