Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Sundance 2022: pestré spektrum lidské zkušenosti

Sundance 2022: pestré spektrum lidské zkušenosti

Sundance 2022: pestré spektrum lidské zkušenosti

11. ZPRÁVA o Sundance Film Festivalu: širší reflexe viděného napříč programovými sekcemi – JANA BÉBAROVÁ

V jednom z předchozích článků o letošním Sundance jsem zmiňovala zkušenost jako téma, které výrazně rezonovalo filmy uváděnými v programu festivalu. Kupříkladu hned čtyři z nich se otevřeně vztahovaly k ožehavé problematice reprodukčního práva. Vedle Aftershock uvedeného v soutěži amerických dokumentů, který se zabýval vykořisťováním a zanedbáváním černošských žen v rámci gynekologické a porodní péče ve Spojených státech, to byl i francouzský snímek Happening (L’Événement) v režii Audrey Diwan – vítězný titul loňského festivalu v Benátkách, jenž byl na Sundance zařazený v programové sekci Spotlight. Navzdory situování do Francie šedesátých let je příběh univerzitní studentky Anne, která neplánovaně otěhotní a sama proti všem se úporně snaží svou situaci vyřešit, velmi nadčasový. S naléhavostí promlouvá k současnému publiku a přenáší na něj pocity úzkosti z marnosti a ohrožení, kterému vzhledem k legislativnímu zakazování potratů stále čelí řada žen po celém světě. O popírání práva ženy na svobodnou volbu vypovídal i americký snímek Call Jane (zařazený i do letošní berlínské soutěže), který se příhodně tematicky sešel s dokumentem The Janes, za nímž stojí tvůrčí dvojice Tia Lessin a Emma Pildes. Prvně jmenovaný v režii Phyllis Nagy a s Elizabeth Banks v hlavní roli pojednává o odvážných ženách, které v 60. letech v Chicagu nezištně pomáhaly jiným k bezpečnému potratu. Záslužné aktivity tohoto undergroundové uskupení pak mapoval druhý zmíněný titul, ve kterém na kameru otevřeně vypovídá řada zainteresovaných osob.

Nešlo si nevšimnout, že mnohé snímky nahlížely ženskou zkušenost jako horor, včetně vítězného ze soutěže amerických hraných filmů s názvem Nanny, v němž debutující Nikyatu Jusu vypráví o senegalské imigrantce vykonávající práci chůvy v bohaté manhattanské rodině, do jejíchž snů a reality zasahují nadpřirozené entity. Mezi díly, které ve mně v tomto ohledu zanechaly silnou emocionální stopu, patří debut režisérky Chloe Okuno Watcher. Na znepokojivém příběhu mladé Američanky, která se právě přistěhovala do Bukurešti – města, kde nikomu nerozumí –, zpřítomňuje pocity ohrožení, strachu a izolace, které, jak režisérka trefně poznamenala v úvodu před projekcí, jako ženy občas prožíváme při svém každodenním fungování ve světě, kdy zažíváme věci, které jsou děsivé způsobem, jenž je často obtížné sdělit. Protagonistka Julia, navenek křehce působící drobná blondýnka (Maika Monroe), bojuje nejen s jazykovou bariérou, odcizením a pocitem neužitečnosti ženy v domácnosti, ale i s vnitřními strachy, které se zhmotňují v postavě neznámého stalkera a v okolí řádícího sériového vraha, jenž se v průběhu děje ukáže být tou samou osobou – agresorem, kterému Julia (a ani my) dlouho nevidí do tváře, dokud se mu nerozhodne postavit čelem, aby nakonec ze své kruté zkušenosti doslovně potvrdila rčení, že co tě nezabije, to tě posílí.

