Chirurgicky přesná diagnóza

RECENZE: Nákaza (režie: Steven Soderbergh, 2011) – ONDŘEJ PAVLÍK –

S fenoménem prasečí nebo ptačí chřipky se v posledních několika letech setkal asi každý. To dnes samozřejmě neznamená přijít nutně do bezprostředního fyzického kontaktu s takovou nemocí, stačí alespoň okrajově sledovat zprávy. V době nových médií a celosvětové informační provázanosti se strach z nákazy šíří internetem rychleji než samotný virus. Této zvláštní paradoxní situace si všimnul i Steven Soderbergh a rozhodl se zmapovat pravděpodobný vývoj celosvětové infekční epidemie. Ač se může při pohledu na hvězdné obsazení zdát, že se režisér svým novým filmem vrací kamsi k divácky vděčným Dannyho parťákům, opak je pravdou – Nákaza (Contagion, 2011) tematicky i formálně navazuje na jeho poslední, spíše nemainstreamové snímky: dokumentaristicky laděnou Dívku na přání a konspiračního Informátora.

Jestliže ve spojitosti s Nákazou občas padá slůvko „realistický“, je možné jej skutečně vztáhnout hlavně na poctivou předpřípravu, v níž pomocný tým vědců dokonce nasimuloval biologicky pravděpodobnou mutaci fiktivního viru, a to i za cenu, že výsledky jejich práce ve filmu skončí pouze jako běžnému divákovi nesrozumitelný shluk dat na obrazovce jednoho z počítačů. Nákazu tak zřejmě ocení všichni ti geekové a nerdi, kteří si jinak rádi stěžují, že Hollywood do detailů nerespektuje historická a vědecká fakta, nebo že je dokonce bezostyšně popírá. Neznamená to však, že vše ostatní ve filmu je též podřízeno maximální autentičnosti; už úvodní titulek „Day 2“ (Den druhý) napovídá, že se tu bude narušovat klasické lineární vyprávění. Soderberghův první významnější podvod na divácích následuje hned vzápětí, když postavě Beth Emhoff (Gwyneth Paltrow) film nejprve v expozičním záběru přisoudí vysokou důležitost, aby ji poté až nečekaně brzy nemilosrdně nechal podlehnout rychle postupující zákeřné nemoci. Zděšení jejího manžela (Matt Damon) se pak přirozeně zrcadlí v nevěřícné reakci diváka. „Opravdu tady tak známou herečku popravili během prvních pěti minut?“ Později vyjde najevo, že Beth pro příběh podstatná skutečně je, ale v daný moment toto překvapení funguje skvěle.

Že si je Nákaza dobře vědoma svých filmových předobrazů a že si s nimi dokonce hodlá žertovně pohrávat, je evidentní ve chvíli, kdy doktorka Mearsová (Kate Winslet) při vysvětlování možného průběhu epidemie otevřeně odkáže na paniku vyvolanou Spielbergovými Čelistmi a srovná ji s nefunkčními varovnými nápisy na krabičkách cigaret (fikce jako účinnější nástroj přesvědčování než vědecky podložené závěry). Film sice v detailech záměrně upozorňuje na jednotlivé přenašeče viru (mezilidský kontakt, předměty), ale víc než o thrillerové vzbuzování koncentrované atmosféry strachu a napětí tu jde o zaujaté, ale poměrně odtažité pozorování. Realismus se tedy v Nákaze objevuje v racionální rovině faktů, které vytváří uvěřitelný rámec pro celý příběh, ale na úrovni stylu už tento přístup film nenásleduje. Shaky cam (roztřesená ruční kamera), jakožto oblíbený autentizující prvek, zůstává nevyužita a děj navíc rytmizují videoklipové montáže podbarvené chladnou minimalistickou elektronikou Cliffa Martineze.

