Roger Daltrey, Elton John, Eric Clapton, Keith Moon, Pete Townshend, John Entwistle, Tina Turner a další (třeba zpívající Jack Nicholson). Jak bychom v tématu zabývajícím se hudebními hvězdami na plátnech kin mohli opomenout film „s hudebními hvězdami“ par excellence!

„Hluchý, slepý a němý chlapec / žije v tiché zemi vibrací / ač zdá se to možná divné, jeho hudební sny / nejsou zas tak špatné.“ [1]

Filmové ztvárnění Tommyho, které bylo uvedeno na plátna kin v roce 1975 a jehož natočení se zhostil britský režisér Ken Russell, bylo jen špičkou ledovce stejnojmenného fenoménu a jeho tažení napříč médii.

Audiovizuálnímu spektáklu (přičemž obě části této složeniny si zde zaslouží být psány s velkým písmenem, tedy audio s „velkým A“ a vizuálnímu s hodně velkým „V“) totiž předcházela řada jevištních uvedení, včetně orchestrální verze (1972), opery (Seattle Opera, 1971) nebo dokonce baletu (Kanadská baletní společnost, 1971).[2]

A samozřejmě konceptuální album skupiny The Who, které stálo na samotném počátku, a které lze bez příkras označit za první rockovou operu[3]. Tommy (1969).

Roger Daltrey ve své první roli jako Tommy.

Protože Russellův film je výsostně spjat s kompozicemi na tomto albu i se členy skupiny (hlavní roli ve snímku ztvárnil zpěvák The Who, Roger Daltrey), zvídavý čtenář patrně ocení víc než stylistickou analýzu nebo sémantický rozbor (který se u filmu přímo nabízí) několik věcných informací, které by mu mohly sledování snímku učinit zajímavějším. Zde jsou:

Než se podíváte na Tommyho

(co byste možná rádi věděli)

Tommy – za vším hledej The Who

Britskou hudební skupinu The Who patrně netřeba představovat. Málokterá kapela z ostrovního království byla tak vlivná, tak slavná a tak jedinečná. No dobrá, pár dalších by se našlo (vždyť na hudební scéně to v Británii v šedesátých/sedmdesátých letech doslova vřelo) a i když v osobním žebříčku „významnosti“ možná na přední příčky před The Who pošoupnete jiné kapely, na prstech Vaší pravé ruky se pro ni rozhodně místo najde. Do rockového světa totiž vnesla mnoho nového a mnoho dobrého.

Má své místo v Rock’n’rollové síni slávy (od roku 1990), v síni slávy Grammy (od roku 1998, pro „historickou, uměleckou a významnou hodnotu“) a v Hudební síni slávy ve Velké Británii (od roku 2005), stamiliony prodaných nosičů a tak dále a tak dále. Nejspíš si ji ale vybavíte podle šlágrů jako „I Can’t Explain“, „Anyway, Anyhow, Anywhere“, „My Generation“, „Pictures of Lily“ a proslulého ničení vlastních nástrojů. Přesně tak, The Who je ta skupina, která jako první na svých koncertech sáhla po uměleckém vyjádření formou aktu destrukce. Nejprve se spokojili s kytarami, brzy však už dávali i nálože do bicích souprav a snažili se rozflákat vše včetně mikrofonu. Pokud chcete názorně vidět o čem mluvím, podívejte se na záznam z jejich proslulého vystoupení v The Smother’s Brothers Comedy Hour, kde v roce 1967 nechali vybuchnout bicí soupravu (a megalomanský bubeník to bohužel s náložemi trochu přehnal).

Co ještě jsou The Who? Nejhlasitější skupina před Spinal Tapem (sic!). Feedback. Využití syntezátorů. Maniakální bubeník Keith Moon, který k odpravení nástroje vlastně ani nepotřebuje výbušniny, ale hezkou řádku jich zničil jen svým stylem hry. Trička s terči. Saka z britské vlajky. Martensky. (Všechno pěkně jedno po druhém, historie skupiny je dlouhá.) Obleček s kostlivcem. Blonďatý zpěvák s odhalenou hrudí a masivním křížem na krku, který si hraje s mikrofonem jako s lasem, a jehož každé gesto rozpohybuje vlající třásně na zemitém koženém obleku i dlouhou kudrnatou hřívu. A samozřejmě Tommy. První rocková opera. Nejvýznamnější album The Who. Legenda ve světě hudby.

