Nesnesitelná těžkost dospívání: Krásné bytosti
RECENZE: Krásné bytosti (režie: Guðmundur Arnar Guðmundsson, 2022) – FILIP FAJA
Islandský režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson má za sebou premiéru druhého celovečerního snímku Krásné bytosti (2022), v lecčem navazujícím na debut Kamenné srdce (2016). I nyní se v novém filmu navrací do prostředí islandské periferie a otevírá další bránu do světa teenagerů, ve kterém přátelství a hodnoty znamenají vše. Na základě vlastních vzpomínek z dětství příběh vtahuje do období na přelomu devadesátých let 20. st. a druhého milénia, v němž připomíná nadčasový moment, kdy si jedinec musí své místo vybojovat. Je nucen čelit hrůzám okolního světa a zvládnout přechod do dospělosti v naději, že tím získá lepší budoucnost.
S takovýmto tvrzením by se mohl ztotožnit i mladík Balli. Jeho otčím si ve vězení odpykává trest, matka synovi nevěnuje velkou péči a sestra je na útěku. Ve škole se chlapec stává terčem posměšků a domov, jediné bezpečné místo, se postupně rozpadá. K tomu všemu si jej vyhlídne skupinka chuligánů tvořená Addim, Konnim a Siggim, kteří Balliho slovně i fyzicky napadají. Dříve než však vyprávění stihne sklouznout do konvencí o šikanovaném dítěti, přichází změna hlediska. Najednou je více prostoru věnováno Addimu, jenž se rozhodne vzít Balliho k sobě do party. Zpočátku jej socializuje, avšak záhy mu ukáže nové možnosti života plného porušování pravidel, násilností, ale i důvěry v sebe sama a vlastní cíle. Addi si však začíná uvědomovat, že se chuligánské skupince ideologicky vzdaluje – nejen odmítanými mystickými sny, ale i změnou osobních hodnot. Křehkost přátelství je zároveň zakoušena snahou chránit své nejbližší a nespoléhat se na dospělé, kteří Addiho i Balliho vrstevníky ohrožují. Zvládne bratrství ustát nástrahy života i dospívání a vyrovnat se s individuálními traumaty?
Pokud by bylo nutné krátce definovat Krásné bytosti, pro minimalistický příběh s velkým poselstvím bych použil shrnutí „intimní sociální drama o mladistvých a jejich přátelství“. Dětským a dospívajícím protagonistům je v posledních letech (nejen) na filmové světové scéně věnováno poměrně dost prostoru, což umožňuje na formální rovině nastavovat zrcadlo realitě, v níž dospělí svými činy neustále ovlivňují či ohrožují své potomky. Volba tématu o (ne)pravděpodobných přátelstvích a (ne)schopnosti ustát nástrahy dospívání je téměř až nadčasová, přičemž její univerzálnost překračuje jazykové i geografické hranice. Nepřekáží tomu ani epizodická forma, která spojuje více či méně soudržnější narativy, v nichž absentuje jakákoliv podmínka pro složitou konstrukci fabule.
Střípky ze života pubertální mládeže, bavící se při rvačkách, zkoušení drog nebo popisu pohlavního styku s ovcí, jsou upřímné a uvěřitelné, což dodává snímku i postavám vysokou míru plasticity, v níž se dobro a zlo vždy překrývá. I přes dojem volně propojených příběhů bez výraznější kauzality zvolená proměnlivost umožňuje přesouvat pozornost na dílčí témata a střídat humor s vážností. Míra naturalismu, který se zdá být množstvím násilí a krutosti nadsazený, přesto udržuje konstantní tempo a postupnou gradaci. Tlak na mladou duši se avšak stupňuje až do bodu, kdy je nepříjemné sledovat, do jakých situací se Addi a jeho parta dostává.
Diegetický svět prezentovaný Arnarem Guðmundssonem se stává temným místem, ve kterém rodiče a dospělí nepředstavují bezpečí, nýbrž hrozbu okolí i mladistvým. Balliho otčíma lze charakterizovat jako násilníka, u něhož odhalení povahy potvrzuje domněnky o motivacích útěku sestry a snad i důvod matčiných problémů. Ezoterismus Addiho matky nemá s násilím nic společného, přesto na chlapcově vybudované důstojnosti prezentuje skvrnu nedokonalosti. Nepřátelský vztah Konniho s vlastním otcem, ústící v nekonečný spor, naopak mladík ventiluje agresí. Takto jemné detaily rozehrávají neobvyklou hru očekávání o příčinách a následcích, které s upřímností reflektují nahodilost života, výjimečně nastíněnou Addiho voiceoverem. Se svými problémy se mladíci svěřují sobě navzájem s cílem situace vyřešit – někdy adekvátně, jindy přehnaně a občas zcela chybně s fatálními následky. Vyvrcholení jejich činů ale nelze vnímat jako chybu, nýbrž postupný proces učení se. Tuto každodenní familiárnost o životě režisér stylizuje a dohání na samotnou dřeň toho, co jeho postavy zvládnou. Být svědkem znásilnění, vlastnit tajemství o zneužití blízké osoby či spáchání násilí na tyranovi z jejich duše odstraňuje jakýkoliv aspekt dětství. Mladiství tak najednou dospívají ve střetu se světem nesmyslně rychle a nutilo mě se při několika situacích ptát na zapeklitou otázku: jak koloběh traumat zastavit?
