Když ho budeš hladit, tak ho můžeš zabít

PORTÉRT: Antonín Kopřiva – ONDŘEJ ŠÍŘ – 

Antonín Kopřiva. Tak zní jméno režiséra, který v 80.letech vstoupil do povědomí především mladých diváků. Svým debutem Zámek nekonečno překvapil v roce 1983 kritiku i návštěvníky Filmového festivalu mladých v Trutnově. Dnes se s jeho jménem pojí především Cena Jaromila Jireše, kterou každoročně uděluje Asociace režisérů a scénáristů. 

70. léta znamenají pro československou kinematografii určité zpomalení. Zatímco o desetiletí dříve se rozvíjí česká a slovenská nová vlna, po roce 1971 opouští filmový prostor stejně rychle jako začátkem 60.let nastoupila a její tvůrci se stěhují do prostor divadla, dabingu, v nejhorším případě mění profesi. V tomto období se v kinech objevuje poměrně malý počet žánrů. Z hlediska návštěvnosti jasně dominuje komedie¹, z hlediska kvality se pozoruhodné tituly nachází v oblasti dětského filmu² a detektivky³. Každá kaše se ale občas přejí stejně jako každá námětová oblast přestane být časem zajímavá. A tak se stalo, že koncem 70.let přestávají být detektivky lukrativním zbožím pro velké kinosály a své místo nachází na televizních obrazovkách.⁴

Nejen okoukané žánry, ale také přetěžovaní (či spíše protežovaní) režiséři začínají ztrácet inspiraci. Československý státní film přestává mít peníze na výrobu velkolepých projektů, jakými byly například válečné filmy Otakara Vávry⁵ a dětské publikum, které ještě na počátku 70. let nemělo větší problém najít si svůj vzor na filmovém plátně, začíná stárnout a hledat si své vzory mezi náctiletými filmovými hrdiny. O jeho podobě ale ještě začátkem 80.let není zcela rozhodnuto.

Hledání nového hrdiny

Podle přání tehdejší kritiky a politických pracovníků měl být hrdina především reálný, takový, aby se s ním divák v kinech dokázal lépe ztotožnit. V roce 1980 se pod záštitou časopisu Film a doba uskutečnila diskuse nazvaná Hrdina ve filmu, literatuře, televizi, divadle. Té se zúčastnili tehdejší pracovníci Čs.filmového ústavu Jan Bernard a Pavel Taussig, vědečtí pracovníci Ústavu pro českou a světovou literaturu Miloš Pohorský a Marie Mravcová, Petr Bílek, redaktor nakladatelství Čs.spisovatel, šéfredaktor časopisu Film a doba Vladimír Kolár, Jiří Svoboda, režisér FSB a Jan Svoboda z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Ani ti nenašli jednoznačnou shodu. Úkol vyrovnat se s nalezením nové podoby hrdiny tehdy připadl filmu: „Volání po novém hrdinovi je o to silnější, že takové postavy chybějí, nebo nezískávají ohlas.(…) Musí se s tím vyrovnat film, který se nepřestává dovolávat staré pravdy, že je uměním pro velmi početné publikum⁶“ S návrhem, jak zobrazovat současného filmového hrdinu, který by nebyl pouhým statistickým průměrem vlastností, přišel Jiří Svoboda: „Největší problémy nejsou v hrdinovi samém. (…) Důležitá je souvislost hrdiny a okolního světa, (…) interakce hrdiny se skutečností. (…) Hrdina vyrůstá z konfliktů s okolní skutečností.“ ⁷ Objevuje se snaha o zobrazení určitého prostředí, kritiku soudobých společenských problémů (rozpad tradiční rodiny, mravní delikty atd.) a to právě skrze nového mladého hrdinu, zasazeného do konkrétníhoprostředí (nefunkční rodina, podsvětí).

