Třetí muž z Los Angeles

Snímkem He Walked by Night, který vznikl v produkci studia Bryana Foye, se Anthony Mann vrátil k procedurálnímu docu-noiru. Přestože je jako režisér snímku oficiálně uváděn Alfred L. Werker, převážnou většinu scén režíroval Anthony Mann, který po něm režii filmu převzal a dokončil, aniž by jeho jméno bylo zmíněno v titulcích. Důležitost Mannova podílu na He Walked by Night je vyzdvihována ve všech studiích a článcích věnovaných tomuto filmu. Oba autoři režisérových monografií, Jeanine Basinger a William Darby, a stejně tak autoři encyklopedických hesel ve Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style a 100 Film Noirs, Robert Porfirio a Jim Hillier, ve snímku rozpoznávají jeho zřetelný režijní styl a shodně uvádí, že Anthony Mann byl zodpovědný za režii většiny natočeného materiálu.1 Jeanine Basinger například uvádí, že Mann režijně vedl všechny scény s Richardem Basehartem,2 představitelem ústředního padoucha. Jim Hillier dále zmiňuje, že Mann režíroval všechny akční a exteriérové scény.3 He Walked by Night do režijní filmografie Anthonyho Manna ve svých studiích přirozeně řadí i David Boxwell a Richard Corliss.4

Na snímku se opět podíleli Mannovi osvědčení kolegové, kameraman John Alton a scenárista John C. Higgins. Na scénáři rovněž spolupracoval herec a režisér Crane Wilbur, současně i autor námětu, jež se jako scenárista podílel i na dokumentárně stylizovaných filmech noir I Was a Communist for the FBI (1951) a Phenix City Story (1955).

Dokumentární stylizace

He Walked by Night jako řada dalších procedurálních, dokumentárně stylizovaných filmů noir tematizuje práci policejních vyšetřovatelů. Snímek sleduje pátrání losangeleských policistů po vrahovi jednoho z jejich kolegů, vysoce inteligentním zlodějíčkovi Royovi Martinovi (Richard Basehart), který jakožto bývalý civilní zaměstnanec policie s prozíravou úskočností reaguje na jejich vyšetřovací metody, čímž jim značně komplikuje práci. Ve spletitém policejním pátrání po záhadném vrahovi se He Walked by Night blíží pozdějšímu noirovému snímku Follow Me Quietly (1949) Richarda Fleischera, na němž se Anthony Mann podílel jako jeden z autorů námětu. Ve Follow Me Quietly je však identita vraha odhalena až v samém závěru, zatímco narativ He Walked by Night paralelně sleduje jak vyšetřování policistů, tak i Royovy protizákonné aktivity.

Dokumentární stylizace snímku opět spočívá v inspiraci autentickým policejním spisem. V úvodních titulcích (v pozadí s mapou města Los Angeles) se objevuje tradiční sdělení o faktičnosti příběhu založeném na skutečných událostech. Na reálný rámec vzápětí upozorňuje i heterodiegetický vypravěč, vševědoucí „boží hlas“, jenž v průběhu komentuje děj. Vypravěčův komentář kromě prologu doplňuje ve stylu týdeníkových žurnálů především montážní sekvence shrnující policejní vyšetřování (zatýkání, výslechy, pátrání po důkazech a očitých svědcích), ale i vrahovo počínání (přepadení a následný útěk). Objektivita vyprávění anonymního hlasu, jehož autorita je ztvrzována rozjímavým hudebním doprovodem, je v prologu naznačena i pro docu-noiry typickými záběry města Los Angeles z ptačí perspektivy. Dokumentární charakter filmu posiluje i nápadná absence hudebního doprovodu (kromě zmiňovaného prologu). Ticho tak paradoxně ještě více zesiluje napětí řady scén. Závěrečná patnáctiminutová sekvence zobrazující dopadení vraha se dokonce odehrává téměř beze slov.

Robert Porfirio o He Walked by Night píše jako o snímku katalogizujícím drobné detaily policejní práce a vnitřní operace uvnitř policejního oddělení.5 Přímým zobrazením forenzních metod vyšetřování losangeleských policistů film inspiroval slavnou policejní sérii Dragnet (1951–1959) ((Série původně vznikla jako rozhlasová, kde byla uváděna v letech 1949–1957. Úspěšná televizní série měla posléze pokračování v letech 1967–1970, další v roce 1989 a 2003.)) uváděnou televizí NBC, jejíž tvůrce a hlavní herecký představitel Jack Webb se ve snímku He Walked by Night objevil právě v roli forenzního experta Leea. Porfirio dále uvádí, že kombinace noirového a dokumentárního stylu významně ovlivnila policejní programy rané televize.6 Význam Mannova snímku jakožto jednoho ze stěžejních zástupců procedurálního docu-noiru a předchůdce subžánru policejního filmu je patrný i z filmu L. A. – Přísně tajné (L. A. Confidential, 1997) Curtise Hansona. V jeho proslulé titulkové sekvenci, jež mj. ironizuje komentáře heterodiegetického, anonymního vypravěče dokumentárně laděných snímků a jeho patriotické velebení krás města a práce strážců zákona, je zakomponováno několik záběrů losangeleských policistů právě z He Walked by Night.

