Memento zkušeností.

V dubnu se uskutečnil již 44. ročník Mezinárodního filmového festivalu populárně vědeckých a dokumentárních filmů; Academia film Olomouc. Jeden z mnoha zajímavých bloků se věnoval také 1. festivalu československého filmu v Bánské Bystrici.¹ Jako hlavní host na nechvalně proslulou dobu roku 1959 zavzpomínal režisér Ladislav Helge. Následující rozhovor poskytl festivalovému deníku Afohled.

Ladislav Helge, československy režisér a host programové sekce Film a ideologie, byl po roce 1969 násilně odstaven od filmové tvorby. Předtím stihl ve spolupráci s prozaikem Ivanem Křížem natočit aktuální studie mravního rozkladu společnosti Škola otců, Velká samota a Stud a zasáhnout do kinematografické kultury jako tajemník Filmového a televizního svazu (FITES).

Váš film Velká samota se v době svého vzniku znelíbil státním činovníkům a musel jste přetočit konec. Jak jste se vyrovnával s takovým zásahem do tvůrčí suverenity?

Tehdy ještě existovala centrální umělecká rada, která schvalovala scénáře a pak zkušební kopii filmu, než se začaly vyrábět projekční kopie. Na schvalovací projekci jsem nebyl pozvaný, ale sledoval jsem ji z promítačovy kabiny, kde byl puštěný odposlech do sálu, takže jsem všechno slyšel. Vypadalo to na zavření – nejjemnější výrazy, jaké padaly, byly kontrarevoluce a protistátnost. Alois Poledňák nařídil, že má-li se ten film zachránit, musí se přetočit konec. Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou a pak jsme se s autorem scénáře Ivanem Křížem dohodli, že na direktivu přistoupíme. Tak vzniknul paskvil, který je z filmu dnes.

Byl jsem přesvědčený, že s Velkou samotou dělám dobrou věc. Proto mě zdrtilo, že do filmu vstoupili straníci a vynutili si nový konec. Navíc mě postihla i jiná rána, chystal jsem scénář z jižní Moravy o beznadějné situaci mládeže na maloměstě. Jenže strana scénář zamítla a já jsem se ocitnul ve vzduchoprázdnu a upadnul do, jemně řečeno, tvůrčích rozpaků.

Velkou samotu pak postihla politická perzekuce ještě jednou, o rok později…

Ano, na dalším festivalu po Banské Bystrici, v Plzni, měla Velká samota dostat cenu československých kritiků, jenže byla svolána stranická schůze, vydáno doporučení a titíž kritici, kteří pro film hlasovali, se od něj najednou odvrátili. Cenu dostal Kachyňův Král Šumavy, který zobrazoval pohraničí pro režim vyhovujícím způsobem. Mně osobně to bylo tehdy lhostejné, už jsem točil zkoušky na Bílá oblaka. Ani mě nikdo oficiálně nevyrozuměl. Praxe byla taková, že nebylo potřeba něco kolem filmu konzultovat s režisérem.

V 60. letech jste byl i tajemníkem FITES, takže jste se zasazoval o potlačení cenzury i v ramci širší, veřejné platformy. Jakou roli sehrál FITES z tohoto hlediska při zrodu československé nové vlny?

Hlavní zásluhu na vzniku nové vlny, pominu-li úlohu FAMU, odkud její příslušníci vzešli, nese podle mého nastoupivší reorganizace. Vždycky je každá katastrofa k něčemu dobrá – v případě Banské Bystrice, která měla hrozné a okamžité důsledky, se po roce zjistilo, že celá ta centralistická organizace byla hloupost, že dusí filmovou kulturu. Takže se začal hledat způsob, jak znovu nastavit fungování kinematografie.

Vznikly tvůrčí skupiny, tvořené funkcionáři a hlavním dramaturgem. Každá měla svoji uměleckou radu, kterou už netvořili žádní úředníci a zástupci zájmových skupin, jako to bylo u centrálního modelu, ale tvůrci. V tomto podhoubí se začaly líhnout první scénáře československé nové vlny. FITES fungoval jako záštita tvorby v druhé fázi. V momentě, kdy se filmy točily, nebo byly hotové a začal proti nim útok, hlavně proti nové vlně jako celku, jsme se vynořili jako ochranitelská instituce. Zajímalo nás, proč byl některý scénář zamítnut, proč některému filmu zabraňují v uvedení, nebo do něj zbytečně cenzurně zasahují. Měli jsme celkem pozitivní výsledky a v letech 1967 a 1968 tvořil FITES účinnou ochrannou hráz proti administrativním zásahům stranického aparátu.

FITES byl pak v roce 1970 vyloučen z Národní fronty a záhy zrušen. Spolu s tím jste Vy osobně byl důsledně odříznut od filmové tvorby a k režii už jste se nikdy nevrátil. Nepřemýšlel jste o návratu k filmové práci?

Přemýšlel, ale nebylo kdy a jak, nešlo to. Nejvíc postižení jsme byli dva, já a kameraman Stanislav Milota, který propašoval záznamy z 21. srpna 1968 na Západ. Mě potrestali za FITES a Koordinační výbor, který vznikl na začátku roku 1968 a sdružoval všechny tvůrčí svazy. Dostal jsem doživotí. Po revoluci jsem chtěl realizovat Peckovu Horečku, ale způsobil jsem si tím leda další trauma – scénář nám zamítli a já jsem se vypotácel se stejným pocitem, jako jsem měl za totality. Nepochopitelně se nás ptali: „Copak byly nějaké komunistické lágry?“

Letos jste, jako malou satisfakci, dostal od FITES Cenu Vladislava Vančury za tvůrčí a mravní přinos české kinematografii. Dá se říci, že se tak dostáváte do pozice, kdy můžete s odstupem a zkušenostmi hodnotit. Jak na vás působí současná česká kinematografie?

Můžu mluvit jen o pocitech, protože český film nestuduji. Nebudu se tedy vyjadřovat jako kritik, ale jako divák. Mnohé filmy jsem neviděl a mnohé jsem vidět nechtěl. Osobně jsem hodně věřil v Petra Václava, protože mě ohromně zaujal jeho Marian, mám rád i tvorbu Petra Zelenky. Dnes je jiná doba a jiné poměry, úplně jiné podmínky, a já se aktivním režisérům obdivuji, že se v nových podmínkách dovedou orientovat, což já už bych nedokázal. Proto se přiznám, že někdy propadám rozpakům, jestli má cenu vykládat, co bylo před padesáti lety. Tehdy a teď jsou zcela jiné historické doby, kinematografie řeší jiné problémy, stejně svízelné jako potíže, které jsme měli my. V mnohých aspektech jsme měli situaci i jednodušší, byl by omyl myslet si, že ne. Tak nevím.

Historii má smysl připomínat třeba proto, aby se její chyby neopakovaly a každá generace se nemusela poučovat z bezprostřední zkušenosti.

Jenže nesmíme nastupujícím generacím historii znechutit. Měli bychom dějiny reflektovat ze všech hledisek a nebát se konfrontovat. Z neustálého žalného naříkání se stávají fráze, vznikají stejné škatulky jako tenkrát, jen s jiným poznávacím znamínkem. A to mi vadí.