Hledání nového diváckého vzoru se filmoví tvůrci zhostili různě. Řadu námětů jim nakonec poskytla literatura. V 80.letech se dostává do povědomí čtenářské obce široké spektrum mladých autorů. Mladí literání debutanti mnohdy patřili mezi absolventy scenáristiky na FAMU a jejich prózy nebyly nijak složité ani obsáhlé. Jednalo se o kratší literární útvary vyznačující se dějovým spádem, často až reportážním charakterem. Na pultech knihkupectví se tak objevila prvotina Radka Johna Džínový svět, podle níž vznikl film Jen si tak trochu písknout. Film vzbudil nezvyklé reakce publika. Někteří obdivovali mimořádný důraz na realističnost a psychologické prokreslení hrdinů, jiní nemohli pochopit, jak se v dětském filmu může objevovat náctiletá mládež, která se toulá po nocích, pije alkohol a kouří. Již tehdy se však dalo předpokládat, že se našel nový směr, kterým by se česká kinematografie měla vydat: zobrazování mladých lidí, kteří se dostávají do konfliktu s rodinou, mají problémy ve škole a živí se často pochybnými kšefty. Mají své sny a touhy, které se nedaří naplňovat a když tak často za cenu zklamání.

Vedle Radka Johna se do popředí zájmu mladých režisérů dostávají také Jiří Švejda nebo Petr Novotný.⁸ Zatímco v 70.letech z 360 natočených filmů vzniklo pouze 15 podle literární předlohy, v roce 1984 to byla téměř polovina.

Právě předloha Petra Novotného Vezmu sekeru se stala východiskem pro Antonína Kopřivu⁹, jednoho z režisérů, který přišel v 80.letech jako nováček do Filmového studia Barrandov.

Mladí režiséři nastupují

Antonín Kopřiva se porvé představil divákům již jako student FAMU. Jeho prvotina nese název Jak se prořezávají zoubky. Sám režisér charakterizuje tento film jako „příběh o hledání místa na slunci na úkor protekcionalismu. Exteriérové cvičení FAMU mohla veřejnost vidět na festivalu Cilect v Karlových Varech. Příběh Bětky a Vavřince se ale nestal ničím zajímavý. Snad jen tím, že se v jedné z vedlejších rolí objevila známá prvorepubliková kabaretiérka Erna Červená¹⁰. Podařilo se mu získat zkušenosti u Františka Vláčila, jemuž pomáhal jako asistent u filmu Pasáček z doliny. Režisér dnes zpětně vnímá setkání s tímto významným tvůrcem za osudové. Připravoval s ním i film Stín kapradiny, mezitím ovšem odešel točit Zámek „Nekonečno“ a na Stín kapradiny již nezbýval čas. Vedle Vláčila ale spolupracoval také se Zbyňkem Brynychem, Jaroslavem Papouškem, Hynkem Bočanem nebo Otakarem Vávrou.Píše se rok 1982 a na Barrandově se zcela vážně zamýšlí nad tím, jak umožnit mladým režisérům natáčet v momentě, kdy se nedostává prostředků. Určitým řešením se zdá být znovuutvoření tvůrčí skupiny, která by se starala především o látky mladých autorů. Úkolu vést novou dramaturgicko-výrobní skupinu se nakonec zhostil Jan Vild¹¹. Skupina nesla příznačné označení „Tvůrčí mládí“ a prvním, kdo v této skupině tvořil, byl právě Antonín Kopřiva. Podkladem se mu stala kniha tehdy ještě rozpracovaná novela Petra Novotného Vezmu sekeru.

Za betonovou zdí

Dodávka jede po silnici. Stěrače nestíhají odolávat náporu lijáku. Na sedačkách uvnitř auta sedí dva kluci. Skloněná hlava a nezúčastněný pohled prozrazují, že tu nesedí dobrovolně. Pavel Richter, hlavní hrdina filmu (Pavel Kříž) by si rád zapálil cigaretu. „Pánové, už to nestojí za to “napomíná ho vpředu sedící vychovatel ústavu (Vítězslav Jandák). Pavel se zahledí z okna ven a v jeho očích je znát nejistota. „Ty to tady znáš? Ptá se toho druhého. Ten ho však krátce odbude. Doma měl Pavel všechno. Dostatek jídla, pití, peněz a kamarádů. Teď se bude muset omezit a spoléhat výhradně sám na sebe. Protože tahle cesta vede do výchovného ústavu pro mladistvé delikventy.

