Festival otrlého diváka: návrat ke kinematografii atrakcí

REPORTÁŽ: Festival otrlého diváka (6.–12. 8. 2023, kino Aero) – TOMÁŠ KUBEČEK

Už při příchodu do kina Aero na Biskupcově ulici v Praze se dostavuje závan atmosféry všeho, co má v následujících dnech přijít. Téma festivalu „mateřství“ sálá z každého koutu předsálí kina. Dětský koutek s použitými plenami a injekčními stříkačkami, tipy pro matky, že by měly své děti krmit uřezanými lidskými prsty pro přísun bílkovin a pravidelnou četbou pohádek z Necronomiconu rozvíjet svým robátkům fantazii. Tematické drinky v čele se svůdně vyhlížející plodovou vodou čekají na mlsné diváky. Celé téma zastřešuje fakt, že Festivalu otrlého diváka je právě 18 let.

Jak jsem se tam vlastně dostal? Mé zkušenosti s brakovým filmem do této chvíle představovalo pouze pár projekcí, které jsme si na střední škole pod vlivem alkoholu udělali s partou kamarádů. Neminuly mě tedy takové klasiky jako The Room (2003), Plán 9 (1959) nebo Birdemic: Shock and Terror (2010). Na Letní filmové škole jsem se poté zúčastnil přednášky o různých typech brakového filmu. Až mě tehdy překvapilo, jak vědecky lze o těchto typech kinematografie uvažovat, a protože spousta lidí mi FOD doporučovala, rozhodl jsem se zakusit festival a s ním všechny typy otrlosti v plné síle.

Jako mainstreamový i náročnější konzument kinematografie se tak trochu obávám všeho, co mám na FOD vidět. Zároveň to beru jako příležitost zjistit, kolik toho vydržím a jaké typy braku snesu. A teď už k filmům otevřenými dveřmi do potemnělého sálu.

VESELOHRY HRŮZY

Nejčastějším žánrem Festivalu otrlého diváka je horor. Tento žánr je velmi široký, ale vždy se jedná o atrakci, při které má divák být napnutý a občas leknutím vyskočit. V Aeru se na většině hororů spíše pobavíte. Toho příkladem je otevírací film FOD 2023 s názvem Sesterstvo smrti (The House on Sorority Row, 1983). Klasický céčkový film se špatnými hereckými výkony, jaký by člověk na festivalu brakového filmu očekával, jenže hodnotu projekci přidává úvodní slovo. Informace, že režisér a scenárista filmu Mark Rosman příběh napsal původně pro mužské postavy a až následně si řekl, že by se divákům lépe dívalo na slasher s ženským obsazením, naprosto mění divácký pohled na celý film. Více si všímá macho jednání skupiny sester, které díky této podivné dramaturgii vytváří nezapomenutelný zážitek. Už v rámci projekce se dostavuje největší přednost festivalu. Davová psychóza posílená alkoholem z baru zapříčiňuje skvělou zábavu nad hororovými klišé, nezdařilými hereckými výkony a více či méně zamýšlené vtipy.

Podobným příkladem je i Břímě běsu (Demon seed, 1977) od Donalda Cammella, kde je antagonistou umělá inteligence, která si udělá polorobotické dítě s ženou svého tvůrce. Výsledkem je úsměvná kritika nezodpovědného technologického pokroku, jejíž zpracování však způsobuje, že publikum propadá smíchu v místech, která pravděpodobně měla být myšlena vážně.

Promítané Nočňátko (The Night The Prowler, 1978) od Jima Sharmana sice není tak úplně hororem, ale s předchozím a následujícím filmem souvisí satirickým tónem, kterému se nelze vyhnout na festivalu oslavujícím humor všeho korektního i nekorektního druhu. Na rozdíl od předchozího snímku tento není kritikou technologie, ale nalinkovaného života vyšší společnosti bez dobrodružství a adrenalinu a také o samotě života v tomto prostředí.

Jeden z největších skvostů festivalu otrlého diváka 2023 je jugoslávská samozvaná veselohra hrůzy Škrtič proti škrtiči (Davitelj protiv davitelja, 1984). Krásný nápaditý horor o prodavači karafiátů, škrtiči žen, kterým jeho karafiáty nevoní. Satirická nádhera, která využívá různých filmových prostředků a dosahuje poměrně unikátní stylizace. Filmu pomáhá i zasazení projekce na MDŽ, kdy u vstupu do sálu organizátoři převlečení za pionýry rozdávají ženám karafiáty. Do ranku „psychologických profilů“ sériových vrahů patří i americký Maniak (Maniac, 1980), který se soustředí výlučně na vnímání skutečnosti skrze postavu naprosto šíleného vraha žen, ve kterých vidí svou matku.