Na obecné úrovni totiž platí, že bez vysokých nároků na porozumění nevyžadující náročné publikum, Krásné bytosti disponují vlastnostmi, jež usnadňují uchopení vysílané zprávy. Aby poselství vytvořila adekvátní odezvu, nabízí několik pomalých sekvencí zachycujících mrtvý čas volných dní, v nichž ustanovuje prostor k přemýšlení. V něm není vždy stěžejní akce, jelikož je většina z ní více či méně avizována, nýbrž všednost. Čím se však odděluje od monotónních a konvenčních příběhů je ozvláštnění v aktivním propojení člověka s přírodou v momentech ponorů do Addiho mentální subjektivity snů, balancujících na hranici ezoteriky a proroctví. Nejenže při houbičkovém tripu jsou chlapci šťastní a odpoutaní od pozemských starostí, ale přechod od pracně budované syrovosti realismu k CGI efektům ukáže jejich komplementární vztah. Když se potvrdí Addiho sen a odhad, co pro Balliho rodinu znamená návrat otčíma, nejedná se z narativního hlediska o překvapení. Předpověď sporu pouze doplňuje jeho dějovou linku a vztah s matkou, zatímco nepřímo otevírá tu Balliho a vytváří zmíněná minimalistická vodítka k dalším epizodám. Různorodost pojítek předznamenává nové možnosti směřování narativu a udržuje pozornost pro odhadování momentu, kdy ke konfrontaci dojde a jaké bude mít následky.
I přesto ale nedostatek odpovědí vede k pozorovatelné kumulaci ambivalence. Svázání rozsahu informací s hlediskem protagonisty sice omezuje míru vědění, ale nelze se ubránit pocitu, že v příběhu již brzy začne konkrétnost výrazně scházet. Například znalost životní historie čtveřice mladíků je nastíněna dostatečně pro vysvětlení Konniho výbuchů vzteku a snad i Addiho touhy mít „obyčejnou“ rodinu a ujmout se osamělého Balliho, v němž může vidět sebe sama. Možná se mu pokouší nahradit otce, na nějž se Addi nemůže spolehnout, nebo jenom cítí vinu za následky šikany. Nahození motivací se stává tak široké, že vytváří interpretační mezery ve složitém vnitřním životě postav a je komplikované nalézt explicitní důvody jejich jednání.
Dvojsečnost ambivalence produkuje pomyslnou překážku k dosažení plnohodnotné empatie a zatajování informací prezentuje protipóly stavící mě, jakožto diváka, do rozpolcené situace. Mám sice dostatek znalostí k základní interpretaci událostí a znám tajemství chlapců, avšak pro plné pochopení zůstávám v pomyslném vnějším kruhu party. S vědomím, že mi při sledování pořád něco schází, jsem zakonzervován po dobu dvou hodin do neměnné situace a k mému neštěstí získávám přístup pouze tam, kam to kluci (a tvůrce) dovolí. Což, nutno podotknout, není moc daleko.
Krásné bytosti tak ve své kompaktní podobě umožňují otevřít na půdorysu intimního dramatu téma o neklidném dospívání zachyceném perspektivou mladistvých. Potlačením klišé o šikaně, vyčleněním ze školního prostředí, důraz na krajinu a zvýrazněním nutnosti přátelství vznikajícím i mezi těmi nejméně pravděpodobnými jedinci, oslovuje výhradně zvolenou upřímností. Obohacením o vlastní zkušenosti Arnar Guðmundsson našel vhodný balanc kombinující artový přístup, mystiku i rádoby konvenční vyprávění, které i přes pomalé tempo získá pozornost vizuálem i precizně vybudovaným příběhem. Naturalistické vykreslení však někdy hraničí se stylizovaností a míra ambivalence je naopak v dílčích epizodických liniích příliš velká, aby odhalila motivace postav. I přesto je aktuálně zvolená látka pečlivě a svědomitě pojata a způsobem zpracování výrazně upozorňuje na rodící se hvězdu severského filmu, o které snad v budoucnu ještě všichni uslyšíme.
Berdreymi
scénář a režie: Guðmundur Arnar Guðmundsson
kamera: Sturla Brandth Grøvlen
hudba: Kristian Eidnes Andersen
hrají: Birgir Dagur Bjarkason, Áskell Einar Pálmason, Viktor Benóný Benediktsson, Snorri Rafn Frímannsson, Anita Briem ad.
produkce: Anton Máni Svansson
střih: Andri Steinn
kostýmy: Helga Rós V. Hannam
Island / Dánsko / Švédsko / Nizozemsko / Česko, 2022, 123 min
česká premiéra: 15. 9. 2022 (Artcam Films)