REPORTÁŽ: Všechny barvy Noir Film Festivalu

Kulatý desátý ročník Noir Film Festivalu se od 17. do 21. srpna vrátil na středověký hrad Český Šternberk a opět měl čím překvapit. I více než dva týdny od skončení mi v hlavě zůstává řada dojmů, kvůli kterým stojí za to se ještě jednou vrátit na místo činu.

Všechny barvy festivalu

Náladu letošního ročníku lze rozdělit do dvou pomyslných částí – během prvních dnů se návštěvníci před horkým sluncem schovávali do chladných komnat hradu. Španělská sekce, včetně večerní Smrti cyklisty (1955), tak dokonale vystihla hradní atmosféru. Jedna z návštěvnic neváhala situaci přirovnat ke své nedávné návštěvě zahraničí se slovy: „Je stejné vedro jako ve Španělsku.“ Pořadatelé a sponzoři po projekcích pohotově překvapovali s osvěžujícím ovocem. Výhled z nádvoří středověkého hradu s vínem (či kofolou) v ruce, živou jazzovou hudbou a červánky na obloze zase jako by svědčil intimní romantické atmosféře. Počasí se však tematicky proměnilo v druhé půlce, když se hrad ponořil do deštivé mlhy a návštěvníci se tentokrát v komnatách schovávali před zmoknutím. Tehdy jsem si opravdu připadal jako součástí některého z klasických filmových noirů.

Festival přináší něco speciálního, co se na těch nejmasovějších festivalech nemůže podařit. Jistá komornost přitom neznamená, že bych zhlédnuté filmy neměl s kým rozebírat. Centrum festivalu se orientuje na hlavní nádvoří s občerstvením i posezením, kde se stírají rozdíly mezi běžnými návštěvníky a hosty a hostkami festivalu. Většinou tu také potkáte pořadatele festivalu, kteří si s vámi o promítaných filmech (nad rámec skvělých úvodů před filmy) rádi popovídají. A možná potkáte i kastelánku, která se projekcí ráda účastní osobně.

Genius loci je skutečně největší silou. Ranní výšlapy na nádvoří středověkého hradu, jehož architektura mísí styl pozdní gotiky a raného baroka… Projekce v malých, téměř klaustrofobických komnatách, i ve větším honosnějším sále… Mísení stylů, žánrů, národních kinematografií i různých dob vzniku… Tajemná atmosféra je přitom umocněna zasazením do přírody plné lesů, kopců a řeky Sázavy, po níž proplouvají vodáci. Při večerních projekcích se opakovaně stává zvykem, že vám nad hlavou prolétne netopýr a vytváří stín na projekčním plátně. Nejsem si jistý, jestli lze něco podobného zažít kdekoliv jinde. 

Má nám film noir co říct?

Leckdo by si mohl pomyslet, jestli má film noir co nabídnout i současnému divákovi, tedy jestli je reprezentovaná skutečnost nějakým způsobem relevantní i pro dnešní společnost. Film noir už ve svých začátcích fungoval jako prostředek, jak se vymezit vůči politickému mainstreamu a odvážně prezentovat postavy antihrdinů nebo společenská traumata. Právě silný postoj k některým tíživým problémům doby nicméně zapříčinil, že mohou být filmy noir aktuální i dnes, podobně jako stylizovaná a divácky atraktivní filmová forma. Podle dramaturga Milana Haina je to věc zcela přirozená, jelikož se společnost vyvíjí v určitých cyklech. Letošní motto festivalu Zbabělost, nebo hrdinství je pak podle dramaturgyně Jany Bébarové esenciální jak pro promítané filmy, tak pro situaci ve společnosti. Dramaturgie se někdy cíleně, jindy shodou náhod, vyjadřuje k dění ve světě (např. minulý ročník se věnoval tématu antisemitismu, xenofobii, rasismu, homofobii nebo kultuře znásilnění).

Film noir je v podstatě nekonečnou studnicí filmů, které se neustále rozrůstají. O jeho popularitě mimo jiné svědčí několik filmů z posledního roku, třeba komiksovka Batman (2022) Matta Reevese, remake Uličky přízraků (2021) od Guillermo del Tora nebo britská Poslední noc v Soho (2021) Edgara Wrighta. O rostoucí základně fanoušků v Česku hovoří v rozhovoru i Jana Bébarová s Milanem Hainem (publikovali jsme zde). Zatímco v začátcích se komunita omezovala na několik málo jedinců, festival za posledních deset let aktivizoval velkou část cinefilů a v řadě dalších lásku k noiru utvořil. Se zvedajícím se zájmem tak (ne)chtěně roste i velikost celé akce. Přesun z Křivoklátu na Český Šternberk byl zapříčiněn právě narůstajícím publikem a komorní festival tak od minulých let zase o něco povyrostl. Podle organizátorů byly letos vstupenky na některé projekce vyprodány rychleji než obvykle a ještě před zahájením festivalu už nebylo možné se na některé projekce dostat, přestože se jich několik na poslední chvíli přidávalo. 

Překračování hranic

Dramaturgové Jana Bébarová a Milan Hain v rozhovoru tvrdí, že jejich cílem není film noir vnímat skrze nějakou uzavřenou definici, ale naopak se pokoušejí o překračování hranic. Jako by se diváků ptali – kde všude můžeme naleznout elementy filmu noir? Některé diváky tak mohla překvapit nečekaná programová rozhodnutí, asi největší zmatení napříč panovalo u zařazení seriálové Ivety (2022) v sekci Zvláštního uvedení. Jana Bébarová sama prohlašuje, že dílo nechce označovat jako film noir, ale zároveň v něm nalézá konkrétní prostředky filmu noir, mimo jiné téma osudovosti mezi jednotlivými postavami. Je pak už na každém divákovi, jestli si chce některé konkrétní volby nechat obhájit, nebo je odmítne.

Tyto konkrétní příklady jakoby vypovídaly o celkové šíři chápání pojmu film noir. Díky rozhodnutí nesoustředit se pouze na klasický hollywoodský film noir 40. a 50. let 20. století tak festival nabízí unikátní možnost, jak spatřit filmy z mimoamerické kinematografie, které běžný divák nemá šanci jinde zhlédnout. Letos u mě největší nadšení vzbudila sekce španělského noiru, která nabídla řadu pozoruhodných klenotů (minulé roky to byly sekce Mexika, Bollywoodu, Japonska, Francie či Británie). Za nejsilnější zážitek bych přitom označil kultovní Smrt cyklisty, v níž Juan Antonio Bardem vytvořil fascinující portrét španělské společnosti své doby pomocí důmyslné práce s mizanscénou, kterou nasnímal precizní a atraktivní kamerou. Téma silných morálních dilemat zpracoval i Bořivoj Zeman v lehce pozapomenutém československém noiru Mrtvý mezi živými (1946), který byl při příležitosti festivalu vydán na DVD s úvodním textem Veroniky Zýkové. Jako by morální dilemata nešla od noiru odpárat, téma se objevuje napříč všemi filmy.

Kromě historického exkurzu však festival tradičně uvedl i sekci věnovanou současnějším podobám noirového filmu, letos věnovanou americkému režisérovi Davidu Fincherovi. Jasné poselství, které říká, že film noir (chceme li nyní už neo-noir) má stále co nabídnout i dnešnímu publiku a svým způsobem od svého počátku stále roste a vyvíjí se. Dramaturgové proto programově vzdávají hold i pokusům v české současné tvorbě, které spatřují v některých dílech Davida Ondříčka, Zdeňka Viktory, Jana Hřebejka nebo Václava Marhoula.

Na černé listině (i mimo ni)

Hlavní tematická sekce se zaměřením na tvůrce s levicovým smýšlením zdánlivě předznamenala, jakým směrem se letos filmy ubíraly. Hned mou první projekcí byla Síla zla (1948) režiséra Abrahama Polonského, kterého práce na projektu připravila na dalších dvacet let o možnost režírovat. Příběh zaujme zejména silným antikapitalistickým komentářem skrze postavu Joea, která funguje jako symbol typického úředníka z Wall Street, podvodníka s konexemi na mafii. Některé motivy připomenou filmy Martina Scorseseho a Olivera Stonea, přestože Polonsky nepracuje s tolik dynamickým tempem jako dva jmenovaní. 

Antikapitalistické myšlenky představuje i zdařilá Curtizova adaptace románu Jamese M. Caina Mildred Pierce (1945), v níž s konvencemi filmu noir pracuje nečekaně podvratně. V hlavní úloze tentokrát nestojí muž zmítaný osudem a krásnou femme fatale, ale matka, která se pokouší protlouci životem a zaopatřit dceru, z níž se svým způsobem vyklube ona osudová dívka. Nadčasová látka, které by jistě slušela i moderní adaptace, přestože kamera Ernesta Hallera přináší vizuálně nesmírně opulentní zážitek.

Nečekaně zábavnou variaci na Nabokovovu Lolitu přinesla Vlčí jáma (1957) Jiřího Weisse, v níž se postarší muž zamiluje do mladičké schovanky. Za nejsilnější československou stopu však považuji drama Mrtvý mezi živými (po němž festival nese svoje motto a referenčně s ním pracuje i festivalová znělka). Kromě precizního výkonu Karla Högera je to zejména nečekaně podnětné relativizování konceptu hrdinství i kritické nahlížení konstruktu “mužnosti” ve společnosti. Přestože zmiňuji filmy z různých programových sekcí, mezi valnou většinou z nich si lze povšimnout opakujícího se akcentu ambivalence kapitalistické společnosti, která peníze staví nad lidský život.

Občas si i oddychnout

Aby však nedošlo k mýlce, z festivalu jsem rozhodně neodcházel s ponurou náladou, film noir totiž rozhodně neznamená jen temné depresivní filmy. Dramaturgie je k divákům shovívavá a nabízí i odlehčenější tituly, které v lecčem konvence noiru podvracejí. Asi nejlépe v tomto případě fungoval humorně a lehce béčkově laděný Ditirambo (1969), který pobaví zejména výrazovými schopnostmi hlavní postavy nebo nečekaně amatérskou choreografií soubojů. Podobně odlehčeně působilo i Skleněné oko (1956), v němž se hlavním detektivem proti očekávání stává malý chlapec, jehož počínání v publiku vyvolávalo častý smích. A aby toho nebylo málo, pro milovníky Foglara byla možnost zhlédnout celou Záhadu hlavolamu (1969).

V doprovodném programu pak měli diváci možnost navštívit divadelní představení Falešná nota režiséra Radima Špačka. Od vizuálně poutavých filmů se odpočívalo také u dvou prezentací – Milan Hain povídal o své publikaci o Davidu O. Selznickovi a grafik Alan Záruba zase o estetice noirových plakátů.

Závěrem

Z mého myšlenkového návratu na Noir Film Festival doufám jasně vyplývá programová i zážitková pestrost, která by snad mohla na první dojem zaniknout v domnění, že je festival úzce profilovaný na film noir. Někdy musejí návštěvníci počítat s menší mírou punku (pořádat festival na hradě s sebou přináší řadu logistických a technických problémů), ale spolehlivý štáb nakonec vždy vše vyřešil, byť si trpěliví diváci museli počkat o trochu déle. Festival si na své desáté narozeniny může říct, že dokázal najít vlastní tvář, přestože má jistě ještě stále kam dospívat (zejména v pohledu některých organizačních záležitostí). Nápadů však mají dramaturgové v zásobě na léta dopředu a nezbývá se tedy než těšit, jaké další poklady divákům přichystají. Atmosféra, která na hradech každoročně vzniká díky komornímu charakteru, vás chtě nechtě staví do role člena vzácné komunity, která se z celé republiky (a leckdy i z celého světa) sjíždí k tomuto svátku filmu, jehož úspěch by možná zpočátku v Česku nikdo nečekal.

Tak tedy všechno nejlepší!