Značně skepticky a bez naděje na změnu v americké společnosti vyzníval i Amazonem produkovaný Master v režii Mariamy Diallo, který v sobě mísí sociální kritiku s prvky psychologického thrilleru a hororu. „Nejsou to duchové, není to nadpřirozeno. Je to Amerika,“ komentuje děsivé události odehrávající se na prestižní univerzitě jedna z protagonistek, nově jmenovaná děkanka studentů Gail Bishop (Regina Hall), která v pozici první černošky v této funkci záhy pochopí svou roli služky. „Najali jste mě, abych tu uklidila“, komentuje dění na škole, která navenek prosazuje inkluzi, ale uvnitř vytváří nehostinné prostředí. Mariama Diallo uvedla, že fiktivní školu v Nové Anglii, postavenou na místě šibeničního vrchu z dob Salemu, modelovala podle té, na kterou sama chodila a s níž má sice spojenou spoustu šťastných vzpomínek, nicméně pod jejich povrchem prosakují i pocity diskomfortu, neštěstí, odcizení a izolace, které tam prožívala. Ty ve filmu zobrazuje nejen skrze Gail, ale i paralelní, vzájemně propletené příběhové linky její kolegyně z pedagogického sboru a nově příchozí, ostrakizované studentky. Všudypřítomný rasismus a s ním spjaté podceňování přitom film neukazuje pouze v rovině boje trojice žen odlišné barvy pleti s bělošskou majoritou, uprostřed které se snaží najít své rovnoprávné místo, ale i ve vzájemné předsudečnosti a podezřívavosti, která mezi třemi protagonistkami panuje a která jejich boj komplikuje a v důsledku činí marným.    

Skrze postavu vysokoškolské pedagožky otevírá téma osamoceného boje i God’s Country. V konturách neo-westernu v něm režisér Julian Higgins a spoluscenárista Shaye Ogbonna adaptovali povídku Winter Light, kterou v roce 1992 napsal americký spisovatel James Lee Burke a podle níž Higgins už v roce 2015 natočil stejnojmenný krátký snímek. Místo děje – nevlídná mrazivá zima v Montaně uprostřed ničeho, na jejímž pozadí příhodně evokuje chlad okolí, jemuž protagonistka čelí – ve filmu zůstala zachována. V rovině ústředního konfliktu však tvůrci aktualizovali hlavní postavu stárnoucího profesora, který se ocitá ve vlekoucí potyčce s lovci nedovoleně vstupujícími na jeho pozemek. Namísto něj dosadili postavu bývalé černošské policistky, která se začala věnovat akademické dráze poté, co při tragédii v New Orleans prošla deziluzí z hesla „pomáhat a chránit“. Julian Higgins uvedl, že Burkeho povídka, kterou si již dříve oblíbil, se mu po volbách v roce 2016 zdála relevantnější než kdy předtím a že změnou perspektivy příběhu se s Ogbonnem mohli zabývat problémy, otázkami a hněvem, který cítí vůči dnešní Americe. „V tomto státě není dost zákonů na to, abyste se cítila bezpečně,“ říká protagonistce jeden ze dvou policistů, kteří mají na starost území o rozloze tří stovek mil čtverečních (přičemž ten druhý je po konfliktu s místními na takzvané administrativní dovolené). „Na tomto místě kontaktování úřadů věci jenom zhoršuje,“ dozvídá se žena, která stejně jako všichni ti westernoví muži beze jména přichází z neznáma do neznáma a hájí právo tam, kde zákon nestačí. Čtyřicátnice Sandra (Thandiwe Newton) však bojuje hned na několika frontách – v nitru duše válčí s démony a traumaty minulosti, zatímco navenek hájí své právo na odlehlém pozemku uprostřed kaňonu a obdobně i na univerzitním pracovišti, které se jako v Master přátelskému inkluzivnímu prostředí vzdaluje. „Někdy se zdá, že se věci nikdy nezmění. Ale slibuju vám, že změní. Musí. Neříkám, že je to jednoduché. Změna přichází s pocity ztráty. A můžeme pociťovat odpor. Protože na světě je toho hodně, co je třeba změnit,“ říká Sandra v úvodu svým studentům a studentkám a pojmenovává tak všechno, co se jí v následujících sedmi dnech stane. Kdy se z osoby, která odložila policejní zbraň, aby bojovala slovy, nakonec stane osoba, která si vezme brokovnici, protože americký západ je jednoduše divoký. „Příběh pokládá otázku, co se stane s člověkem, když zjistí, že jeho morální kodex, etika a způsob, jakým uvažuje o dobru a zlu, mu nesvědčí a nepřináší výsledky, v něž ve světě doufá,“ uvedl režisér.

