TÉMA: ROAD MOVIE – ODYSSEUS (JOSEPH STRICK, 1967) – MATĚJ NYTRA –

Neotřesitelný vrchol experimentální prózy vzešlý ze surrealistických a autorsky novátorských „vyprávěcích“ metod adaptovala do nejrůznějších podob řada odvážlivců. Od padesátých let byl Odysseus Ira Jamese Joyce mnohokrát inscenován na divadle či zpracován jako rozhlasová hra nebo scénické čtení a v roce 1967 se mu poprvé nevyhnula taktéž pozornost filmařů.

Některé knihy prý nelze zfilmovat. O irském literárním pokladu si to můžeme myslet tím spíš, že jeho devízou je především extrémně náročná forma, do níž je zabalen jinak jednoduchý dějový moment – jednodenní výsek ze všedního života prostého obyvatele Dublinu Leopolda Blooma. Román v různých vydáních dosahuje délky až osmi set stran. A jelikož je banální pouť po městských zákoutích ve skutečnosti symbolickou parafrází starořeckého homérského eposu, neobejde se text bez množství literárních, dějepisných, politických či filozofických odkazů, textových her, poetických struktur či formalistických pasáží závislých na době četby, které jednoduše do filmového média převést nelze.

Každý pokus pak nutně musí skončit přinejlepším u doslovné citace textu, čímž se ovšem ztrácí možnost převodu kompletního díla. Buď lze nabídnout linku a povrch, nebo hloubku a spletité, zejména abstraktní a někdy až halucinační výjevy a pocity, které z filmu učiní na první pohled nesourodé a zamotané audiovizuální dílo; ale právě takový princip by snad jedině mohl být ekvivalentem Joyceova specifického jazyka, který místy připomíná labyrint. Oba takové filmy fakticky existují – Bloom z roku 2003 je typickým příkladem vědomé rezignace na vystižení „ducha“ předlohy, zatímco první filmové setkání nezávislého amerického režiséra Josepha Stricka (1923-2010) s textem irského autora se o věrnost formě alespoň snaží.

Strick je znám jako autor projektů, které mohou působit provokativně, což je důsledkem režisérovy kuráže v tom, jaká díla si vybíral za předlohu. Poté, co zfilmoval slavné absurdní drama francouzského sirotka a dlouholetého vězně Jeana Geneta Balkón (The Balcony, 1963), odehrávající se v nevěstinci, přišel na řadu Odysseus a po třech letech pobuřující román Obratník raka od Henryho Millera (Tropic of Cancer, 1970). Strick však proslul již v 50. letech, kdy ve vlně nového nezávislého proudu v americké kinematografii stvořil několik vynikajících dokumentů a experimentálních počinů. Nejvýznamnější z nich, Divoké oko (The Savage Eye) z roku 1960, ujišťuje o avantgardních sklonech tohoto filmaře (směs reportážních a působivě stylizovaných záběrů se překrývá s neutichajícím monologem hlavní hrdinky, bloudící za novým životním cílem).

Od začátku sedmdesátých let žil Strick v Evropě a režíroval mimo jiné v britských divadlech. Z této doby jsou známé ještě jeho snímky Road Movie (1974) – pod výstižným názvem se ukrývá civilní příběh z cest dvou řidičů náklaďáků po východě USA – a další joyceovská adaptace Portrét umělce v jinošských letech (A Portrait of the Artist as a Young Man, 1977). Stejnojmenný román je jakousi osobní zpovědí Jamese Joyce o době dospívání a zrání v katolické vlasti, odkud na hranici dospělosti podobně jako hlavní hrdina Štěpán Dedalus (novodobý Daidalos) utekl za svobodou na kontinent.

Odrazné skály Dublinu

Strickův Odysseus se na začátku potýkal s podobnými problémy jako kniha, která byla kvůli otevřeným sexuálním motivům a kritizování církve a národa v Irsku i třeba USA dlouze zakázána a poprvé vyšla v roce 1922 v Paříži. Film měl premiéru na festivalu v Cannes v roce 1967 a organizátoři jej na několika místech bez vědomí režiséra zcenzurovali. Strick vše zjistil až během projekce a prý se okamžitě hnal do promítací kabiny, kde jej pořadatelé zpacifikovali, a rozzuřený filmař dosáhl na druhý den jeho stažení ze soutěže.

Scénář filmu byl v Americe nominován na Oscara, což lze brát trochu jako ocenění knihy samotné. Děj se odehrává v dnes slavný den (alespoň v Irsku): 16. června. Každoročně je tohoto data pořádán tzv. Bloomsday, pouť městem po stopách hlavní postavy románu Leopolda Blooma, které se může zúčastnit kdokoli a navštívit všechny zastávky jeho běžné odysey.