The Who v šedesátých letech. Zdroj: dailymail.co.uk

Popartová skupina a zrod Tommyho

The Who se od začátku šedesátých let (1964) dopracovali přes několik názvů a stylů – rhythm’n’bluesové Detours, The Who (název to tenkrát příliš extravagantní a proto jen velmi krátce používaný), The High Numbers, které svými hity „Zoot Suit“ a „I’m the Face“ potěší každé mod kid po popartovou skupinu The Who zpívající o Batmanovi a autě (A Quick One, 1965). Pop art tedy nezůstal jen v jejich šatnících, ale našel si cestu především do písní The Who (většinu z nich složil Pete Townshend) a i do filmového zpracování jejich zlomového alba, rockové opery Tommy. The Who si vyzkoušeli blues rock, proto punk, psychedelický rock a art rock. A vždycky nějak zvládli víc utratit, než vydělat (zničení nástrojů při každém[4] vystoupení tomu jenom pomáhalo, bubeník Keith Moon navíc destrukci záhy přesunul i do hotelových pokojů).

Ambiciózní hudební génius Townshend skládal a skládal, a v roce 1966 The Who uvolnili album A Quick One obsahující „mini-operu“ „A Quick One While He’s Away“. Devítiminutový song o manželské nevěře sestává ze šesti částí-písniček. Další mini-operka, cca pětiminutová „Rael“, se objevila i na jejich dalším albu, The Who Sell Out – konceptuálním albu inspirovaném radiovými stanicemi, humornými jingly a reklamami.

Pete Townshend upřel zrak do své skladatelské budoucnosti a spatřil tam, jakkoli megalomansky to v tomto okamžiku zní, rockovou operu. Nikdo nic takového předtím nenapsal.[5]

„Jsem neuvěřitelně vzrušený,“ prozradil Townshend Michaelu Lydonovi, který s ním v roce 1968 dělal interview.[6] „Vím, že lidi chtějí něco nového. Chtějí nový důvod, proč jít na rokenrolový koncert. Chceme zkusit rockovou operu, žádný kýč, co dělají ti nadutí rádobybohémové. Dělají všelijaké maškarády, protože neumí hrát. My máme za sebou mini-opery a teď chceme udělat dlouhou věc na jedno téma; uvažoval jsem o příběhu slepého a hluchého chlapce – s dialogy, písněmi a neuvěřitelným finále. Chci se pustit do materiálu, který by naše destrukce na jevišti nechal daleko, daleko za sebou.“

Townshend svému slovu dostál. Do čtvrtého alba The Who dostal přesně tu energii, kterou zaznamenal Michael Lydon při tomto interview: „Townshend začal zuřivě přecházet po místnosti. ‚Naše hudba bude víc impresionistická, jako Wagnerova nebo Mahlerova hudba, hudba, která vyvolává věci mocnější, než dokážete zvládnout. Hudba dokáže lidskou mysl přivést do neskutečných vrcholů. Chceme ty mysli vzít,‘ a jak mluví, pozvedá paže vysoko nad hlavu, aby jimi náhle mrštil dolů, jakoby chtěl vrhnout kámen na nevinnou pohovku, ‚a v explozi je otevřít!“ [7]

The Who ve svém modernistickém období (zleva: Roger Daltrey, Keith Moon, John Entwistle, Pete Townshend). Zdroj: last.fm

Dvojité album Tommy vyšlo v roce 1969 a kytarista Pete Townshend je autorem drtivé většiny kompozic na něm („The Hawker“ napsal Sonny Boy Williamson II, „Cousin Kevin“ baskytarista John Entwistle, stejně jako „Fiddle About“).[8] Stalo se nejvýznamnějším albem skupiny – umělecky i finančně. Po jeho vydání už každý věděl „who is Who“. Pro skupinu před bankrotem (v roce 1969 jako jedna z mála skupin dostala zaplaceno za své vystoupení na festivalu ve Woodstocku – i když se z festivalu stala „událost zdarma“, The Who prostě zaplaceno dostat museli, jinak je čekal bankrot) deska znamenala pozvolný obrat ve skupinu s výdělky.

