Škola otců
Ladislav Helge se do povědomí československého diváka dostal již filmem Škola otců. Následně sklízel úspěchy i s dalšími filmy Velká samota, Bílá oblaka nebo Stud. Po roce 1968 však definitivně mizí z filmového světa.
„Jací jsme to lidé, bijeme člověka po hlavě, a když nevydrží, divíme se.
Byla měkká, ta hlava.“
Tímto mottem končí první celovečerní film režiséra Ladislava Helgeho. Jak již samotné provolání napovídá, jedná se o film se sociálně-kritickou tématikou, jakých koncem 50. let vznikalo nemálo. Jejich ráz se ale postupem doby proměňoval. Nikoliv však v oblasti technické či technologické, ačkoliv nástup a postupný rozvoj barevného filmu jistě znamenal změnu technického rázu kinematografie, změna se projevovala spíše v obsahu filmu. Lišilo se především hledisko, z jakého se celá situace odehrávající se ve filmu nahlížela. Mezi nepřátele už nepatřili pouze partyzáni a ustupující fašisté (např. film Na dobré stopě, r. Josef Mach, 1947) nebo nepřizpůsobivý záškodník, který nadšeným dělníkům v dole krade bagr (DS-70 nevyjíždí, r. Vladimír Slavínský, 1951), ale začali se jimi stávat také ti nejvyšší společenští hodnostáři, jejichž morální společenský kredit měl být všude dobře vidět. Nepřítel se tedy v souladu s dobovou společenskou situací začal hledat všude, i tam, kde by ještě před pár lety nikoho nenapadlo takového nepřítele hledat. Samozřejmě mluvíme o době hledání třídních nepřátel, která nastala v 50. letech poté, co komunisté upevnili svoji moc a reálný nepřítel, proti němuž by bylo možné objektivně bojovat, buď již neexistoval, nebo o sobě nedával tolik vědět.
Po nenaplněných výrobních plánech z let 1947 – 1949 začalo tehdejší vedení barrandovských výrobních skupin uvažovat, jak co nejlépe rozšířit námětové spektrum kinematografie v době, kdy se obecně přijímal požadavek na film jako realistický obraz společnosti, vzor pro mládež, a tudíž také výchovný a vzdělávací prostředek. V této situaci dává dramaturgie 50. let čím dál více prostoru literárním rutinérům. Mezi ně se v 50. letech řadil také Ivan Kříž, pro něhož znamenala Škola otců v roce 1957 první práci pro Československý státní film.
Křížův scénář nejprve krátce putoval mezi barrandovskými režiséry. Dostal se na stůl režiséru Jiřímu Krejčíkovi, který Křížův scénář odmítl a svěřil ho svému dosavadnímu pomocnému režisérovi Ladislavu Helgemu. Viděl v něm totiž stopy dětského filmu, tedy žánru, v němž se Helge uplatnil coby asistent Břetislava Pojara na filmu Dobrodružství ve zlaté zátoce. Právě Ladislav Helge asistoval Krejčíkovi na filmu Frona, příběhu o mladé vesnické ženě, která se z touhy po lásce provdá na lepší grunt, zažívá ovšem zklamání. Jako vedlejší linie se ve filmu tematizuje také boj zbohatlého sedláka proti vznikajícímu družstvu, který vyvrcholí hromadnou finální scénou na poli, kde prochází jásající dav plný nadšení a optimismu, mává rudými prapory a provolává slávu lepším zítřkům. Tento druh filmu ale Helgeho příliš nezaujal a hodlal své další směřování posouvat jiným směrem. Sám říká, že Školu otců koncipoval jako takovou „Antifronu“.