Otázku rasového útlaku otevřela i Krystin Ver Linden ve svém debutu Alice, inspirovaném skutečnými příběhy Afroameričanů držených v nevolnictví ještě dlouho po jeho zrušení. Film sleduje titulní hrdinku, která spolu s ostatními za krutého ponižování a tyranie otročí na plantáži v Georgii 19. století, aby po útěku zjistila, že o pár desítek akrů dál se píše rok 1973 a černošská komunita už prošla emancipačním procesem. Ve vyprávění přitom režisérka spájí dvě žánrové polohy – Alicinu zkušenost z otrokářského jihu nahlíží jako noční můru jižanské gotiky, načež se při jejím osvobození přepíná do blaxploitationu. Je sice otázkou, do jaké míry se Krystin Ver Linden podařilo ustát kombinaci vážného tématu a žánrové nadsázky tak, aby v charakterizaci a přerodu hlavní postavy – uťápnuté vystrašené holky, která se neumí podepsat, ale za jedno odpoledne si přečte encyklopedii, prolistuje Ebony, ohákne se jako Pam Grier a jede zapálit plantáž – nevyzníval tendenčně a pateticky (jako mně), nicméně stopu v paměti zanechá. Těm, kteří milují blaxploitation, netřeba doporučovat.

Vážné téma se satirickým humorem v otázce rasových předsudků zkombinoval i film Emergency, za jehož scénář K.D. Dávila na Sundance získala cenu Waldo Salta. Snímek, ve kterém režisér Carey Williams osobitě aktualizoval svůj stejnojmenný krátký film, jenž na Sundance před čtyřmi lety obdržel Zvláštní cenu poroty, pro změnu ukazuje, jaké to být mladým černochem v současné Americe. V příběhu jednoho nepovedeného nočního party maratonu ukazuje patálie dvou charakterově odlišných spolužáků z vysoké (šprta a floutka), kterým dělá sidekicka jejich „latino“ spolubydlící a kteří si zadělají na vážný problém jen tím, že se jim do cesty neplánovaně připlete bezvládné tělo na mol zpité nezletilé bělošky v minisukni.  

Z dalšího úhlu pohledu se na černošskou zkušenost a boj se systémem dívá prvotina bostonské filmařky Abi Damaris Corbin 892 inspirovaná skutečným příběhem válečného veterána, jinak laskavého a nekonfliktního muže, jenž se kvůli pochybení Ministerstva pro záležitosti veteránů ocitnul v nouzi a v zoufalé snaze být vyslyšen se uchýlil k přepadení banky. V emoci úzkosti, kterou film v hlavní roli s britským hercem Johnem Boyegou celou dobu intenzivně buduje, naplňuje všechny aspekty thrilleru. Obdobně jako neonoirově laděná Emily the Criminal v režii Johna Pattona Forda, kde se herečka (a zároveň i producentka filmu) Aubrey Plaza představila v roli zadlužené mladé ženy, kterou frustrace a zoufalost z životní situace stahuje k ilegální práci a postupně čím dál více zabředává do kriminální džungle současného Los Angeles.

Obloukem zpět k ženské zkušenosti – za zmínku stojí i neotřelá hororová variace FRESH uvedená v sekci Midnight. Celovečerní debut Mimi Cave, natočený podle scénáře Lauryn Kahn, balancuje mezi vážností a nadsázkou při reflexi tématu objektivizace žen a nebezpečí, kterým čelí při moderním seznamování. Vedle Daisy Edgar-Jones v roli singl ženy otrávené kluky z Tinderu režisérka obsadila atraktivního hrdinu marvelovek Sebastiana Stana jako tajemného cizince, který jí učaruje svou spontánností. Ten na sociální sítě nehraje, ale jak poznamenává jedna z postav, „když nemáš Instagram, smrdí to“. A tak se stane, že místo slíbeného výletu k vodopádům se Noa dostává do sklepení Stevovy luxusní „pracovní“ rezidence, na níž si jako plastický chirurg bokem vydělal dodáváním výběrového ženského masa zámožným kanibalům. „Chtěla jsem, aby se diváci skutečně báli, ale zároveň aby se i smáli a cítili spoustu emocí,“ řekla k filmu Mimi Cave a Sebastian Stan jí přitakal: „Opravdu si myslím, že humor nám pomáhá lépe zpracovávat traumata a těžké věci.“