Budoucnost skupiny (po Tommym) je ještě daleká (a hudebně velmi barvitá) – dva přeživší členové, její hlas Roger Daltrey a její srdce a mozek Pete Townshend se spolu občas na pódiu objeví i dnes. Zmiňme ještě jednu rockovou operu The Who, Quadrophenii (1973), o mentálně chorém dospívajícím chlapci, jehož život se točí kolem šarvátek mezi rockery a mods v raných 60. letech v okolí Brightonu ve Velké Británii. Je možná trochu ve stínu Tommyho, rozhodně ale stojí také za pozornost. Podobně jako Tommy byla i ona převedena na filmové plátno; o jejím filmovém zpracování jsme psali v jednom ze starších čísel našeho časopisu. (Článek si můžete přečíst zde.)

Zfilmování Tommyho samozřejmě přispělo k ještě větší popularitě této rockové opery, představitelce hlavní ženské role vyneslo Zlatý glóbus a nominaci na Oskara, Pete Townshend byl nominován za svou práci na hudbě a za adaptaci hudebního materiálu pro filmové plátno. Celý snímek byl pak nominován na Zlatý glóbus jako nejlepší film/muzikál a Roger Daltrey se dočkal nominace na Nejlepší debut v mužské roli. I když tyto nominace neproměnil a v Cannes se Tommy promítal nesoutěžně, není to zas tak špatné, zvážíme-li, jaká „situace“ panovala v sedmdesátých letech v britském filmu. Natočit vizuálně i zvukově ohromující spektákl s rozpočtem cca 5 milionů dolarů a invenčním „kvintafonickým“[9] zvukem (který už nikdy nebyl použit), nebylo v podmínkách, které si přiblížíme v následující kapitole, jistě jednoduché.

Tina Turner jako Acid Queen

V britském filmu chcípl pes a zrodil se Tommy

70. léta, prokleté období britské kinematografie (kontext)

Britský film sedmdesátých let. Zdá-li se vám obtížné vybavit si něco smysluplného z tohoto období britské kinematografie, možná je to tím, že britský film jakoby v sedmdesátých letech padl na kolena a opouštěje tento svět tiše chroptěl v kaluži krve. Oproti rozkvětu filmového průmyslu v Hollywoodu v sedmdesátých letech a vysoké úrovni snímků v Německu, Itálii a Francii, oproti vzrušujícímu děni na britských plátnech v letech šedesátých, náhle „jakoby“ se skoro nic nedělo. Sedmdesátá léta skutečně patří mezi období v britském filmu, na které by spousta lidí „od fochu“ raději zapomněla.[10]

Za tuto situaci mohlo několik faktorů, jedním z nich byly, jak už to tak bývá, finance. Za problémy s financováním mohl mj. také odliv amerických peněz, které v šedesátých letech britskému filmovému průmyslu pomáhaly. V 70. letech totiž nastává krize filmového průmyslu jak ve Spojeném království, tak ve Spojených státech. USA na tuto situaci přirozeně reagovali snížením produkce a v mnoha případech totálním upuštěním od financování britských filmů.[11] (Finanční) situace se horšila s tím, jak decennium postupovalo. Ubývalo diváků, ze 193 milionů návštěvníků kin v roce 1970 se na konci desetiletí toto číslo smrsklo na 110 milionů.[12] Film se najednou musel rvát o diváckou přízeň se stále populárnější televizí a nyní i s videem. A ke všemu nastoupivší vláda Margaret Thatcherové zhmotnila hrozbu utažení kohoutku podpory kinematografie ze státní pokladny.