Předloha Petra Novotného se skládá s příběhu tří hrdinů: Pavla Richtera, Gejzy Horváta a Jirky Koblížka. Jejich příběhy začínají v listopadu. Autor nás seznamuje nejen s hrdiny, ale také s prostředím, kde vyrůstali. Zatímco Pavel pochází z dobře situované rodiny, ve které ovšem díky všemožným aktivitám své rodiny nenachází potřebné zázemí, Gejzova rodina má problémy uživit se. Autor zde čtenáře mnohdy až s naturalistickým prokreslením seznamuje čtenáře s návyky romské rodiny, jejími zvyklostmi a způsoby obživy. Důraz klade na problémy začlenění romského etnika do společnosti: „Gejza si nenechal nic líbit, bojoval proti všem už druhý rok zednického učiliště. Lehké to neměl ani s dospělými. Polír Šafránek občas zařval: „Dělej, ty černá hubo.“Ztratilo-li se něco v šatně, byl Gejza první u šacunku, po něm všichni ostatní. Nikdy mu nic nedokázali¹².“ Poslední věta citace nám ukazuje na Gejzovu ojedinělost, díky níž si najde práci a založí vlastní rodinu. Po smrti otce se ale musí navrátit domů, aby se postaral o zbylé sourozence. Nezbývá mu už čas na jeho dívku, o kterou nakonec musí svézt nelítostný souboj. Vyražené přední zuby a zlomený nos protivníka se staly pádným důvodem pro deportaci do diagnostického ústavu.

Za jeho zdmi již dlouhou dobu přebývá také třetí hrdina, Jirka Koblížek, náruživý kuřák, který během 12 let ztratil téměř veškerý kontakt s rodinou. Nebýt toho, že se mu často ztrácely cigarety, žil by v chovaneckém ústavu rád. Rozhodně raději než doma u věčně opilého otce, který si své postavení vládce domácnosti často vymohl násilím. V románu má sice nejméně prostoru, ale konec jeho příběhu tvoří nejdramatičtější moment příběhu.

Co s tím sklem

Režisér Antonín Kopřiva natočil svůj celovečerní debut ve svých třiačtyřiceti letech. A nutno říct, že se mu podařilo zajistit poměrně atraktivní obsazení. Vedle Pavla Kříže se ve filmu objeví také Sagvan Tofi v roli Roma Gejzy, nebo David Matásek , který ztvárňuje chovaneckého předáka Ramenáče. Zatímco Novotného předloha sleduje tři paralelní příběhy, které se protínají v prostorách diagnostického ústavu, ve scénáři Kopřivova filmu se Petr Novotný soustředí pouze na jeden stěžejní. Film je fokalizován skrze postavu Pavla Richtera. Tvůrci filmu sice přistoupili k zjednodušení příčin, proč se za mříže oken polepšovny dostal, ovšem úvodní pasáž filmu patří k těm nejpozoruhodnějším scénám, jež se v daném žánru v 80.letech objevily. S celkem nenápadné předmaturitní lekce spojené s trochou alkoholu a několika kytarovými tóny se postupně stává drama. Vše začíná nenápadnou hádkou obsahující narážky na společenské postavení Pavlova otce. Pavel si už na podobné narážky sice zvykl, ale teď by se očividně rád bavil jinak. Vše se ještě vystupňuje v momentě, kdy se Pavel vrací domů a vyruší otce z porady nad kontroverzním projektem. Jeho přání uklidit auto si mladík vysvětluje po svém. Otcova arogance ho rozzuří Neřekl, kam, kam že se má auto uklidit. A volant spojený s trochou alkoholu se občas stává lákadlem pro vybytí agrese. Rozbité sklo výlohy obchodu a vlnovitě upravená karoserie nablýskané škodovky se náhle spojí v jeden velký malér.

Podobných akčních scén se v Kopřivově filmu objevuje víc. Zejména ke konci jsou podpořeny subjektivní kamerou Antonína Holuba a Martina Benoniho. V momentě, kdy dvojice chovanců uniká z výchovného ústavu vidíme nejprve rozestavěnou dálnici, kde se dnes náhodou nic neděje. Usadí se na břehu v rozhrabané hlíně. Utíkají společně, ačkoliv jejich motivy se liší. Pavel chce zjistit, proč mu jeho holka nepíše a jeho společník chce zdrhnout za čáru, aby se dostal za tetičkou. Pavel ale neopustil zdi diagnostického ústavu s takovým nasazením, jako jeho parťák. Stal se obětí manipulace. Zato motivace Pacičky je silnější: Handicap v podobě poraněné ruky, s nímž se jeho místo na slunci jen obtížně hledá. Konflikt mezi nimi nastává v momentě, kdy Pavel zjistí, že ten, komu stál celou dobu po boku, mu zadržoval dopisy od jeho milé Pole vlčích máků se pro oba společníky stává bojištěm. Slovní souboj zakončí kámen, který rozbíjí Pavlovi hlavu. Jenom proto, že se rozhodl jít nazpět a svého společníka udat. Hladový a zraněný se vydává Pavel na další cestu. Z hlavy mu ještě teče krev. Svoji dívku nakonec našel, záhy však omdlel. Subjektivní kamera a kontrast zobrazených po sobě jdoucích situací představuje pravděpodobně vrchol toho, co se ve filmu pro mládež začátkem 80.let objevilo. Jejich útěk se stává symbolem touhy po svobodě a sebeurčení, kterou odpíral režim pasťáku