Nástup nových proudů
Po roce 1956 nastupuje na Barrandov do vedoucí funkce Eduard Hoffman a spolu s ním dostávají větší prostor i mladší dramaturgové, kteří se staví do čela výrobních skupin a prosazují do výroby formálně i námětově odlišné látky. Je pravda, že mnohá jména dobových dramaturgů je třeba brát s rezervou (například Bohumil Šmída, který začínal jako vedoucí produkce na Steklého filmu Temno (1950) nebo právě DS 70 nevyjíždí). Na druhou stranou vznikaly tyto odlišné látky právě ve výrobní skupině Šmída-Kabelík (Škola otců, Florenc 13:30, nebo Případ ještě nekončí). Všechny tři filmy řadí dobová kritika mezi filmy ze současnosti, reflektující současné problémy a zobrazující současné problémy, které se liší žánrově. Zatímco ale v případě Školy otců se jedná spíše o venkovské drama, následující dva se žánrově liší (komedie, detektivka).
Helgeho film spíš dávají doboví kritici do kontextu s filmy jako Vina Vladimíra Olmera (1956, r. Václav Gajer) nebo Snadný život (1957, r. Miloš Makovec). Oba filmy, a druhý zmíněný především, se zabývají problémy soudobých mladých lidí. První zmíněný pátrá po příčinách problémů městské mládeže, druhý reflektuje osobní zkušenost vysokoškolačky Mileny Tobolové. Mohli bychom sem ještě přiřadit debut Ivo Nováka Štěňata, jenž vypráví o mladých lidech, kteří se marně snaží odtrhnout od rodiny, najít si nový byt a odpovídající práci.
Z dalších progresivních skupin jmenujme skupinu Vladimíra Bora a Jiřího Šebora (Štěňata, Černý Petr), Karla Feixe a Františka Daniela (Snadný život, Vlčí Jáma, r. Jiří Weiss) nebo Bedřicha Kubaly a Ladislava Novotného (Zářijové noci, Tenkrát o Vánocích). Z naznačených filmů jednotlivých skupin lze vyčíst základní témata: obyčejný život, nově také život mladých lidí, adaptace klasických literárních děl (v podstatě tematicky navazuje na jeden z nejstarších filmových proudů, mění se forma) nebo vojenská témata, v dalších filmech specializovaná na život v pohraničí (Ves v pohraničí, Král Šumavy).
Všechna tato pro barrandovskou produkci stěžejní témata alespoň částečně reflektuje právě Škola otců, i když některých se jen dotýká. To lze chápat jako jeden z důvodů kladného ohlasu filmu u kritiky.
Ohlasy kritiky
Dobová kritika vnímá debut Ladislava Helgeho jako řemeslně i tematicky velice dobře natočený film. Oceňuje zobrazení dobových problémů i cit, s jakým k nim přistupuje. V 50. a následně 60. letech se cenily filmy z vesnice, kde se odkrývají problémy mezi odpovědnými lidmi (většinou straničtí funkcionáři, bodří statkáři pomáhající vzniku zemědělských družstev) a tunery, které zosobňují rebelující statkáři, udavači a kolaboranti. V tomto ohledu oceňuje kritika novou a neschematickou postavu učitele Pelikána (ačkoliv z dnešního pohledu má blízko k bojovníkům typu Jana Husa). Právě na husitské trilogii ale kritika ukazuje formální pokrok kinematografie, od velkolepých „monumentálních ilustrací“1 k menším dramatickým příběhům ze současnosti (Škola otců, Snadný život).
Kritika film chválí nejen za cit, s jakým jsou psané postavy, ale také za obrazové ztvárnění, vyzdvihuje kameru Ferdinanda Pečenky. Na druhou stranu ovšem vidí také formální chyby. Ty vyčítá především Antonín Jaroslav Liehm. Vadí mu především divadelnost, nefilmové herecké pojetí, které se projevuje především v postavě Karla Högera („Nejsou jen vítězové a poražení, jsou i ranění“). Podle něj se v tomto směru ještě málo naučil od Jiřího Krejčíka. Malou péči věnuje dialogům, které chápe jako největší slabinu filmu, přičemž jako slabý hodnotí celý scénář Ivana Kříže. V jeho jednoduchosti se shoduje i s dalším dobovým recenzentem Gustavem Franclem. Do třetice Helgemu vyčítá nesprávné užití formálních prostředků, které výsledný tvar narušují (užití němých scén během rozhovoru klepen na náměstí).