Noirová stylizace

Obdobně jako T-Men je He Walked by Night kombinací dokumentární a tradiční noirové stylizace, která se projevuje především v expresivním svícení a rakursech kamery. V opozici k dokumentárnímu charakteru filmu stojí low-key osvětlení založené na ostrých světelných kontrastech. Roy jakožto záporná postava je charakterizován skrze motiv temnoty, obdobně jako gangsterský boss Rick z Raw Deal. Nikdy jej nespatříme na denním světle, je spojován s nočními exteriérovými scénami, potažmo s potemnělými interiéry ve dne. Roy je asociální, osaměle žijící misantrop, jehož jediným společníkem, ke kterému je schopný citu, je jeho věrný pes. V tomto pojetí připomíná společnosti se stranícího zabijáka Ravena z Revolveru na prodej (This Gun For Hire, 1942), který má obdobný vřelý vztah, vymykající se jeho krutému chování, ke kočkám. Za dne Roy nevychází ze svého temného příbytku, a když, nikdy není zabírán v prosluněném, otevřeném exteriéru. S jeho postavou jsou zpravidla spojovány záběry z extrémního podhledu (obr. 1) asociující jeho kontrolu nad situací, v níž je vždy o krok před policisty, a současně i hrůzu nahánějící pocity, které v ostatních vyvolává. Z podhledu (byť ne z tak ostrého úhlu) je ovšem snímán i policejní kapitán a ostatní členové vyšetřovacího týmu za účelem zdůraznění jejich autoritativního postoje. Pro snímání vraha je rovněž příznačné spodní svícení deformující jeho obličejové rysy a boční svícení, jež polovinu jeho postavy vrhá do stínu, a podtrhuje tak jeho zvrácený charakter. (obr. 2)

obr. 1

obr. 2

Situace Roye chyceného v pasti, jako vězně ve vlastním domě, navozuje rámování jeho postavy pootevřenými dveřmi a současně mřížemi zábradlí, přes které je z extrémního podhledu snímán ve scéně, v níž policista v převlečení za mlékaře odhalí místo jeho bydliště. Krátce nato je snímán i přes okenní rolety asociující vězeňské mříže. V závěrečné sekvenci, kdy policisté přijíždějí Roye zatknout, stíny benátských rolet v šeru jeho pokoje výstižně evokují vězeňskou celu. (obr. 3) V momentě, kdy na sebe vrah v přítmí navléká světlý kabát, docilují podélné stíny na jeho těle dojmu, že na sebe navléká pruhovaný vězeňský hábit, a anticipují tak jeho blížící se potrestání. (obr. 4)

obr. 3

obr. 4

Rozvážný, klidný postoj chladnokrevného Roye souvisí stejně jako v případě Dukea Martina z Railroaded! s jeho voyeurskými sklony. Hned několikrát se ve filmu objevuje hlediskový záběr jeho slídění, který je opět spojován s hloubkou pole. V řadě scén John Alton rovněž prostřednictvím zadního svícení nechá vynikat pouze temné siluety postav. Nejpatrnější je to ve scénách odehrávajících se v kanálových stokách, kterými Roy uniká z místa činu. Závěrečná honička spletitou městskou kanalizací předjímá slavné finální vyústění Reedova Třetího muže (1949), v němž padouch v podání Orsona Wellese prchá vídeňskými stokami. Úzké a potemnělé kanálové chodby zde navozují dojem klaustrofobické tísně a současně jsou metaforickým vyjádřením nad Royem se stahující smyčky. Dynamičnost akce je docílena těkajícími kužely světla z baterek, jedinými zdroji osvětlení scény, které drží běžící postavy v rukou. Zcela absentuje hudební doprovod, ticho je přerušováno pouze šuměním vody, rozléhajícími se výstřely a dupotem blížících se strážníků. Celkovou atmosféričnost podtrhuje rozptýlené světlo v mlžném oparu, který je navíc v závěru podobně jako v klimaxu T-Men zhuštěn slzným plynem.

Text je součástí autorčiny diplomové práce Filmy noir Anthonyho Manna