Spolupracovníci a hudební interpreti partitur Ennia Morriconeho

Pěvečtí a sóloví hráči na autorem preferované nástroje a dirigenti často spoluvytvářeli zejména v 60. a 70. letech svou individuální interpretací a přístupem ke zvuku specifický Morriconeho hudební styl založený především na volbě, hře a kombinaci hudebních instrumentů.

Text je součástí diplomové práce Darka Krále Na prahu Misie, která vznikla v roce 1994 v rámci studijního oboru Teorie a dějiny dramatických umění (dnes Teorie a dějiny divadla, filmu a masmédií) na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucím práce byl doc. PhDr. Vladimír Suchánek, Ph.D. S laskavým svolením autora jsme použili tři texty, které v práci tvoří jednu samostatnou kapitolu věnovanou tvorbě Ennia Morriconeho a tvoří kontext k hlavnímu textu – analýze hudby k filmu Misie (The Mission, 1986) Rolanda Joffého. Jedná se vůbec o jednu z prvních a zároveň podnes jednu z mála prací, která u nás na téma a tvorbu italského skladatele vznikla.

Pro první léta skladatelovy tvorby je charakteristická narůstající intenzita komponování, jež vrcholí nejplodnějším údobím v letech 1968 až 1972. Posléze se Ennio Morricone více zaměřil na výběr zakázek, jež se mu v neuvěřitelném množství nabízely.

Jestliže se tedy údobí mezi lety 1968 až 1972 stalo z hlediska množství nejplodnějším obdobím Morriconeho hudebně-filmové a televizní tvorby, nemohl se skladatel – evidentně z časových důvodů – věnovat samotnému nahrávání vlastních kompozicí s orchestrem. Tuto úlohu na sebe převzal – slovy Ennia Morriconeho – „se statečností a trpělivostí“ Bruno Nicolai, jenž stál u zrodu mistrových děl. Bruno Nicolai mimo jiné autorsky spolupracoval s Morriconem na hudebních partiturách k filmům Antikrist (L’anticristo, 1974) a Dalle Ardene all’inferno (Z Arden do pekla, 1967) Alberta De Martina či Il mercenario (Žoldnéř, 1968) Sergia Corbucciho.

Ennio Morricone jistě jen stěží odolával pokušení zúčastnit se samotného aktu nahrávání s orchestrem, ale přílišná skladatelova zaměstnanost mezi léty 1968 až 1972, jež pramenila z jeho činnosti ryze kompoziční, mu nedovolovala rozezpívat duše mnoha nástrojů, rozeznít magické struny netrpělivých melodií. Ovšem Bruno Nicolai, se vší pokorou a úctou, propojil svou invenci s mistrovými požadavky a dokázal vystihnout a naplnit skladatelovy touhy a představy, dokázal bravurně přednést Morriconeho partituru, což mělo obohacující, nesmírně důležitý vliv na výslednou kvalitu hudebního díla.

Je nutné zmínit se také o interpretech nejvyšších kvalit, kteří se opakovaně účastnili studiového nahrávání: Edda Dell’Orso – zpěv, Michele Laccerenza – trumpeta, Gastone Chiarini – hoboj a anglický roh, Dino Asciolla – viola, Franco Tamponi – housle, Alberto Pomeranz – piano, Marianne Eckstein – flétna, Alessandro Alessandroni – píšťaly, mnoho dalších sólistů a také sbor I Cantori Moderni. Tito interpreti dokázali svou virtuozitou, svou citlivostí, zvěčnit Morriconeho hudební partitury v srdcích mnoha posluchačů a diváků.