Filmům o vrazích žen však kraluje interaktivní projekce titulu Kusy aneb Tisícero výkřiků noci (Mil gritos tiene la noche, 1982). Kam se hrabe Texaský masakr motorovou pilou (1974), když sledujete snímek se španělským dabingem, anglickými titulky překládajícími text a českými, které si dělají z filmu legraci a také upozorňují diváky na momenty, kdy se nebude nic dít a mohou si zajít na kávu s rohypnolem, která je servírována v sále. Navíc kdykoliv se nastartuje motorová pila, sálem skutečně běhá člověk s hlučící motorovkou. Diváci si zatím během lechtivějších scén pinkají nafukovacím pánským přirozením po celém sále a sledují organizátory hrající tenis před plátnem.

Festival otrlého diváka nepouští jen osmdesátkové filmy. Nový kanadský film Jasona Eisnera Děcka proti emzákům (Kids vs. Aliens, 2022) si můžete představit jako kombinaci Stranger Things (2016) a Super 8 (2011). Hlavní hrdinka kosí mečem oslizlé vetřelce z vesmíru za doprovodu burácivého povzbuzování z řad otrlých diváků. Jízda, která se nebere moc vážně, je zakončena natolik odnikud, že na tento festival bezesporu patří. Jeden z titulů z Otrlce, který bych doporučil každému, kdo má zájem o nenáročnou šílenost.

KREV DO POSLEDNÍ ŘADY

Největší strach, jestli promítané díla zvládne můj žaludek, mám z vážných, až příliš brutálních a krvavých snímků. Mezi ně patřil belgický film Megalománie (Megalomaniac, 2022) a francouzský V útrobách (À l’intérieur, 2007). V prvním případě se jedná o experimentální počin o fiktivních potomcích sériového vraha, kteří pokračují v jeho tradici. Spíše než o krev ve filmu jde o psychologický horor. Tvůrci se snažili věnovat těžkým tématům rodičovského odkazu a znásilnění, ale protože vše se děje někomu, kdo dělal tak zlé a odporné činy, je těžké takové postavě fandit a vůbec k ní cítit nějakou empatii.

Druhý z nich je o poznání krvavější. Pokud jste někdy drželi v ruce pořádné krejčovské nůžky, tak budete vědět, o čem píšu. V útrobách vás přesvědčí o jejich sto jedna využitích, mezi které nepatří pouze stříhání látek, ale kromě prosekávání se dveřmi také poněkud chirurgičtější činnosti. Jestli jsem z tohoto nástroje někdy náhodou neměl respekt, tak teď už určitě mám. Žánrem by se V útrobách dalo považovat za poměrně klasický slasher na jehož začátku si říkám, že postavy pro jednou jednají v hororu logicky. Tento dojem se však rychle rozpadá, protože dramaturgie scénáře jde místo směrem logickým jen takovým, kde je nejvíce červené. Speciální efekty a masky zranění jsou prvotřídní a jsem ze sebe překvapený, že mi po skončení není zle. U obou filmů si nakonec říkám, že co se brutality týče, nebyly tak strašné, jak je úvody představovaly, ale možná jsem přece jen dostatečně otrlý.

PŘEDFILMY FAMU

Za celý festival se objevují dva předfilmy. Oba pocházející z katedry animované tvorby FAMU. The Wooden Ghost (2023) je surreálnou imaginativní adaptací Edgara Allana Poea kombinující hranou tvorbu s animací. Krev oživující dřevěnou masku v řezbářově dílně způsobuje šílenou podívanou. Carp Xmass (2022) je oproti předchozímu krátkometrážnímu filmu celý provedený počítačovou animací. Rozvíjí nápad, co kdyby kapři na Vánoce měli ve vaně lidi a vánoční stromečky si ověsili světýlky lidské mrtvoly. Film však zůstává jen u nápadu a nijak ho komplexně nerozvíjí.

PORNOKINO

Během Festivalu otrlého diváka se Aero stává také pornokinem. Pokud by mi někdo řekl, že uvidím pornografickou verzi Revizora, kterou natočí Němci a bude se mi to ještě k tomu líbit, tak bych mu asi stěží uvěřil. Nicméně přesně to přichází se snímkem Žhavé Alpy (Alpenglühn im Dirndlrock, 1974). Projekce je navíc obohacena o interaktivní bingo. Pokaždé, když člověk například zaslechne německou lidovku, nebo se ve filmu souloží na specifickém místě, pak si divák může odškrtnout pole. Za sloupec, řádek, či úhlopříčku zakřičí: „Das Bingo!“ a jde si pro odměnu, kterou je grog nebo zelená. Jde tedy o přinejmenším zajímavý zážitek. Druhým uvedeným filmem tohoto žánru je Rozkvět Misty Beethoven (The Opening of Misty Beethoven, 1976), který příběhem připomíná zase Pygmalion a organizátory je označen jako „Občan Kane pornografie“.