Momenty z gialla mi místy připomněl další „půlnoční“ snímek Babysitter, který kanadská režisérka a herečka Monia Chokri natočila podle divadelní hry Catherine Léger (zároveň je autorkou scénáře). Nadsazené hororové momenty zde pojí s postavami rodičovského páru, které děsí přítomnost vlastního novorozence, jenž ne a ne usnout, dokud se mu nedostane péče éterické mladé chůvy, jež v domě jako jakási nadpřirozená entita rozsévá zvláštní harmonii paradoxně plynoucí ze ztřeštěných situací. Monia Chokri do filmu přenesla insomniální šílenství a surrealismus původní hry, kterou Catherine Léger napsala v době, kdy se jí narodilo druhé dítě a trpěla nespavostí a – jak režisérka komentovala – „byla v poporodním podivínském způsobu vidění světa.“ Svobodomyslná chůva oddávající se LARPingu (která do příběhu hravě vpluje na kolečkových bruslích za rytmu asertivní skladby Peaches „Fuck the Pain Away“) dostává do osvobozujícího komfortu nejen dítě, ale pomáhá zbavovat úzkostí i jeho matku, přičemž svým provokativním vzezřením moduluje i jednání manžela. Ten za pomoci svého uvědomělého bratra sepisuje knihu omluvných dopisů ženám, v nichž ospravedlňuje své šovinistické chování v minulosti, čímž se ve filmu v humorné rovině zhmotňuje osobitý komentář o misogynních vzorcích společenského chování.

Do intimního života mladých dívek a žen se mimo jiné ponořily filmy Sharp Stick a Palm Trees and Power Lines. Prvně jmenovaný napsala, režírovala a produkovala Lena Dunham, jež v něm zároveň ztvárnila jednu z vedlejších rolí. Skrze postavu šestadvacetileté Sarah Jo (Kristine Froseth), členky skupiny „mladých lidí se speciálními potřebami“, která je ve svém věku stále pannou, a zároveň už má skoro deset let po menopauze, sexuálním praktikám se teoreticky učí z porna a prakticky si je poté osvojuje s rychlovkami z Tinderu, otevírá otázku sebepojetí a pozitivního přístupu k vlastnímu tělu. Palm Trees and Power Lines, za který Jamie Dack získala cenu za režii, pro změnu autenticky vykresluje nejistotu a zranitelnost, která vede k vytváření nevhodných vztahů plynoucích z potřeby být aspoň na chvíli milován – tak, jako v případě sedmnáctileté Ley, typické znuděné středoškolačky s telefonem přirostlým k ruce, která se během letních prázdnin upne k věkově dvakrát tak staršímu muži. Co se z jeho strany zprvu jeví jako zájem a starostlivost, se postupně ukazuje jako manipulace a zneužívání. V příběhu dívky, která díky nezdravému milostnému poutu (v němž de facto opakuje vzorce chování své matky) ztrácí sebeúctu, vsadila Jamie Dack na neokoukanou tvář Lily McInerny, na jejíž perspektivu jsme úzce napojeni a jsme s ní v každé scéně filmu. V roli jejího milostného protipólu vystupuje Jonathan Tucker, jehož něžný psí kukuč v kombinaci s robustním tělem přesně sedí na identitu manipulanta, který dobře vycítí zranitelná místa oběti a v zdánlivě ochranitelské péči je využívá, aby ji jako pavouk obmotal ve své promyšleně upředené pasti a zneužil pro své účely. Vedle hereckých výkonů a zvolené perspektivy vyprávění, které se film v důmyslném budování empatie k protagonistce soustředěně drží, tkví jeho síla i v autenticitě líčených prožitků a jejich znepokojivém vyústění. Kde by mohl moralisticky kázat, že chybami se člověk učí, snímek naopak demonstruje, že ve formativním věku se selhání rovná ztrátě sebeúcty.