Helgeho však celkově za jeho debut Liehm velmi chválí, především za to, jak „dlouho a neúnavně šel za věcí, o jejíž správnosti byl hluboce přesvědčen, překonával překážky, odstraňoval nedostatky v knižní předloze i ve scénáři, protože není z těch, kdo jsou ochotni smiřovat se s jakýmikoliv kompromisy, ani z těch, kdo někdy i nutný proces zrání látky považuje za bránění v rozletu a utíkají bolestínsky od začaté práce, svalujíce pak vinu na kdekoho, jen ne na sebe. Helge ví, že tvorba je záležitost nelehká, která si žádá celého člověka a že skutečná tvorba filmová vyžaduje více trpělivosti, vytrvalosti a sebekázně, než kterákoliv jiná.“2 Vnímá pravdivost a novost Školy otců: „Jako každá pravda je i tato pravda pokroková, revoluční, mobilizující, a proto tvůrčí a optimistická.“3
Vlastní analýza
Nový pohled Škole otců rozhodně nesházel. Stejně jako přesná dramaturgická koncepce, nejednoznačný hrdina a také kritika vládnoucích vrstev. Helge s Křížem využili známou dramaturgickou koncepci, kdy do relativně fungujícího světa vstoupí nový hrdina a svojí přítomností ho obrátí ve svět nefunkční a ve své podstatě neschopný existence. Jeho úkolem, který mu ovšem není svěřen, on si ho sám zadává, je zlepšit fungování této společnosti, vyřešit problémy a nespravedlnosti, aby nakonec odešel jako vítěz. Toto schéma znali například diváci hollywoodských westernů, ale také čtenáři klasických literárních děl (Krysař). Boj se zažitými společenskými konvencemi se ale rovná boji s větrnými mlýny a hlavní hrdina to nemá rozhodně lehké. V československé distribuci se tehdy objevil film s podobným námětem, Propast, maďarského režiséra Lásló Ranódye, kterého řadí do proudu lidově demokratické kinematografie nazvaného proud „Malého světlého kolotoče4“.
Podobně je tomu i v případě Školy otců, kde do malé vsi přijíždí nový učitel, naráží však na nefunkční společnost, kde se opravdové zásluhy a poctivá práce utápí v kalužích protekcionalismu zastíněna tabulkovými čísly, výkazy a falešným hodnocením. Nikdo se nad tím ale nepozastavuje a opojen číší lepších zítřků doufá v radostný a bezproblémový život.
Přesto se ale nastupující učitel Jindřich Pelikán nevzdává a s nasazením oponuje ztělesnění onoho protekcionalismu, řediteli školy. Jeho charakter není jednoznačný. Nemůžeme již určit, zda se jedná o stoprocentně kladnou postavu, v jeho povaze nalézáme nepřizpůsobivost a buřičství, stejně tak ale poctivost, svědomitost a smysl pro spravedlnost.
Nastupuje do třídy, která je dle slov ředitele školy ta nejvzornější. Již jeden z úvodních záběrů nás ale vyvádí z omylu. Rozdováděná děcka ve třídě převrací židle, na zdi visí nakřivo didaktické obrázky a písmena reprezentující nápis nad dveřmi „Dnes pionýrem, zítra budovatelem“ ne a ne nalézt rovinu. V jistém slova smyslu třída reprezentuje dobovou společnost jako celek. Pravidla zde nastolená nefungují, nikdo se ale nebouří. V okamžiku, kdy je poukázáno na jejich nefunkčnost, se ale zvedají vlny odporu.