Příležitostně vedli orchestr při studiovém nahrávání i dirigenti: Franco Tamponi – Barbablue (Modrovous, 1972) Edwarda Dmytryka, Šarlatová a černá (The Scarlet and the Black, 1983) Jerryho Londona, Dědictví Ferramontiů (L’eredità Ferramonti, 1976) Maura Bologniniho, Nicola Samale – Corbucciho La banda J. & S.: Cronaca criminale del Far-West (Banda J. & S.: Kriminální kronika Dalekého Západu, 1972), Atentát v Paříži (L’attentat, 1972) Yvese Boisseta, Lo cosa buffa (Směšná věc, 1972) Alda Lada. V posledních letech Morriconeho hudební tvorby již není skladatelova kompoziční činnost tak intenzívní, tak hořečnatá, proto i sám autor vede orchestr při studiovém provedení svých partitur.

Většina kompozicí byla přednesena orchestrem Unione Musicisti Di Roma v italském studiu Forum Studio Di Roma, kde v úloze hlavního nahrávacího technika působil řadu let Sergio Marcotulli, jemuž po hudební stránce asistoval Nino Dei.

Morriconeho tvořivá „univerzálnost“, s níž byl schopen provázet hudbou filmová díla mnoha žánrů, imponovala několika významným režisérům, také zásluhou italského skladatele se oblast hudby k filmu těší velké oblibě u posluchačů všech věkových kategorií – velké hudební společnosti produkují nosiče s těmito nahrávkami, pořádají se koncerty, jejichž program je sestaven ze skladeb autorů hudebních děl k filmům, na knižním trhu se se čtenářským zájmem setkávají úzce specializované časopisy, publikace či studie, které se touto problematikou zabývají s vědomím, že se věnují hudebnímu fenoménu zcela novému, nezávislému, hudebně-filmovému.

Těší-li se Morriconeho hudba oblibě u posluchačů a diváků, není opomíjena ani odbornou kritikou. Skladatel obdržel několik významných ocenění již ve svém ranném tvůrčím údobí – mnohdy díky úspěšnosti na italském hudebním trhu, ale dočkal se i uznání a ocenění na mezinárodních filmových festivalech. Avšak žádné z hudebních děl Ennia Morriconeho nebylo dosud odměněno Oscarem, snad zásluhou autorova mimoamerického původu. Je ale lesk Oscarovy vizitky na stránkách partitury jediným hodnotovým měřítkem?

Morriconeho hudba k filmu Terence Malicka Nebeské dny (The Days of Heaven, 1978) byla nominována na hollywoodského Oscara za nejlepší hudební původní dílo k filmu za rok 1979, cenu však obdržela partitura Giorgia Morodera k filmu Půlnoční expres (Midnight Express, 1978) Alana Parkera. Tatáž situace se opakovala v roce 1987, tentokráte se právem ucházela o nejvyšší ocenění na „kolbišti“ hollywoodském Morriconeho hudba k filmu Rolanda Joffého Misie (The Mission, 1986). K velkému zklamání skladatele i jeho příznivců cenu získal Herbie Hancock za hudební kompozici k filmu Kolem půlnoci (Round Midnight, 1986) Bertranda Taverniera (již podruhé ona „půlnoc“ – „midnight“ – zatemnila Morriconeho očekávání). V následujícím roce hudba Ennia Morriconeho k filmu Briana De Palmy Neúplatní (The Untouchavles, 1987) soupeřila o nejvyšší hollywoodské ocenění pro původní kompozici s hudební poemou Riujčiho Sakamoty, Davida Byrneho a Cong Sua k filmu Bernarda Bertolucciho Poslední císař (L’ultimo imperatore, 1987), která byla nakonec ohodnocena nejvýše.

Ennio Morricone získal čtyři ceny britské filmové akademie za svá hudební díla k filmům Nebeské dny, Tenkrát v Americe (C’era una volta in America, 1983) Sergia Leoneho, Misie a Neúplatní. Hudební poema k filmu Misie také obdržela Zlatý glóbus v roce 1986.

Autor je hudební skladatel a producent

Z originálu přepsal, upravil

a o aktuální distribuční údaje doplnil

Jan Švábenický