Debut Antonína Kopřivy se dá zároveň označit za to nejpozoruhodnější z jeho tvorby. Reportážní styl, vedení herců, využití kamerových a střihových prostředků, které zvyšují akčnost filmu, to vše vysvětluje, proč se film v 80.letech divákům líbil. Pavel Kříž získal za svoji roli cenu „Zlaté slunce“ na Filmovém festivalu mladých v Trutnově. Tamtéž obdržel Antonín Kopřiva také cenu Mladé fronty Jako dramaturg na filmu pracoval výrazný dobový spisovatel Jiří Švejda.

Až do konce

Po vřelém přijetí Kopřivova prvního filmu se Antonín Kopřiva se svým týmem pustil do další látky. Opět čerpal z literární předlohy, tentokrát si ale zvolil jiné téma. Vzorem se mu stala stejnojmenná předloha Otakara Chaloupky¹³. Schéma novely je podobné. Opět se skládá z příběhů několika osob (tentokrát se jedná o dívky), které se střetávají ve sklepě starého domu. Píše se rok 1945 a zbytky německé armády ustupují Rusům. V hlavách dvou důstojníků se vynoří zběsilý nápad zajmout několik totálně nasazených dívek z ústecké chemičky¹⁴ a zavřít je do j sklepa starého polního lazartetu, který se nachází v pohraničním polorozpadlémzámku. Věra, Marie, Helga, Valja, Simona a Tereza. Každá má své zážitky z války, jsou rozklepané a hladové. Neví, co se s nimi děje, proč tu jsou a jak dlouho zde vlastně mají být. Jako poslední mezi ně přichází německá dívka Karin s pistolí a jasným úkolem hlídat ty ostatní. Situace se vyostřuje: „Drží pistoli a míří na nás, jakoby nám chtěla nahnat strach, ale sama má strach v očích. Bojí se zabíjet, neumí to. Ještě nikdy nikoho nezabila a poprvé zabít člověka, to není maličkost.“ „Drží pistoli a míří na nás, chce se dělat hezkᓹ⁵ To jsou jen některé z vnitřních hlasů dívek. Během pobytu ve sklepě se jim vybavují vzpomínky na dětství a na dny strávené během války.

Venkovní svět reprezentuje opilí důstojník, ve filmu ho hraje Eduard Cupák. Obě prostředí, vnitřek starého polního lazaretu a venkovní prostor, spojuje společná vlastnost. Strach z toho, co se bude dít během několika hodin, až nepřátelská vojska dorazí. Důstojník si občas přihne nalezeného Zámeckého vína a dívky uvnitř pomalu přestává hlídat.Proč by se obtěžoval, na to má své podřízené. Ti ovšem ztrácejí kázeň a v průběhu filmu mu utíkají. Tématem se tak stává také střet podřízených s autoritou vystupňovaný strachem o vlastní život, který vyústí v boj o přežití. Nacisté s nimi počítají jako se zajatci pro případ, že by se bylo třeba vykoupit. Nepřátelská vojska se blíží a dívky uvnitř vědí, že se musí spolčit. Že nadále nemohou hrát na strážce a hlídané a uniknout, dokud ještě zbývá alespoň nějaká naděje na záchranu. V labyrintu starých zámeckých chodeb objeví náhle boční východ… Dobová kritika soudí, že se ideologický námět nepodařilo náležitě adaptovat. V tomto kontextu režisér připomíná, že do vyznění filmu výrazně zasahovala cenzura. Na příkaz nejvyššího vedení se Valja dokonce musela změnit na Halinu (tedy z Rusky na Polku) Kritika ale na druhé straně oceňuje herecký výkon Eduarda Cupáka, přičemž bez povšimnutí nezůstávají ani představitelky 7 dívek. Z těch dnes známějších jmenujme například Yvetu Kornovou, Kateřinu Lojdovou nebo Veroniku Gajerovou.