Příběh začíná v 8 hodin ráno na přístavní věži v Sandycove, předměstí Dublinu a následných 18 kapitol v Joyceově díle odpovídá členění i obsahu Homérova eposu o itháckém králi a jeho bloudění na cestě domů z Trojských válek. Román je rozdělen do tří části (Telemachia, Odyssea, Nostos), které jsou dále složeny z kapitol v poměru 3:12:3, přičemž tato struktura včetně názvů vychází z antické básně. Trojice hlavních postav taktéž odpovídá třem bájným postavám: Leopold Bloom je novodobý Odysseus a na cestě městem musí překonat všechna dobrodružství, aby nalezl ztraceného syna Telemacha (jehož zastupuje Bloomův mladší přítel, učitel Štěpán Dedalus, v druhém plánu opět sám Joyce) a vrátil se zpět k Penelopě (Molly Bloomová), pakliže porazí její nápadníky (Molly je manželovi nevěrná s Bivojem Boylanem a dozvídáme se i o jejích dalších ctitelích). V triádě Bloom – Molly – Štěpán lze také spatřovat symbol Boží trojice a kniha nabízí řadu dalších interpretací (např. otázku, zda se jedná o pokornou variaci těchto vzorů, či jejich výsměšnou parodii).

Je problémem, že se tyto hodnoty ze Strickova filmu vytratily; snímek nepoužívá románové členění na kapitoly, nezobrazuje antické paralely a názvy a děj tudíž působí mnohem prostším dojmem. Dokázat výše uvedené spojitosti pouze pomocí filmu by bylo zřejmě nemožné. V rovině syžetu je ale scénář z větší části věrný románu, což si můžeme ukázat bližší analýzou.

A Hard Day’s Night

První díl knihy je soustředěn na postavu Štěpána Dedala, jenž se v dopoledních hodinách setkává u snídaně s Turem Mulliganem, jde učit do školy a poté se prochází po pláži; Bloom se zde neobjevuje. Tuto osnovu však film rozbíjí hned po pár minutách, když pro sjednocení času přepíná v pravé chvíli do dějiště Bloomova domu, kde „Odysseus“ začíná své ráno přípravou snídaně pro manželku Molly. Následně se obě cesty – Štěpánova a Bloomova – navzájem prolínají, s větší převahou pak vítězí ta Bloomova (což však odpovídá centrální části knihy, která je omezena zase jenom na jeho osobu), zatímco průběh dne, jak jej prožívá Molly, je odsunut do pozadí.

Bloom cestuje do města na pohřeb, navštíví redakci novin, kde pracuje, a prochází pak dál městem pěšky. V této pasáži již film notně redukuje některé dějové epizody, které v románu dostávají prostor vždy ve vlastní kapitole. Specifickou vlastností navíc je, že pro každou našel Joyce jinou jazykovou metodu a princip a stylisticky se každá část velmi různí[1] – ku příkladu kapitola v redakci (Elous) je sestavena z krátkých sloupců napsaných zpravodajským či až bulvárním stylem žurnalistických žánrů s efektním titulkem nad textem; pozdější část odehrávající se na koncertě (Sirény) je zhotovena z pásma libozvučně a kakofonicky znějících úseků znázorňujících hudbu a zvuky atp. Fascinující forma je největší zbraní románu. Strickův film do svého stylu přenáší jen část těchto metod: především využívá všechna místa, která jsou napsána jako vnitřní monolog postavy (Štěpána, Blooma či Molly), a efekt realizuje vlastním způsobem. Na četných místech též zkouší dosáhnout výsledku, k němuž dochází Joycem objevená technika, označovaná jako absolutní rozklad situace (kdy je vteřina skutečnosti pitvána takřka na atomy veškerého dění a okamžik se stává komplikovaným nekonečným prostorem). Z části toho dosahuje hudbou, kterou přidává k dialogu a nechává ji rozehrávat nejrůzněji spletitými souzvuky, zároveň začleněním flashbacků či naopak falešných vizí postav a zaplněním mizanscény, v níž může divákova pozornost docela dlouze bloudit. Kamera se však jen mírně hýbe a dění působí spíše staticky, kromě toho princip nikterak nedosahuje zpomalení a rozložení času. Krátký náznak toho, jak by se ještě dalo pracovat se zvukem, ukazuje film při scéně v jídelně (Bloom slyší chrochtající strávníky a mohutné zvonění příborů a zhnuseně utíká pryč).

