Co dělat v rakvi, když se krátí čas a pomoc v nedohlednu

Probudit se v úzké rakvi zakopané pod tlustou vrstvou hlíny, to je noční můrou nejednoho z nás. Pro Paula Conroye, řidiče náklaďáku, který si přišel přivydělat do Iráku, se tato noční můra stala skutečností. Probouzí se uprostřed tmy v dřevěné bedně, jen se zapalovačem, mobilním telefonem a pár dalšími nezbytnostmi (kapesní nůž, baterka, světlice, propiska…). Luxusní výbava pro člověka pohřbeného zaživa, který nemá nejmenší tušení, jak a proč se vůbec do této situace dostal. Ale bude mu to k něčemu, když jeho nejbližší telefony nezvedají, úřady, kam se dovolal, si jej předávají jako horký brambor a jediný, kdo komunikuje, je neznámý irácký vyděrač?

Film španělského režiséra Rodriga Cortése vytěžil koncept předčasného pohřbu na maximum a přesně naplňuje očekávaní slibované titulem. Pohřbení zaživa se zde nestává jen jedním z řady motivů, jako u Tarantina v Kill Bill 2 nebo v Cormanově Předčasném pohřbu, který si spíš hrál s paranoiou „co kdyby“, než se samotnou situací.

Základní premisa díla určuje všechny ostatní složky. Už úvodní titulky upomínající na titulkové sekvence z filmů Alfreda Hitchcocka, jejichž autorem byl často Saul Bass, nás svým soustavným pohybem dolů vtahují pod zem, odkud se nepodíváme po celých zbývajících devadesát minut. Prostor je, s jednou poměrně nelogickou výjimkou,¹ omezen na rakev, kterou kamera sdílí s hlavním hrdinou. Co se děje venku, můžeme jen odhadovat: Jednou je slyšet vzdálený zpěv muezzina, jindy se na rakvi silně podepíše bombardování zemského povrchu (a že už jsme několik bombardování ve filmu viděli, tohle je jedním z nejpůsobivějších).

Kamera nemá moc možností, jak úzký interiér rakve snímat. Celý film je tak víceméně postaven na detailech. Prostor určuje i možnosti jeho zasvětlení: neužívají se žádné nediegetické zdroje světla, jen výše zmíněné předměty. Každý z nich zasvětlí prostor jinou barvou (baterka žlutou a s filtrem červenou, světlice zelenou, nejpodstatnější zapalovač ozařuje prostor podobně jako baterka mihotavě žlutě a konečně mobilní telefon modře). Fádní prostor dřevěné bedny je tak různobarevnými světelnými zdroji, jejichž umístění se konstantně mění s pohybem hlavního hrdiny, modelován a vytváří vizuální stránku filmu, kterou bych se nebál označit za unikátní.

Propracovaná je i zvuková složka. Paul Conroy se probouzí ve tmě a my jsme stejně dezorientovaní jako on. Neví o žádném ze jmenovaných zařízení a tápe v prostoru. Stejně jako on poznáváme i my, že prostor je omezen dřevěnými stěnami a jen sluchem sdílíme jeho pocity. Nakonec se dostane k zapalovači, ale ten, stejně jako baterka nebo mobil, je poněkud nestabilním světelným zdrojem. Skvěle je nazvučeno dřevo prohýbající se pod náporem zeminy nebo písek, který se sype do rakve.

Obraz a zvuk fungují v dokonalé souhře ve snaze vytvořit co nejautentičtější atmosféru. Pro jedince trpící klaustrofobií musí být Cortésův film utrpením, pro ostatní by se mohl stát dobrou cestou k pochopení pocitů lidí s touto fobií. Děj filmu probíhá téměř v reálném čase. To umožňuje plné prožití pocitů hlavního hrdiny v podání Ryana Reynoldse, který v tomto filmu dokazuje, že je schopen na svých bedrech unést celý film. Reynolds je na plátně po téměř celou stopáž filmu. Jeho výkon se pohybuje od šoku ze situace, v níž se objevil, přes urputnou snahu dostat se z nedobrovolného podzemního vězení ven, paniku a návaly úzkosti, až ke smíření s osudem, které ale nikdy nevyústí v definitivní rezignaci.

Ve filmu se vyskytuje řada dalších postav (velitel skupiny pro záchranu rukojmích, arabský vyděrač, Paulova žena, jeho matka…), ale všechny vystupují jen jako hlasy v telefonu. Jsou pečlivě odstíněné a snadno rozpoznatelné. I když si je nespojujeme s konkrétními tvářemi, neztrácíme se mezi nimi a v pozdějších fázích filmu už ani není nutné oslovení nebo představení.

Příběh se odehrává téměř v reálném čase. Časové posuny jsou maximálně v řádech minut. V první polovině filmu se v čase orientujeme poměrně dobře díky častým záběrům na displej mobilního telefonu. Toto vodítko však později mizí a v záběru se objevuje jen velmi letmo, často nepostřehnutelně. Užitý postup lze ospravedlnit jako jakousi „simulaci dezorientace“ určenou divákům, aby se emočně přiblížili Paulu Conroyovi.

Při zběžném pohledu na námět se v divákově hlavě nepochybně objeví otázka: A nemůže být film o chlápkovi uvězněném v rakvi nuda? Samozřejmě může, ale naštěstí k tomu nedošlo v Cortésově filmu. I přes jednoduchou zápletku si film zachovává potřebnou zábavnost. Výchozí nápad silně omezené narace (víme dokonce ještě méně než hlavní hrdina) udržuje diváky v potřebném napětí. Režisér také dokáže přesně vycítit, kdy by se do děje mohla vkrádat šeď a nuda, a do příběhu přidá zajímavý zvrat, akční scénu (had + rakev + zapalovač = nebezpečná kombinace), nebo si jen nápaditě pohraje se světlem či zvukem.

Meta absolutního hodnocení se bohužel filmu vzdaluje díky totálnímu opuštění logiky, což vzhledem ke snaze natočit příběh pohřbeného pod zemí co nejreálněji vyloženě bije do očí. Jak by mohl hrdina vydržet na tak malém prostoru a s vysokou tělesnou aktivitou dvě hodiny a nezačít se dusit? Za ne úplně nejlepší nápad také považuji naroubování aktuálních problémů (válka v Iráku) na téma, které k tomu vyloženě nevybízí. Bez všech diskuzí o „zlých Američanech“, kteří zaútočili na „hodné Iráčany“, by byl film žánrově mnohem čistší a zbytečně by si nerozbíjel zajímavě nastavenou výchozí situaci.

Buried rozhodně není špatný film. Je zručně natočený, je zajímavý způsobem podání příběhu a stojí na velmi dobrém hereckém výkonu Ryana Reynoldse. Bohužel se s přibývajícími minutami poněkud vytrácí intenzita. Filmu by nejvíce slušela stopáž krátkometrážního filmu, který by délkou odpovídal reálnému času přežití. V tomto případě se konečné hodnocení zastaví těsně před vrcholem: Dobré, velmi dobré, jen s několika neodpustitelnými mouchami.

Buried

Režie: Rodrigo Cortés

Scénář: Chris Sparling

Kamera: Eduard Grau

Hudba: Victor Reyes

Střih: Rodrigo Cortés

Hrají: Ryan Reynolds (Paul Conroy), José Luis Garcia Peréz (Jabir), Robert Paterson (Dan Brenner), Stephen Tobolowsky (Alan Davenport), Samantha Mathis (Linda Conroy), Erik Palladino (Agent Harris)

USA/Španělsko 2010, 95 min