„Jestliže bych jako autor předlohy chtěl u filmu Až do konce něco zdůraznit, je to jeho nesmírná naléhavost. Je to jeho způsob, jímž útočí, jímž atakuje lidské pohodlí.“¹⁶ Filmová adaptace se vyznačuje velice sevřeným dějem. Kopřivovi se podařilo vystihnout atmosféru právě končící války, stejně jako strach a úzkost, kterou prožívají hlavní hrdinky filmu. Sevřenou atmosféru mnohdy odlehčuje zařazováním flashbacků, kdy hrdinky filmů vzpomínají na svou rodinu a okamžiky, které v nich prožili. Sklíčené atmosféře značně dopomáhá mnohdy až experimentální kamera Martina Benoniho. V roli Tereziny matky se opět objeví Erna Červená.

Havárie

Poslední Kopřivův snímek určený pro kina Havárie se vrací k tématice filmů pro mládež. Vznik podle méně úspěšného stejnojmenného románu Jiřího Švejdy, na scénáři opět spolupracoval dr. Petr Novotný. Ukazuje příběh mladého Kamila Coufala, který si nerozumí s rodiči a sní o chalupě nazvané “Bílá samota”. Své okolí ignoruje a má problémy také v pracovním kolektivu. Film se odehrává v prostředí demoličních prací a doboví kritici viděli právě v prostředí demolic jistou symboličnost filmu, že totiž onen prostor zároveň reprezentuje prostředí kolem nás.

„Můj hrdina chybuje a přece budí soucit a sympatie. Naivně se domnívá, že stačí připravit se dobře na svoji profesi, ale už ne na setkání s grázly, kteří nás obklopují a které nechceme vidět. Snažili jsme se vyjádřit, že generace, která už dávno vyrostla z prostředí diskoték a klukovských kalhot a příliš dlouho usiluje o to postavit se na vlastní nohy, naráží dodatečně a zpozdile na tisíce překážek bez dostatku patřičných sociálních prostor. Z toho vyplývá, že ne každý potom dokáže jít za svými životními cíly a jistotami s čistýma rukama“¹⁷

Tento Kopřivův snímek již i kritika přijala rozpačitě. Mluví se o těžkopádné režii a nepropracovanosti látek¹⁸, jindy zase o nedostatečném prokreslení motivace hlavního hrdiny.¹⁹ Toho ztvárnil Petr Pospíchal, režisérův vrstevník který se spíše uplatnil na poli dabingu²⁰. Film vznikal ve 2. dramaturgicko-výrobní skupině Josefa Císaře na motivy stejnojmenné rozhlasové adaptace Švejdova románu z roku 1976.

Návštěvnost Kopřivových filmů nedosahovala v 80.letech ani průměru. Největší pozornost diváci věnovali Zámku „Nekonečno“ Počet diváků 260 000 se ale ani zdaleka nevyrovnal jiným současně uvedeným filmům. Například Kachyňův film Fandy ó Fandy vidělo dvakrát více diváků a Smyczkův film Sněženky a machři dokonce přes milion. Kopřiva se dlouhodobě orientoval spíše na psychologickou linii v českém filmu a jak z výše uvedených čísel vyplývá, diváci tenkrát chtěli vidět něco jiného. V roce 198ř ovládal kina Soukupův film Láska z pasáže, rekordy lámaly také Kleinovi Básníci. Oba filmy vidělo více jak milion a půl diváků. Barrandov si již nemohl dovolit posílat do výroby komerční propadáky, filmu se postupně stále více přiznává ekonomická role. Antonín Kopřiva navíc patřil mezi tvůrce, kteří si již koncem 80.let nenechali od cenzorů mluvit do podoby reali scénářů.

Režisér se do konce 80. let uplatňuje v Československé televizi, kde v jeho režii vzniká drama s Ondřejem Pavelkou a Isabelou Sieglovou nazvané Úraz (1988)Jedná se o příběh mladé ženy, která nezvládne řízení auta a po havárii musí čelit těžkému úrazu hlavy a bojovat se životem. Jejímu beznadějnému zdravotnímu stavu s obavami přihlíží celá její rodina i personál nemocnice. Kopřiva opět sleduje psychické pochody postav příběhu, velký prostor dává mnohdy až hysterickému jednání zaskočených příbuzných. Při obsazování jednotlivých rolí si režisér opět vzpomněl na své osvědčené tváře: Eduarda Cupáka, Oldřicha Navfrátila nebo Vítězslava Jandáka.

