Jak odvážné je kombinovat válečný thriller s rodinným filmem?

RECENZE: Hranice odvahy (režie: Johanne Helgeland, 2020) – STANISLAV PECHÁČ

Akcentace dětské perspektivy v příbězích o válečných konfliktech je filmu blízká již desítky let, ať už se bavíme o přístupech realistických a naturalistických, či jinak žánrově stylizovaných. V posledních letech zaujal svým pohledem na Hitlerovu mládež např. novozélandský režisér Taika Waititi v komediálně laděném filmu Králíček Jojo; v českém kontextu prozkoumával roli dítěte ve válce už třeba Karel Kachyňa v 60. letech minulého století. Válečný film určený dětskému publiku je však poměrně vzácným jevem. Debut norské režisérky Johanne Helgeland na této vzácnosti staví, sama ho dokonce označuje za rodinný thriller. Hranice odvahy si nese pověst nejlepšího dětského filmu roku – získal Cenu mladého diváka na Evropských filmových cenách a na Letní filmové škole vyhrál divácké hlasování. Sázka na žánrový hybrid se zřejmě vyplatila. Nebo jsou tu nějaká ale?

Rok 1942. Norsko se stává spojencem nacistického Německa. Lidé jsou indoktrinováni nenávistí vůči židům. Sourozenci Gerda a Otto jednoho dne ve sklepě domu odhalí ukryté židovské děti, Daniela a Sáru. Společně se rozhodnou dvojici pomoct a putovat nehostinnou norskou krajinou až k hranicím neutrálního Švédska. Cesta se stane zkouškou jejich vzájemné solidarity, empatie i odvahy.

Každé místo ukrývá své tajemství a nabízí nový prostor k prozkoumání. Divák příběh sleduje skrze hledisko malé Gerdy, s jejíž dětskou optikou film opakovaně pracuje. Do vážných situací vnáší prvek dětské hry, počínaje uvozujícím pohádkovým hlasem vypravěčky. Práce s nediegetickými zvuky upomíná na dětskou fantazii, stejně jako zapojení mentální subjektivity a obrazů jako vytržených ze Tří mušketýrů. Dětská hravost se projevuje v celkové žánrové hybridnosti, když film opakovaně přešlapuje mezi rodinným dramatem, válečným thrillerem, dokumentem nebo i dobrodružným mušketýrským filmem.  Přiznaným záměrem režisérky bylo natočit rodinný thriller, přičemž svůj cíl naplnila nejlépe ve scéně s „perníkovou chaloupkou“, kde jsou děti nejprve uchlácholeny jídlem, aby postupně odhalily stařenčin pravý charakter. Tato scéna příkladně zužitkovává odkaz dětských pohádkových příběhů (taktéž s velmi nihilistickým tématem) a reprezentuje zdařilou kombinaci žánrů.

Ne vždy je ovšem zvolený přístup funkční. I přes akcentaci dětské optiky tu totiž zoufale schází větší důraz na realismus. Překvapivou sterilitu připisuji spíše podcenění dětského diváka, který je v současné době zvyklý konzumovat daleko vážnější obsah. Zejména mizanscéna, včetně kostýmů i interiérů, je většinu času čistá, během dlouhého putování se děti téměř vůbec nezašpiní a působí, jako by situacemi procházely téměř bez poznamenaní. V důsledku řečeného Hranice odvahy bohužel působí místy uměle a spíše jako televizní film.

Jen částečně pak funguje budování vztahu mezi dvěma sourozeneckými páry, což je jednoznačně na škodu, protože herecké výkony dětských představitelů jsou v rámci konvencí zdařilé. Zatímco Gerda a Otto jsou víceméně jasně definováni, u židovské dvojice Daniela a Sáry jsou motivace i charaktery značně zjednodušeny. Filmu, který své poselství staví na polidšťování všech lidských bytostí, by tak jednoznačně větší prokreslení postav prospělo, zvlášť když jsou židé propagandou dehumanizováni. Podobně zjednodušeně působí i celé nahlížení válečného konfliktu, byť lze toto rozhodnutí odůvodnit příklonem k mladší divácké skupině. Umění obecně by však k podobnému nakládání s historií mělo přistupovat opatrněji. Největší dojem tak zanechává Ottova osobní morální cesta, jakožto nejkomplexněji napsaného charakteru.

K emoční a divácké přístupnosti nicméně dopomáhá orchestrální melodramatická hudba a důrazná práce s kontrastem studených a teplých barev. Zatímco interiéry a pocit bezpečí jsou spojeny s teplou, žlutou barvu akcentující mizanscénou, samotu a smutek vyjadřují chladné modré barvy. Čím dál od domova se děti dostávají, tím horší podmínky musejí překonávat. Jak je skandinávské kinematografii blízké, i Hranice odvahy pracuje s fotogeničností norské krajiny. Kontrast přírody navíc vždy zvláštně upomíná na jistou nevinnost náležící dětským postavám.

Všemi zmíněnými prostředky Helgeland utváří univerzální charakter příběhu o rozpoznávání zla a dobra, který je aktuální i v dnešní době, rezonující tématem uprchlických vln z válkou zasažených oblastí. Filmu bohužel škodí jistá přímočarost a jednoduchost. Žánrová hybridizace zapříčinila některá zploštění a příběhu by pomohla větší komplexnost a realističnost. Největší síla nakonec tkví v práci s ambivalentností postav a stranění se jednoznačných soudů. Cílem není porazit hmotné zlo, ale spíše překonat sama sebe, nalézt odvahu a nabídnout si vzájemné pochopení. V tomto ohledu dokáže být Hranice odvahy dojemným a nečekaně odvážným filmem pro dětské publikum, kterých by jistě mělo vznikat více. Jen možná příště s větší důvěrou v dětského diváka.

Flukten over grensen

Scénář: Maja Lunde, Espen Torkildsen
Režie: Johanne Helgeland
Produkce: Cornelia Boysen
Kamera: John-Erling Holmenes Fredriksen
Hudba: Stein Berge Svendsen
Hrají: Anna Sofie Skarholt, Bo Lindquist-Ellingsen, Samson Steine, Bianca Ghilardi-Hellsten ad.
Norsko, 2020, 96 min