Autenticitou a melancholií extrahovanou pomocí minimalistických prostředků si mé srdce získal film Bradleyho Rusta Graye blood. A evidentně nejen mé, neboť mu porota na Sundance udělila Zvláštní cenu za „nekompromisní uměleckou vizi“. S narativní lehkostí zachycuje potkávání se dvou křehkých duší v ulicích japonského velkoměsta – vdovy a někdejšího kamaráda jejího zesnulého manžela, s jehož tragickou ztrátou se vnitřně bolestně vyrovnává, aniž by to nutně verbalizovala. Přednosti blood tkví v subtilnosti, spontánnosti akce a v jejím nenápadném pozorováním postaveném na snímání lidských interakcí v rušných městských lokacích skrze dlouhé objektivy, které hercům a herečkám dali zapomenout, že je sleduje kamera. 

Náznakovostí, sílou nevysloveného a poetickou působivostí rurální americké krajiny mně učaroval i celovečerní debut Maxe Walkera-Silvermana A Love Song, který po uvedení na Sundance rovněž míří na Berlinale. Veteránské herecké osobnosti Dale Dickey a Wes Studi zde vystupují v rolích nezvyklých jejich jinak drsným filmovým image. Šedesátiletá herečka a její o čtrnáct let starší kolega v A Love Song ztvárňují dvojici ovdovělých samotářů, které v dospívání pojilo blízké pouto a po dlouhých desítkách let, kdy se neviděli, se mají znovu setkat – na odlehlém kempovacím místě u jezera blízko coloradské hory Lone Cone. Věrna svému jménu je osamělá, v tiché krajině se hrdě tyčící hora zrcadlem stoicky klidné, vrásčité Faye, která už nemá, co by ztratila. I přesto se však s jistou naivitou upíná k představě o lásce k muži, na kterého čeká skoro jako na Godota a který sice nakonec přijede, leč brzy na to zbaběle, s alibistickým konstatováním „budeš v pohodě“ zase odjede. „Jsou dny a noci. Na každou mám knihu.“, komentuje náplň svých dnů Faye, která toho ve své všední rutině vyčkávání před karavanovým přívěsem a lovení korýšů z jezera příliš nenamluví. Na její postavě A Love Song ukazuje, jak se hranice mezi nezávislostí a samotou stírají. Introspektivní snímek je režisérovým milostným vyznáním jeho domovině – coloradské krajině, kterou oproti jejímu tradičnímu drsnému zobrazení ve filmech chtěl v tom svém vykreslit tak, jak ji zná on. Čili jemněji, barvitěji a s větším soucitem, jako to dle jeho slov činí countryová a folková hudba a gospel, kterými je přiznaně ovlivněný více než kinematografií.

Jako milostné vyznání, pro změnu „všem rodičům dětí se zdravotním postižením a těm, kteří měli děti v brzkém věku“, pojal svůj druhý celovečerní režijní počin Cha Cha Real Smooth Cooper Raiff. Rovněž v něm i ztvárnil ústřední roli dvacátníka Andrewa, který právě dostudoval vysokou školu, ale navzdory svému nespornému entuziasmu se nedokáže posunout dál. A tak přespává na nafukovací matraci v pokojíku svého mladšího bratra a když zrovna nestojí za pultem fastfoodu, dělá warm up na oslavách náctiletých dětí, kde se zakouká do mladé maminky (Dakota Johnson) autistické dívky (ztvárněné herečkou s autentickou poruchou autistického spektra Vanessou Burghardt). Silné platonické pouto, které Andrewa k oběma ženám pojí, přináší společně s jeho nezištnou povahou baviče od přírody řadu dojemných, laskavě humorných a autenticky procítěných momentů, které rezonovaly u publika na Sundance natolik, že svým hlasováním rozhodlo o jeho výhře ceny diváků v soutěži amerických hraných filmů.

O dokumentech NavalnyThe PrincessLucy and Desi a Wee Need To Talk About Cosby se rozepisuji zde.
Všechny mé články o letošním Sundance jsou k přečtení zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

editor-in-chief

watch/read ~ think ~ write/talk ~ repeat

Počet článků : 272

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru