Zoufalí milenci na útěku

Čtvrtý příspěvek do cyklu filmu noir natočil Anthony Mann pro studio RKO Radio Picture podle scénáře Harryho Essexe1 vycházejícího z režisérova vlastního námětu, na němž spolupracoval s Dorothy Atlas. Desperate se v mnohém podobá Mannovu následujícímu filmu Railroaded! – oba snímky tematizují loupežný zločin, nespravedlivé obvinění nevinného člověka a v rámci Mannových noirových filmů se poprvé zabývají prostředím zločineckého podsvětí a policejním vyšetřováním, které se stanou stěžejními tématy režisérových pozdějších, procedurálně laděných noirů.

Ústředním protagonistou snímku Desperate je tvrdě pracující americký občan Steve Randall (Steve Brodie), který se stane náhodnou obětí skupinky gangsterů, jež si nic netušícího mladíka najme jako šoféra pro loupežné přepadení. To se však zločincům vymkne z kontroly, když při akci zabijí hlídkujícího policistu. Jeden z nich je zatčen a odsouzen k trestu smrti. Nevinný Steve pronásledován gangstery, kteří ho vydírají a chtějí se mu pomstít, a současně i policií jako jeden ze spolupachatelů, je nucen se svou těhotnou novomanželkou utéct z města a skrývat se.

Mannův snímek můžeme zařadit do skupiny filmů noir pojednávajících o mladých milencích na útěku před zákonem a vlastní minulostí. Desperate tematicky navazuje na již zmiňovaný proto-noir Přes práh smrti (1937) Fritze Langa a gangsterský noir Vysoko v horách (High Sierra, 1941) Raoula Walshe. Současně předchází proslulým noirovým filmům Žijí v noci (They Live by Night, 1948) Nicholase Raye, Gun Crazy (1949) Josepha H. Lewise a The Bonnie Parker Story (1958) Williama Witneye, které se staly inspirací pro snímky Nového Hollywoodu jako Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) Arthura Penna, Zapadákov (Badlands, 1973) Terrence Malicka či Zloději jako my (Thieves Like Us, 1974) Roberta Altmana. Protagonisté Walshova a Rayova snímku jsou uprchlí trestanci, kteří jsou na útěku před zákonem doprovázeni věrnou a oddanou ženou. V Gun Crazy a posléze i v The Bonnie Parker Story se pojetí ženské postavy již radikálně mění. Žena je v těchto snímcích zobrazena jako chladnokrevná, násilnická a panovačná strůjkyně zla, která mužského protagonistu ovládá a stahuje ke dnu, a proto musí být na konci filmu stejně jako ostatní kriminálníci z předchozích filmů potrestána smrtí. Steve z Desperate čelí nespravedlivému obvinění ze zločinu, který nespáchal, a společně s manželkou, která jako jediná věří v jeho nevinu, je nucen utíkat a skrývat se před policisty stejně jako protagonista Langova Přes práh smrti, který se rovněž stává nevinnou obětí osudové náhody, konkrétně justičního omylu.

Zběsilý útěk mladých novomanželů je v Desperate doprovázen všudypřítomným pocitem paranoie. Přehnané obavy a strach ve Stevovi vyvolávají zprávy, které se k němu dostávají prostřednictvím novinových titulků, typického narativního postupu filmů noir, se kterým Anthony Mann ve svých snímcích cíleně pracuje obdobně jako Fritz Lang. Hrdinové jsou neustále nuceni překonávat překážky v podobě osudových náhod: když se jim po cestě porouchá ukradené auto, na pomoc jim zastaví místní šerif, který jejich přestupek vzápětí odhalí, nicméně během cesty na policejní stanici havarují, a Steve s Anne tak mohou zase utéct. Když konečně dorazí na farmu svých příbuzných, jejich představa o bezpečném úkrytu se během chvíle rozplyne, neboť se dozví, že teta se strýcem jim před pár dny poslali pozvání na návštěvu dopisem, který se již určitě dostal do rukou gangsterů.

Venkov se v noirových filmech stává obvyklým útočištěm hrdinů, kteří zdejší neposkvrněné prostředí volí jako bezpečný úkryt před vlastní minulostí a zkažeností velkoměsta. Začít zde nový život se například rozhodne bývalý soukromý detektiv z Tourneurova Pryč od minulosti. Venkovské prostředí se stává převažující lokalitou ve všech zmiňovaných snímcích tematizujících útěk milenců a jako dočasný azyl slouží i pro hlavní protagonisty Desperate, který se tak na rozdíl od Mannových předchozích snímků částečně přesunuje do exteriérů, ovšem z valné většiny ještě stále natáčených ve studiu. Atmosféra zoufalství a beznaděje, jež se ostatně projevuje i v samotném názvu filmu, je nejlépe evokována záběrem manželského páru, za soumraku prchajícího kopcovitou krajinou farmářských usedlostí.

obr. 1

Narace je v Desperate opět spíše neomezená, avšak na rozdíl od The Great Flamarion a Strange Impersonation se vyhýbá subjektivizaci prostřednictvím užití voiceoveru či motivu snu. V rámci expozice filmu jsou divákovi promyšleně předávány informace o postavách, jejich charakterizaci, motivaci a osudu. Stěžejní téma filmu je patrné již z úvodní titulkové sekvence: v rámci statického obrazu sledujeme zkosené stíny dvou mužských postav odrážející se na zdi, přičemž menší z nich je netušeně pronásledován mohutnějším z dvojice (obr. 1).

Hned první záběr následující sekvence nám poskytuje základní informace o hlavním protagonistovi. Z nápisu na dveřích přijíždějícího nákladního vozu, který hrdina po vystoupení hrdě oprašuje, se dozvídáme jeho jméno a skutečnost, že podniká jako autodopravce. Kytice růží, kterou drží v jedné ruce, a spokojený úsměv ve tváři dávají tušit jeho šťastný a láskyplný vztah s ženou a současně i spokojenost v zaměstnání. Moment, kdy na něj vzápětí nečekaně zezadu z makety zbraně vystřelí malý chlapec a pronese první větu ve filmu „Jsi mrtvý, Steve“, výstižně anticipuje následující události.

Stevova manželka Anne (Audrey Long) je v expozici představena jako typická noirová femme attrapée,2  protipól atraktivní a zrádné femme fatale, jejíž sexualita je obvykle určena prvním záběrem, ve kterém se objeví (většinou se jedná o záběr zdůrazňující její krásné, štíhlé nohy nebo dlouhé vlasy). Naopak Anne jako femme attrapée je od prvního záběru definována jako oddaná hospodyňka zodpovědně zastávající roli věrné manželky a budoucí matky. Kamera v pohybu nejprve zabírá její ruce při míchání dortového těsta a pak teprve celou ženinu postavu. Vzezření Anne je rovněž příznačné: blonďaté vlasy svázané do dvou cudných copů s dětinskými mašlemi a pracovní zástěra vypovídající o její pozici v domácnosti jsou typickými atributy femme attrapée. Jako městem nezkažená žena z venkova představuje pro hlavního protagonistu spásu. Vzhledem, původem i vztahem k mužskému hrdinovi značně připomíná Ann (Virginia Huston) z Pryč od minulosti. Ironií však je, že mužský hrdina se v Mannově čtvrtém noiru nezaplete do zločinu kvůli získání přízně krásné femme fatale (jako tomu bylo například v The Great Flamarion), ale z čisté naivity a oddané lásky k femme attrapée a s ní spojené touhy po americkém snu.

