Sundance 2022: dokumentární okénko

12. ZPRÁVA o Sundance Film Festivalu: střípky o filmech Navalny, The Princess, Lucy and Desi a Wee Need To Talk About Cosby – JANA BÉBAROVÁ

V posledním textu o letošním Sundance bych se ještě chtěla zastavit u několika dokumentů, které vedle Brainwashed (o němž jsem se rozepsala zde) zaujaly mou pozornost a které se brzy dostanou do distribučního oběhu skrze kabelové televize či VOD platformy. Asi nejočekávanějším z nich je Navalny, který programový tým festivalu ohlásil jako desátý a poslední soutěžní titul sekce amerických dokumentů až v průběhu konání (vzhledem k jeho politicky ožehavému tématu se dá zcela chápat, proč kolem něj bylo tolik tajností). Navalny je opravdu strhujícím a intimním pohledem na nejostřejšího kritika Vladimira Putina, jak jej program Sundance anoncoval. Je poutavě vystavěným investigativním dokumentem s citem pro drama, který osloví i nefestivalové publikum. I když to aktuálně s Alexejem Navalným dobře nevypadá, jeho nezdolnost a urputnost, kterou film intenzivně zachycuje, je inspirativní. Standardně se oslavuje režisér(ka), ale za mě největší palec nahoru pro producentský tým, který ho realizoval za dost náročných podmínek, a jak z Q&A po projekci vyplynulo, byli holkami pro všechno a během realizace evidentně potili krev. Je to projekt kategorie „must see“ a díky distribuci CNN Films a HBO Max se snad dostane k hodně lidem. Hlavně doufám, že i nějak do Ruska.  

Ve spolupráci s HBO vznikl britský dokument The Princess, ve kterém se režisér Ed Perkins zaměřuje na téma fascinace celebritou a způsoby, jakým je její život medializován. Jako producenti u něj figurují Simon a Jonathan Chinnovi ze společnosti Lightbox, kteří stáli za dokumenty o celebritách typu Whitney Houston (Whitney, 2018), Tiny Turner (Tina, 2021) či nechvalně proslulého Harveyho Weinsteina (za pozornost stojící Nedotknutelný, 2019). Produkovali i dokument Nepokoje v L.A. (2017), jehož princip práce s čistě archivními materiály inspiroval přístup Eda Perkinse při portrétování princezny Diany. Jak v Q&A řekl, nešlo jim o to dostat se do Dianiny hlavy, pochopit její psychologii a proč se rozpadlo její manželství s princem Charlesem. Namísto spekulací si položili otázku, co Dianin příběh říká o nás, jaký máme vztah k britské monarchii, celebritám a jaká je naše role v jejím příběhu. Proč tolik lidí truchlilo nad její tragickou smrtí, aniž by byla členkou jejich vlastní rodiny? Nad někým, koho znali jen z médií? Já sama se mezi tyto truchlící počítám. Dodnes si pamatuju, jak mě jako jedenáctiletou její smrt na konci srpna 1997 silně zasáhla a jak jsem ji oplakala – tu milou paní, kterou jsem na fotkách v časopisech a v televizi viděla chovat HIV pozitivní děti a procházet se na minovém poli v Angole. Tu, která se vždycky tak mile, stydlivě usmívala a jejíž enigma mě nepřestává přitahovat dodnes (v otázkách její vnitřní křehkosti a diskomfortu z hraní role, kterou výborně vystihl film Pabla Larraína Spencer). Skrze oficiální rozhovory královské rodiny, nejrůznější talk show, mediální reportáže, ale i bulvár a paparazzi záběry Ed Perkins ve spolupráci se střihačkou Jinx Godfrey skládá Dianin hvězdný obraz a sleduje, jak se proměňoval v průběhu let, kdy se přivdala do královské rodiny a stala se její ikonou, zatímco se její manželství postupně rozpadalo a sama bojovala s vnitřními démony. V jedné z rovin si všímá i jejího vlastního vztahu k tisku, jak si uvědomovala sílu vlastního obrazu (viz její dobročinné aktivity) a jakou měla schopnost skrze řeč těla sdělit své pocity. A samozřejmě neopomíjí roli veřejnosti jakožto komplice médií vytvářejícího poptávku po mediálním obsahu/obrazu.

Herečka, režírující scenáristka a producentka Amy Poehler na Sundance představila premiéru svého celovečerního dokumentu Lucy and Desi portrétujícího osobní a profesní život slavného hollywoodského páru Lucille Ball a Desiho Arnaze, a to od začátků jejich kariéry v showbyznysu přes vrcholné období jejich kreativní spolupráce, jejichž výsledkem byl mj. slavný sitcom I Love Lucy (1951–1957). Zatímco na postavě Arnaze dokument sleduje, jakou sofistikovanost přinesl ve filmu a televizi latinskoamerickým postavám, u Lucille Ball akcentuje principy fyzické, groteskní komiky, na níž vystavěla svou image, a ve spojitosti s tím se dotýká její emancipace – že dokázala, že i ženy můžou být dominantními postavami před i za kamerou. V březnu bude Lucy and Desi k vidění i na Amazon Prime Video, kde bude příhodným doplňkem filmu Ricardovi, který pro Amazon loni natočil Aaron Sorkin s Nicole Kidman a Javierem Bardemem v hlavních rolích Lucille a Desiho v příběhu ze zákulisí I Love Lucy.

Příběh celebrity z televizní obrazovky dokumentuje i čtyřdílná série We Need To Talk About Cosby, jíž v Americe aktuálně uvádí kanál Showtime. Stand-up komik W. Kamau Bell v něm před kamerou rozpráví s řadou kolegů a kolegyň z branže, kteří s Billem Cosbym buď spolupracovali nebo jím byli inspirováni, ale zároveň i s obětmi jeho sexuálních útoků, odborníky a odbornicemi z akademické sféry, médií, legislativy, terapeutické péče ad. Čtyřhodinová stopáž dává tvůrcům dokumentu dostatečný prostor k mapování Cosbyho kariéry od začátků po současnost – jak se „raceless“ stand-up bavič stal radikálním televizním edukátorem a morální autoritou, kterou nakonec dostihly nemalé kontroverze. Dokument zkoumá jeho mediální obraz (rozpory v tom, jak se tvářil na obrazovce a jak se choval mimo ni), reflektuje principy jeho komiky, důvody jeho popularity a to, jak promlouval zejména k afroamerickému publiku a jak ho s postupem let začal rozdělovat. V neposlední řadě zachycuje i to, jak ho jeho vlastní „creepy“ výroky při zpětném pohledu usvědčují ze sexuálního predátorství (jak ve svých vystoupeních obhajoval psychoaktivní drogy a sedativa v návodech, kterak dostat ženy/oběti tam, kam potřebujete).

Všechny mé články o letošním Sundance najdete zde.