Zatímco v šedesátých letech zahraniční režiséři směle mířili točit do Británie (Polanski, Antonioni, Truffaut) a Stanley Kubrick a Richard Lester se zde dokonce usadili natrvalo (v souvislosti s tématem připomeňme, že Lester v 60. letech přivedl Hudební hvězdy na plátna kin v několika počinech se členy kapely Beatles), v sedmdesátých letech naopak řada britských tvůrců prchala za oceán. Pro Hollywood se rozhodli např. John Schlesinger, Karel Reisz nebo Mike Hodges. Další režiséři hledali útočiště v televizi. „BBC byla útočištěm: rozpočty nebyly nijak vysoké, byl zde ale přijatelný radikalismus a byli zde diváci z celé země, kteří měli na výběr jen ze tří kanálů.“[13]

Zatímco se britská studia potýkala s finančními problémy (po dobrém startu se mělo problémy studio EMI, The Rank Organisation, provozovatel Pinewood Studios, se soustředil na kopírky, své snažení čelem konkurenci amerických hororů vzdal i Hammer a v polovině 70. let obrátil svůj zrak k televizi), pilulkou na jejich problémy měly být sexy komedie a spin-offy z televize.

Bylo sice pravda, že vysoká sledovanost v televizi nutně nemusí znamenat dobrou návštěvnost kin, v mnoha případech to ale studiím „celkem vyšlo“. Vzpomeňme na montypythonovský fenomén (o kterém se jistě dočtete v aktuální seriálové sekci), jehož A teď něco úplně jiného (And Now for Something Completely Different, r. Ian MacNaughton, 1971), recyklace skečů z komediálního pořadu Monty Pythonův létající cirkus (BBC, 1969–74) pro mezinárodní filmové publikum, sice drahně postrádal imaginaci, který však Monty Pythony nakopl k tvorbě vpravdě mistrovských komedií Monthy Python a svatý grál (r. Terry Jones, Terry Gilliam, 1975) a Život Briana (r. Terry Jones, 1979), které patří mezi to nejlepší, co se v sedmdesátých letech na ostrovech urodilo.

Sedmdesátá léta s sebou přinesla také rozmělnění přísných pravidel cenzury, kromě zmiňovaných sexy komedií (často nepříliš vtipných) vznikalo také softporno. Ne všechno ale bylo černé – vždyť právě tehdy vzniklo několik kontroverzních filmů, které dnes mají místo na poličce každého cinefila. Ďáblové (1970) Kena Russella (o tomhle pánovi ještě bude řeč), Strašáci (1971) Sama Peckinpaha, Quadrophenia (r. Franc Roddam, 1979) podle konceptuálního alba The Who (1973) nebo Kubrickův Mechanický pomeranč (1971).

Přidejte k tomu ještě např. díla Nicolase Roega (Představení, 1970 – s Mickem Jaggerem) a právě Russellova Tommyho a s potěšením seznáte, že sedmdesátá léta mohla být pro britskou kinematografii sice doba neskutečně těžká (filmy měli nizoučké rozpočty nebo musely čekat celé roky na své dokončení), po bližším ohledání ale audiovizuálně nádherná. BFI podpořila talenty jako Bill Douglas, Terence Davies, Peter Greenaway. Mike Leigh, Ken Loach a Alan Clarke zase pracovali hlavně pro televizi (v roce 1970 byla uvedena Loachova Kes (1969), v roce 1971 Bleak Moments Mikea Leigha a v roce 1970 Clarkeův film Scum).

Mimo konvenční distribuční kanály také figurovala řada družstev a dílen, které buď začaly, nebo se v sedmdesátých letech osamostatnily. Jmenujme London Film-Maker’s Co-op, Cinema Action, Newcastle-based Amber Films (vše založeno v předešlém desetiletí) + nově London Women’s Film Co-po (1972), the Sheffield Film Co-op (1975) a Leeds Animation Workshop (1978). Roku 1975 byla k ochraně jejich zájmů založena Asociace nezávislých filmařů (Independent Filmmaker’s Association), která prosazovala zájmy svých členů, získávala finanční prostředky a jednala s ostatními subjekty v odvětví.[14]

Podle Michaela Brooka zažívají průlom na poli kinematografie v sedmdesátých letech minority, které točí své první filmy – asiaté (A Private Enterprise, r. Diana Quick, 1975), černoši (Pressure, r. Ed Devereaux, Tommy Vance, 1975; Black Joy, r. Anthony Simmons, 1977), gayové (Derek Jarman, Ron Peck).

A krize nekrize, veleúspěšný agent Jejího Veličenstva James Bond pokračuje v sérii dál, tentokrát už s Rogerem Moorem.

Tak takhle nějak ve zkratce vypadala situace, do níž Ken Russell v roce 1975 přivedl na svět dva filmy v hlavní roli s Rogerem Daltreym, rockovou hvězdou a zpěvákem skupiny The Who. Tím prvním byla rocková opera Tommy, jíž s potěšením věnuji tento článek, tím druhým muzikál Lisztomania o životě skladatele Franze Liszta. Aby té teoretické máčky nebylo příliš a abychom se vůbec dopracovali do Tommyho pinballového království, o tvorbě Kenna Russella a jeho choutkách spojovat na plátně hudbu (a životy jejích skladatelů) s obrazem se dočtete v článku věnovaném Lisztomanii.

Tommy, to je především vizuální smršť.

Tommyho tatínek se sice z války "nevrátil", v jeho vizích ho ale provází stále.

Tommy

Děj filmové verze Tommyho byl přesunut o třicet let kupředu (první světovou válku nahrazuje druhá, počátek dvacátých let počátek let padesátých a Tommy prozře jako mladík – Roger Daltrey – v letech sedmdesátých, tedy v přítomnosti), oproti albu bylo v textech učiněno několik drobných změn.[15] Jeho děj představuje jakýsi uzavřený cyklus, když se doslova uzavírá do kruhu; Tommy se po finálních jatkách ve svém náboženském centru, při kterých zemřou všichni jeho blízcí, navrací do přírody a na místo, kde byl počat. Přírodními scenériemi prochází v opačném pořadí než jeho rodiče, aby velkolepé finále (jak jej avizovat Townshend) završil výstupem a splynutím s východem slunce. Snímek končí stejně, jako začal – jen slunce místo toho, aby zapadalo, vychází.

Takovýto rámec snímku svádí k řadě symbolických interpretací; ostatně drtivá většina toho, co ve snímku uvidíte, jakoby měla hlubší, symbolický význam. Zmiňované zasazení příběhu do času mezi západem a východem slunce, tedy do „noci“ (podtržené světovou válkou), která se probouzí do nového dne, pak Vaše nutkání uvažovat nad symbolickou rovinou jednotlivých prvků ve snímku obsažených ospravedlňuje. Ostatně sledovat Tommyho bez toho, aby se člověk přepnul nad empirickou rovinu a uvažoval v širších souvislostech, může být značně traumatické, v horším případě nemožné.

Ve snímku sledujeme osudy malého chlapce (malého Tommyho hraje Barry Winch), jehož otec domněle padl ve válce dříve, než mohl svého syna poznat. Když neúplná rodina konečně nachází východisko z této soukromé noční můry v osobě milujícího „strýčka Franka“ (Oliver Reed), domněle mrtvý otec se vrací z války a přistihuje manželku „in flagranti“. Malý Tommy je nechtěným svědkem vraždy a v důsledku tohoto obrovského šoku oslepne, ohluchne a oněmí („nic neviděl, nic neslyšel, a nikdy o tom nikomu nic nepoví“).

Tommy žije uzavřen ve vlastním světě, jediná možnost, jak komunikovat s okolím, je pomocí vibrací a doteků. Pomocí vibrací dokáže vnímat hudbu a později se stane mistrem pinballu, pinballovým králem, který díky vibracím ovládá mistrněji než dosavadní pinballový král (roztomile skrčkoidní Elton John ve svých typických brýlích a o třicet čísel větších botách). Dotyků, po kterých prahne (Pohlédni na mne, Vnímej mne, Dotkni se mne, Uzdrav mne), se mu bohužel dostává spíš v negativním slova smyslu (kruté týrání bratrance, pedofilní strýček, injekční stříkačkou vybavená prostitutka). Tommyho život je cestou extrémního utrpení, na druhou stranu mu umožňuje vnímat věci ostatním smrtelníkům skryté.

Po šoku, který mu způsobí matka, když ho prohodí zrcadlem, tak Tommy prozře nejen fyzicky (po uvolnění psychického bloku je opět schopen mluvit, slyšet a vidět), ale i psychicky. Jeho snaha přivést i ostatní lidi k osvícení však skončí naprostým fiaskem (jeho sekta osciluje někde mezi parodií na kapitalismus a jeho krátkozraké oběti a diktaturou) a katastrofou. To možná Tommyho vede k dalšímu prozření (i takto by se dala interpretovat závěrečná scéna výstupu za sluncem).

Ann-Margaret utápějící se v alkoholových halucinacích a Jack Nicholson jako specialista.

Do té doby tráví čas nejraději před zrcadlem se svými "kamarády".

Herecké výkony a herecké hvězdy

Kromě velkolepého vizuálního zpracování je Tommy lákavý i svým hereckým obsazením a řadou zajímavých hereckých výkonů. Kupříkladu Tommyho maminku hraje Ann-Margret (oceněna Zlatým glóbem), a to od začátku až do konce. Ztvárňuje tak široké období v životě ženy – od mladé zamilované dívky před Tommyho narozením, zoufalé mladé vdovy a matky samoživitelky, jejíž naděje na lepší život vyhasly, přes ženu znovu nacházející své sebevědomí v náručí nového muže po zoufalou matku nemocného syna, v jejíchž silách mu není pomoci, a která se s tímto faktem po dvaceti letech snaží naučit žít. Bezmocnost a vědomí vlastní viny ji však doženou k alkoholismu… až se z ní stane umírněná žena, milující matka a věrná synova stoupenkyně a pomocnice v jeho sektě.

Její postavě přitom nepomáhají žádné složité masky nebo make-up; psychický přerod stárnoucí ženy je vystižen jen pomocí kostýmů (které odpovídají věku pěstěné ženy a dané historické periodě – tedy od padesátých do sedmdesátých let), změny účesu a stylu líčení, a především herectvím Ann-Margret, která dokáže vystihnout drobné odstíny v psychice Tommyho matky – tak drobné, že se možná na film budete muset podívat několikrát, abyste je plně ocenili.

Dalším oslavovaným výkonem je herecký part Tommyho v podání Rogera Daltreyho, i když Tommy promluví až v poslední třetině snímku. Daltreymu se podařilo výborně vystihnout nelehkou postavu hlucho-slepo-němého hocha, který je často zmatený, dezorientovaný, neví, co se vlastně kolem děje, nebo je prostě právě uzavřený ve svém vlastním světě.

Daltrey však dokázal postihnout i náhlý příval energie a senzuálnost, která srší všemi směry z Tommyho uzdraveného. Přitom však Tommy zůstává, aniž si to uvědomuje, slepý k lidem okolo, zahleděný sám do sebe a uzavřený do svého vnitřního světa, což se mu škaredě vymstí. Na herecký debut (a hned v hlavní roli) to vůbec není špatné, Daltrey si bezesporu svou nominaci na Zlatý glóbus zasloužil.

V dalších rolích se ale objevuje celá řada dalších hudebních hvězd, ikon (nejen) své doby. Kromě Daltreyho kolegů z The Who, kteří se zde objevují jako hudebníci a kteří nezapomenou předvést svou pověstnou destrukci, je to zmiňovaný Elton John v roli přeborníka v pinballu, Eric Clapton v roli kazatele nebo Tina Turner.