Kromě této obecné společenské kritiky se ale objevuje i reflexe dlouhodobějších a dobově konkrétních problémů, jako například osídlování pohraničí. Při stěhování učitele do zdevastovaného bytu zazní věta: „To víte, nikdo to tu nechtěl osídlit, tak to nechali pro učitele.“
Už ve svém prvním filmu naznačil Helge svůj režijní styl. Zabývá se společensko-kritickou problematikou, přičemž klade důraz na společensky vrcholně zainteresovaného člena společnosti (ředitel, učitel, předseda družstva, tajemník strany), který naráží na proměnu společenského pohledu (postava ředitele ve Škole otců nebo postava Arnošta Pánka ve filmu Stud (1967), nebo na nezájem společnosti o jeho progresivní nápravné metody (učitel Pelikán nebo předseda družstva ve filmu Velká samota (1959).
Důležité je také zasazení příběhu na vesnici, kde se odehrává většina Helgeho filmů. Škola otců se stejně jako Velká samota odehrává na jižní Moravě v okolí Mikulova. Klade zde důraz na obyčejný život a folklór, což se projevuje například při plesových scénách. Důraz na folklor, podpořený užitím nářečí v dialozích, rozvinul ve filmech Velká samota a Bílá oblaka (1962).
Je pro něj typické také angažování neherců. Prací s nimi mohl snáze dosáhnout svého režijního záměru a onoho nepřehnaného realismu, který je pro režisérovu tvorbu charakteristický.
Dobovým úskalím Helgeho tvorby se stalo přílišné zaměření na společenské problémy a kritiku vládnoucích vrstev. Zatímco soudobé filmy české nové vlny šly spíše cestou zesměšnění a satiry (Forman, Papoušek), či alegorizace (Chytilová, Krumbachová), Helgeho kritika byla neotupená, přímá, a proto také snadno pochopitelná. Škola otců si snad pro lidský a dojemný příběh ještě získala sympatie diváků a kritiky, v roce 1958 film dostal státní cenu a Helgeho plácali po zádech se slovy: „Jen odvážněji, soudruhu.“ O rok později mu nařídili přetočit konec Velké samoty a na 1. festivalu československých filmů v Bánské Bystrici film spolu s ostatními (Tam na konečné, Zářijové noci, Zde jsou lvi a další) označili za skupinu filmů, jež by rozhodně neměly představovat reprezentativní vzor české kinematografie. Po roce 1968 Helge skončil u filmu definitivně. Živil se jako pošťák, ale na své filmy rád dodnes vzpomíná.
Filmografie
Svědomí, r. Jiří Krejčík, pomocný režisér
Frona, r. Jiří Krejčík, pomocný režisér
Dobrodružství na zlaté zátoce, r. Břetislav Pojar, pomocný režisér
1957 Škola otců
1959 Velká samota
1961 Jarní povětří
1962 Bílá oblaka
1963 Bez svatozáře
1964 První den mého syna
1967 Stud
1981 Jednoho dne v Praze (Laterna magika)
Škola otců (ČSR 1957)
Škola otců | ČSR, 1957 | 103 min | režie: Ladislav
Helge| scénář: Ivan Kříž | kamera: Ferdinand Pečenka
| hudba: Jiří Pavlík | hrají:
Karel Hőger, Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová
Blažena Holišová, Petr Adámek a další.
Distribuce v ČR: NFA
Použitá literatura:
Kliment, Jan: Propast. Kino č. 12, 1957, s. 5.
Liehm, A. J. Škola tvůrců. Kino č. 25, 1957, s. 10.
Francl, Gustav: Do třetice všeho dobrého (Na okraji tří nových filmů československé produkce). Film a doba č. 11, 1957, s. 769-774.
Pacovský, Ludvík. Filmy z vesnice. Film a doba č. 7 1963, s. 500.
Liehm, A. J. Ostře sledované filmy. Praha: Národní filmový archiv, 2001.
1 Francl, Gustav, cit.d., s. 770
2 Liehm, A. J. Škola tvůrců. Kino č. 25, 1957, s. 10
3 tamtéž
4 Kliment, Jan: Propast. Kino č. 12, 1957, s. 5
Autor