NOVÝ VRCHOL NEVKUSU

Jednou to muselo přijít. Každý má nějakou otrlost, vůči které není dostatečně otrlý, nebo možná právě až moc. Pro mě to je německý film United Trash: Štěrbina (United Trash – Die Spalte, 1996) Christopha Schlingensiefa a Ženské problémy (Female Trouble, 1974) Johna Waterse. Možná je to tím zběsilým tempem či tónem velmi ostrých satirických vtipů, ale spoustě lidem se tento styl líbí a projekce si bezesporu užili. Je však potřeba říct, že i tímto způsobem pokleslý humor na svět patří. Navíc se jedná o ostré kritiky a upozorňování na různá sociálně-politická témata, což jednak šokuje, ale zároveň vyvolává potřebnou diskusi.

Na festivalu nechybí ani Filmový hovnocuc: Zázrak zrození. Komentovaná projekce bizarních porodů v bizarních filmech.

KDYŽ TO NEFUNGUJE, PŘEDABUJ TO

Tradičně skvělé, naživo dabované projekce na Festivalu otrlého diváka dělají z jinak nudných a špatných filmů skvělou show. Toho je příkladem Kdopak to vraždí 2 (Unborn II, 1994), který by bez dabingu byl opravdu nesnesitelný, protože se jedná o dílo špatné takovým způsobem, že je jen nudné a ani není směšné. Animák Toxičtí křižáci (Toxic Crusaders: The Movie, 1997) od proslulého studia Troma by možná stravitelný byl, ale živý dabing ho posouvá o několik tříd nahoru. Lítý boj ekoteroristů proti zlým, prostředí znečišťujícím mimozemšťanům zpestřuje spousta popkulturních referencí, vtipu, politických a sociálně kritických narážek.

El Santo, mexický wrestler, je už mnoho let neoficiálním maskotem festivalu. Mexické filmy pro děti letos zastupuje El Santo proti mumiím z Guanajuata (Las momias de Guanajuato, 1970). Úvodem k filmu je bez mála celá přednáška o historických reáliích spojených s následným snímkem. 

Klenotem dabingů však je dvakrát uváděný a v obou případech vyprodaný Hřmot obřího plaza aneb teď poznáte Hadimršku (Thunder of Gigantic Serpent, 1987), hongkongský snímek sestříhaný z více filmů s dotočenými scénami pro distribuci ve videopůjčovnách na západním trhu. Je něčím mezi Godzillou a King Kongem, přičemž ústředním zvířetem je had. I zde je živý dabing prvotřídní. Například jedna z postav mluví celou dobu ve verších a obřího hada oslovuje pronikavým, pisklavým vyjeknutím: „Mazleee!“.

FESTIVAL HUMORU VŠEHO DRUHU

Když opouštím Aero, abych se vydal domů, přichází čas rekapitulace. Byly mé obavy z filmů na Festivalu otrlého diváka oprávněné? Ano, ale pouze tím nejlepším způsobem. Zjistil jsem, vůči jakému typu braku jsem nejméně otrlý, nebo možná otrlý až moc? Ano. A stálo to za to? Budu se opakovat, jenže odpověď je znovu a jednoznačně ano.

Abych ho shrnul jako celek, je pro mě Festival otrlého diváka hlavně oslavou neobvyklého humoru a podivnosti, kde si opravdu každý přijde na své. Zároveň jsou všechny možné interaktivní projekce a živé dabingy návratem ke kinematografii atrakcí, ke kořenům. Jsou tedy v jistém smyslu zážitkem historického exkurzu do začátku minulého století, kdy byla kombinace filmu na plátně a herců naživo běžnější.

REPETE

Pokud jste Festival otrlého diváka prošvihli, nebo jste o něm ani nevěděli a zaujal vás, pak neváhejte dorazit na regionální repete v kině Scala v Brně, které se uskuteční v pátek 31. března 2023 a uvidíte Děcka proti emzákům, Hřmot obřího plaza aneb teď poznáte Hadimršku a United Trash: Štěrbina. Pokud je to na vás moc narychlo, pak se můžete otrlými diváky stát 21. dubna v kině Bio Central v Hradci Králové. Bude se promítat United Trash: Štěrbina, Kdopak to vraždí II a Rozkvět Misty Beethoven.