Tina Turner se zde objevila v roli Acid Queen, Královny tripu, luxusní prostitutky, jíž patří jedna z nejvýraznějších scén filmu, ve které se v šíleném reji prolíná s železnou pannou vybavenou injekčními stříkačkami. Nebohý Tommy je nedobrovolně vyslán na jízdu halucinací a pokaždé, když se železná panna otevře, spatříme jednu z nich… dokud z ní chlapec nepadne vysílením. Dobrý úmysl jeho otčíma chlapci nějak pomoci měl i tentokrát spíš opačný efekt…

Další výbornou postavou ztvárněnou legendou z hudebního světa je Tommyho pedofilní strýček Ernie. Bubeník The Who, Keith Moon, si roli vysloveně užíval a zažehla v něm inklinace ke stříbrnému plátnu (které se mu bohužel nepodařilo před svojí předčasnou smrtí v roce 1979 skutečně naplnit). Jeho vulgární, zanedbaná vizáž jistě nažene hrůzu nejen dětem. Hereckou perličkou na závěr je zpívající doktor Jacka Nicholsona. Tommyho však nevyléčí ani jeho charisma (u matky se mu to skoro podaří).

Nezdárného bratrance Kevina, který Tommyho shazuje se schodů, dává mu hřebíky na záchodové prkénko a mokré oblečení (které mu předtím sám moc nehezky zamočil) suší rozžhavenou žehličkou přímo na Tommyho těle, ztvárnil britský zpěvák a herec Paul Nicholas, který si spolu s Daltreym zahrál i v dalším Russellově filmu, Lisztomanii.

Tommy to myslí upřímně, jeho snahy o spasení lidstva ale nevyjdou.

Vrací s proto znovu na začátek (nahoru na horu), kde splyne s východem slunce.

Zdroje:

BROOKE, Michael. „British Film in the 1970s“. screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 20. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/film/id/1237381/

BROOKE, Michael. „Ken Russell’s Composers.“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 20. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/1030584/index.html

BROOKE, Michael. „Musicals. Song and dance on the big screen.“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 20. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/film/id/446262/index.html

Česko-Slovenská filmová databáze. „Roger Daltrey.“ http://www.csfd.cz/tvurce/20797-roger-daltrey/

GIBSON, Pamela Church. „Russell, Ken (1927-).“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 20. března 2011.http://www.screenonline.org.uk/people/id/467596/

PATTERSON, John. „Films we forgot to remember.“ The Guardian, pátek 16. května 2008. čerpáno 23. března 2011, dostupné z http://www.guardian.co.uk/film/2008/may/16/filmandmusic1.filmandmusic3

ROBINSON, Anna. „Ken Russell, Murray Lerner Photo: TOMMY Academy Screening.“ Alt Film Guide. 3. června 2010. čerpáno 20. března 2011. http://www.altfg.com/blog/movie/ken-russell-murray-lerner-photo-tommy/

SOARES, Andre. „British Cinema in the 1970s in THE GUARDIAN.“ 18. května 2008. čerpáno 20. března 2011. http://www.altfg.com/blog/british-cinema/british-cinema-in-the-1970s/

The Internet Movie Database. „Tommy (1975)“ http://www.imdb.com/title/tt0073812/

The Who – In Their Own Words. DVD + kniha. Engehill Publishing Ltd. 2006.

TOMMY – SCREENPLAY [Transcribed from the movie by Tara Carreon, ABOL Librarian] http://www.american-buddha.com/tommy.screen.htm

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Cinema of the United Kingdom“. naposledy změněno 23. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Cinema_of_the_United_Kingdom

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Ken Russell.“ naposledy změněno 19. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Ken_Russell

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Rock opera“. naposledy změněno 20. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Rock_opera

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Roger Daltrey.“ naposledy změněno 16. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Roger_Daltrey

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „The Who“. naposledy změněno 18. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/The_Who

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Tommy (album)“. last. mod. 15. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Tommy_(album)

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Tommy (film)“. naposledy změněno 19. března 2011. čerpáno 23. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Tommy_(film)

K dalšímu čtení:

1968 Rolling Stone Interview (by Jann Wenner). http://www.thewho.net/articles/townshen/rs68.htm

SANDERS, Rick −  DALTON, David. „Pete and Tommy, among others.“ Rolling Stone (no. 37, 12. července 1969). http://www.thewho.net/articles/townshen/peteandt.htm

GALLAGHER, Stephen. Interview with Pete Townshend at Manchester Arena, England, 12 December 1996. http://www.thewho.net/articles/townshen/pt_96.htm

Texty písní z alba Tommy na purelyrics. com

http://www.purelyrics.com/index.php?album_detail=1086