Jak bylo již řečeno, scénář nestihne zařadit všechny dějové epizody z románu: redukována je kapitola v redakci i právě zmíněná na obědě (Lestrigoni). Čas strávený v knihovně (kapitola Skylla a Charybda, z jazykového hlediska příhodně jedna z nejkomplikovanějších částí) a odpolední koncert, na němž vystoupí i Molly, jsou ze scénáře vypuštěny. V prostřední části filmu se epizody slívají do sebe a kapitoly z románu jsou propojeny dohromady, aniž by byly od sebe více formálně rozrůzněny. Bloom bloudí (Odrazné skály) a zastavuje se pouze v krčmě a poté, co se málem dostane do rvačky, ujíždí na pobřeží, kde podlehne erotickému svodu na dálku při pohledu na vyzývavou dívku (kapitola Nausikaa). Před setměním Bloom potká Štěpána v nemocnici na oslavě nového přírůstku do rodiny (Héliuv skot) a poté ho sleduje dál do města.

Souvisle hypnotická nálada nyní graduje v dlouhé noční pasáži uprostřed pochybných zákoutí města; úsek dostává nakonec nejvíce prostoru a stává se pro film ústředním momentem. Zpracování románové kapitoly Kirké je plné halucinací, proměn a odvážných erotických motivů a film si pohrává s nejrůznějšími nápady, aby vystupňoval až surrealistickou zmatenost a atmosféru blouznění.

Rozsáhlost pasáže trochu rozbíjí plynulost filmu a po jejím skončení se další průběh odvíjí ve stínu zvýrazněné části. Ve spojení se závěrečnými dvěma kapitolami zabírají všechny noční události nejméně třetinu snímku: po zážitcích Bloom konečně dostihuje Štěpána a ten jej provází za stálého rozhovoru domů. Film ve shodě s podobou této kapitoly (Ithaka) užívá princip mimozáběrových otázek a odpovědí, které (takřka vědecky) analyzují témata rozhovoru a provází Blooma až na samotný okraj spánku. V tu chvíli film přepíná na subjekt Bloomovy ženy Molly, která již leží v posteli vedle něj a její vnitřní hlas v poklidné rozjímavé náladě nasměruje dění k závěru.

Bylo by obtížné nyní snímek rozhodným způsobem hodnotit, neboť každý soud by byl z větší či menší části limitován mírou znalosti románového díla, k němuž autoři přes všechny (mírné) posuny „vzhlíží“.[2]

V rovině stylu, pokud se stále chceme držet zřejmě neopomenutelného vztahu, však zřetelně film za knihou zaostává – neboli jeho vynalézavost a pestrost zdaleka není srovnatelná s rozmanitostí principů a metod, jimiž se vyznačuje Joyceův jazyk. Jazyk Strickův je chudší. Jeho Odyssea je nakonec možné rovněž chápat jako určitou cestu: pokus nalézt ve filmovém vyprávění adekvátní tvar pro specifické literární techniky Joyceova textu. A tento pokus se zdá být stále otevřený.

Odysseus

Ulysses

Režie: Joseph Strick

Scénář podle románu Jamese Joyce: Fred Haines a Joseph Strick

Kamera: Wolfgang Suschitzky

Hudba: Stanley Myers

Střih: Reginald Mills

Hrají: Milo O´Shea (Leopold Bloom), Barbara Jefford (Molly Bloomová), Maurice Roëves (Štěpán Dedalus), T.P. McKenna (Tur Muligan), Joe Lynch (Bivoj Boylan), Martin Dempsey (Simon Dedalus) ad.

Velká Británie, USA, 132 min.

---

[1] V „pracovních“ poznámkách, které bývají otiskovány na závěr románu, zaznamenal Joyce kromě řeckého názvu kapitoly a vysvětlivek přesný plán pro danou část, vždy určitý pojem pro dějiště, dobu, orgán (např. srdce) umění (kouzla a čáry), symbol (komety) a techniku (dialektika).

[2] Pro doplnění můžeme zauvažovat, kam by bylo dílo řazeno v platných klasifikacích teorie adaptace, jak se jí v posledních letech zabývali především Linda Hutcheonová a Dudley Andrew. V pojetí, které představil již v roce 1975 v knize The Novel and Cinema Geoffrey Wagner, by náš film odpovídal typu transpozice, tj. věrnému, textu spíše poctu skládajícímu převedení předlohy bez výrazných změn (jiné typy jsou analogie a komentář). M. Clain a G. Parkerová dále rozlišují, zda nové dílo přebírá také narativní strukturu předlohy (odpovídá Odysseovi), a sama Hutcheonová se v knize Theory of Adaptation zabývá také tím, zda tvůrci adaptují nejen obsah (tj. příběh, fabuli), ale též podobu syžetu, narativní strategii a styl a zkoumá, jak bylo dílo překódováno do jiného média. Konečně D. Andrew navrhuje všimnout si míry úcty přepisu (označujícího) k označovanému prvku (předloze). Strickův film by jistě mohl přijmout jako křížení, neboli adaptaci, jež si je vědoma vysokých hodnot textu.