Soderberghova dekonstrukce systému v krizové situaci se snaží zachytit reakci snad všech jeho podstatných složek a ve svém členění narace do několika paralelně se odehrávajících dějových linek připomíná režisérův slavný Traffic – nadvládu gangů. Místo drog tu napříč společností putují mikroskopické organismy a ve středu pozornosti se ocitají zaměstnanci nadnárodních zdravotnických organizací, lobbyisté, finančníci a dokonce jeden neodolatelně samolibý bloger. Jestli se dá nějaký konflikt ve filmu označit za centrální, je to právě střet mezi alternativními novými médii a korporacemi. Ne nadarmo se dnes běžně mluví například o virálních videích, která během několika hodin obkrouží celý svět (alespoň tedy virtuálně) – princip jejich šíření je podobný jako u infekcí. Nákaza si tak v těchto souvislostech klade otázku, jestli nakonec poplašné internetové zprávy nenadělají víc škody než užitku.

Jude Law, který si tu s chutí zahrál roli paranoidního novináře, je asi nejblíž tomu, čemu by se v konvenčním snímku říkalo „záporák“. Na svém blogu propaguje neověřený, údajně však funkční lék, se škodolibým úsměvem na rtech vyčítá vládě zatajování informací a jeho akce ve filmu nakonec vyznívají jako poněkud trapné fiasko. Nic ale není černobílé – zároveň vidíme, že ten, kdo má možnost dostat se k léku přednostně, toho rád využije i pro soukromé účely. Nákaza tak sice ukazuje, že vinit politiky a vládní vědce z organizovaného spiknutí je směšné, ale přitom nezapomíná zdůraznit, že každý ve finále jedná především ve svůj vlastní prospěch, a to i pokud by měl na prvním místě sloužit veřejnosti. Příčinou všeho toho zmatku, který z jistého pohledu svádí k vytváření složitých konspiračních teorií, je obyčejná lidská sobeckost, s níž pouze můžeme více nebo méně sympatizovat (podle konkrétních postav a pohnutek). Největší prostor pro ztotožnění zřejmě nabízí ustaraný otec v podání Matta Damona, který je sice vůči nákaze sám imunní, ale svojí dceři ze strachu před jejím onemocněním zakazuje jakýkoli kontakt s okolím. Více než v jiných případech se tu objevuje problematika partnerských vztahů a emotivní zakončení této dějové linie je v souladu s klasickým vyprávěním.

Nákaza v sobě organicky spojuje několik zdánlivě protichůdných filmařských postupů. U diváka předpokládá určitý zájem o politiku a aktuální společenské dění, v některých pasážích plynule přechází do dokumentární roviny a zároveň invenčně pracuje s žánrovými stereotypy. Flashbacky nemotivuje vzpomínkami postav, ale existencí videozáznamů, závěrečná cesta k počátkům infekce není detektivním odhalením (příčinu už v tu dobu známe), ale Soderberghovým environmentalistickým varováním a sarkastickým gestem směrem ke korporacím (doslova „máte, co jste si zasloužili“). Optikou fanouška hollywoodských blockbusterů je film zcela antiklimaktický – svým způsobem se toho v něm odehraje velmi málo a není jasné, komu vlastně „fandit“. Soudě dle senzačních titulků v médiích, které provázely předchozí reálná infekční ohrožení, jsme si však zvykli dívat se na sebemenší globální hrozbu jako na vypjaté drama. Může to nakonec vypadat, že nemoc se skutečně stala excelentním nástrojem manipulace. Fascinováni vlastní hrůzou čekáme v mentální paralýze před televizními obrazovkami na to, až konečně spatříme vlastní smrt v přímém přenosu. Jenže ono zase nic.

Contagion

Režie: Steven Soderbergh
Scénář: Scott Z. Burns
Kamera: Steven Soderbergh
Střih: Stephen Mirrione
Hudba: Cliff Martinez
Hrají: Matt Damon, Marion Cotillard, Gwyneth Paltrow, Kate Winslet, Jude Law, Laurence Fishburne, John Hawkes a další
USA, 2011, 106 min  
Česká premiéra: 20. 10. 2011 (Warner)