V roce 1989 dává do výroby Filmové studio Barrandov další film, který Antonín Kopřiva režíruje:Křížová vazba. Po několikerém odložení projektu, zastavení a znovupovolení natáčení, se film dostává do kin až po roce 1989, kdy doba, o níž pojednává, již lidi přestala zajímat. Po roce 1990 dopadá jako většina v období normalizace dobově poplatných a komerčně neúspěšných režisérů. Končí v zapomnění filmových diváků.

V branži ale své jméno neztratil Dnes je místopředsedou Asociace režisérů a scénáristů a stojí v čele produkce Marketingové společnosti TTV²¹, která se zabývá vznikem reklamy. Tato agentura patří mezi 10 nejprestižnějších v ČR. V letech 2003-2004 patřila mezi nejpreferovanější v oblasti zadávání reklam.

V roce 2005 stál u zrodu Ceny Jaromila Jireše, která se uděluje v oblasti nekomerčních počinů, které mají význam pro rozvoj audiovizuálních umění v ČR. Laureátem první ceny se v roce 2006 stal Jiří Králík Cena mu byla udělena za založení Letní filmové školy.

Použitá literatura:

Chaloupka, Otakar: Až do konce. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1981

Novotný, Petr: Vezmu sekeru. Most: Severočeské nakladatelství, 1987

Melounek, Pavel: Horečky všedního dne. Praha, 1987

Lukeš, Jan: Orgie střídmosti aneb konec československé státní kinematografie. Praha: NFA 1993.

Březina, Václav: Lexikon českého filmu. Praha: Cinema 1997

Ptáček, Luboš (ed.) Panorama českého filmu. Olomouc, Rubico 2000

Šír, Ondřej: Pentalogie Dušana Kleina o Básnících a český hraný film pro mládež 80.let. Bakalářská práce. Filozofická fakulta, Katedra divadelních, filmových a mediálních studií. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2008 .

časopisecké články:

Melounek, Pavel: Nový kluk v pasťáku. Kino, 1984, č17, s.15

Chaloupka, Otakar: Až do konce. Film a doba, 1985, č. 1, s. 1 – 3.

Petimpelová, Alexandra: Havárie. Záběr 1986, č. 3 s.6

Čermák, Luděk: Až do konce. Záběr 1986, č 5, s.3

Falteisek, L.: Máte strach z nekonečna? Scéna 1984, r.9, č.25-6,s.5 

1 Marečku, podejte mi pero 2 mil diváků, Noc na Karlštejně 1 400 000 diváků

2 Páni kluci (1975)

3 Zatykač na královnu (r. Dušan Klein, 1973

4 Třicet případů majora Zemana (1977)

5 Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976)

6 KOLÁR, VLADIMÍR: Diskuse. Film a doba, 1981, č.9 s.486-498

7 tamtéž, řeč Jiřího Svobody

8 nejedná se o populárního baviče, shoda jmen. Autor je psycholog, představitel takzvané Severočeské drsné literární školy.

9 Narodil se v roce 1949 v Olomouci Na Barrandov přišel v roce 1973, kdy nastoupil jako asistent režie. Na FAMU nastoupil v roce 1977.

10 Ta o dva roky později excelovala v prvním díle volné trilogie Zdeňka Trošky Slunce, seno jahody v roli babičky

11 působil na Barrandově již v 60.letech, například jako vedoucí produkce u filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata.

12 Novotný, Petr: Vezmu sekeru. Most: Severočeské nakladatelství, 1987, s.35

13 Narodil se v Liberci a po studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působil jako vědecký pracovník Československé akademie věd, kde se zabýval teorií literatury mimo jiné se zaměřoval na dětského čtenáře. Z jeho tvorby vybíráme např. knihu Ta chvíle, ten okamžik, kterou v roce ….. zfilmoval…..

14 film i kniha se odehrává v =Ústí nad Labem

15 Chaloupka, Otakar: Až do konce. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1981. s. 96, 98.

16 Chaloupka, Otakar: Až do konce. Film a doba, 1985, č. 1, s. 1 – 3.

17 Petimpelová, Alexandra: Havárie. Záběr 1986, č. 3 s.6

18 Melounek, Pavel: Horečky všedního dne. Praha, 1987

19 Lukeš, Jan: Orgie střídmosti aneb konec československé státní kinematografie. Praha: NFA 1993.

20 Např. role Dr. Raymonda Stantze ve filmu Krotitelé duchů II