obr. 2

obr. 3

S projasněným, útulným příbytkem mladých novomanželů zřetelně kontrastuje sklepní doupě gangsterů, v němž plánují večerní přepadení. Tento stísněný, potemnělý prostor s nízkým stropem William Darby přirovnává k peklu3 Charakter gangsterského bosse Walta Radaka (Raymond Burr) a jeho nekalé úmysly jsou v expozici filmu ilustrovány snímáním jeho postavy skrze příčky opěradla židle. Vizuální metafora uvěznění je osobitým stylistickým postupem filmů noir a konkrétně u Anthonyho Manna je neustále variována. Stejný vizuální motiv se v Desperate objevuje ve scéně přepadení, kdy na tvář gangstera sedícího ve voze se Stevem dopadá stín mřížové přepážky (obr. 2). Dominance Radakovy postavy a respekt a strach, který vyvolává, jsou umocněny mohutným vzhledem jeho představitele Raymonda Burra, jenž typově připomíná Wellesova robustního Hanka Quinlana z Doteku zla. Radakova nadvláda nad ostatními je nejen v expozici, ale i v průběhu celého filmu dána centrální pozicí jeho postavy v mizanscéně a kompozicí záběrů snímaných z podhledu. Nečestnost Radakových úmyslů a jeho pokřivený charakter zdůrazňuje časté nasvícení pouze jedné poloviny jeho tváře. Stín na gangsterův obličej efektně vrhá i klobouk, který je jeho nezbytným doplňkem. Radakova krutost a bezcitnost je nejpřesvědčivěji vyjádřena ve scéně krátce po neúspěšné loupeži, kdy gangsteři ve sklepním útočišti na jeho povel brutálně zbijí nevinného Steva a kdy on sám celé akci nehnutě přihlíží s netečným výrazem ve tváři (obr. 3). Surovost scény je mimo jiné docílena osvětlením: jediný zdroj světla v tmavém sklepě, stropní lampu, k zemi padající Steve rozhoupe a její krouživý pohyb střídavě vrhá do tmy jak celou scénu, tak především Radakovu postavu stojící v centru dlouhého záběru. Násilné akce se v Mannových noirech často odehrávají mimo záběr a kamera zabírá reakce přihlížející osoby, obvykle mimiku jejího obličeje v detailu. Pozvolná jízda kamery končící v Desperate na Radakově tváři za doprovodu ran a bolestných skřeků ozývajících se ze zvukové stopy efektivně navozuje hrdinovo utrpení, jež se zdá, že nemá konce. Takto spoře osvětlená scéna a akce odehrávající se v téměř absolutní tmě stylisticky předjímá pozdější filmy Anthonyho Manna, na nichž spolupracoval s kameramanem Johnem Altonem.

obr. 4

obr. 5

obr. 6

obr. 7

obr. 8

obr. 9

obr. 10

obr. 11

V závěrečné sekvenci dochází ke konečné konfrontaci gangsterů se Stevem, jenž svůj útěk vzdal pro blaho rodiny, kterou ukryl do bezpečí. V situaci, kdy hrdina čeká na vlastní nevyhnutelnou smrt, je napětí budováno prostřednictvím střihu. Scéna pozvolna graduje střídáním nejprve polodetailů přítomných osob (Steva, Radaka a jeho kumpána), poté rychlým sledem detailů jejich stresem upocených tváří a vrcholí záběry velkých detailů očí (obr. 4-11). V této sekvenci, jež svým pojetím připomíná obdobnou scénu z Langova Přes práh smrti, je pocit časové tísně (Radak chce Steva zabít přesně o půlnoci, kdy bude ve vězení popraven jeho bratr) navozen několika prostřihy na detail hodin a jejich zesíleným tikotem ve zvukové stopě. Následná finální přestřelka mezi Radakem a Stevem, který doslova přebírá práci cynických a nedůvěřivých policistů, se odehrává na potemnělém schodišti domu a opět v téměř absolutní tmě, čímž anticipuje (stejně jako scéna mučení v úvodu) pozdější Altonovo snímání Mannových noirů za minimálního osvětlení. Této scéně zároveň dominují rakursy kamery, šerosvit a s ním spojená hra stínů dopadajících na přítomné postavy ze zábradlí. Pád mrtvého gangstera je pak snímán z extrémního nadhledu.