Hranaři by se mohli jmenovat Hrabaři

Na debutový film Tomáše Zelenky lákaly diváky do kin na ploše celé republiky billboardy s vyobrazením Saši Rašilova s nebezpečným výrazem ve tváří a pistolí v ruce. Maximálně kýčovitý výjev naprosto přesně předeslal kvalitu výsledného díla.

Úvodem přiblížím důvody, které mě vedly k možná trochu lacinému překřtění Hranařů. Lamentování nad stavem současné české kinematografie neustává. Je to pochopitelné, jelikož do kin stále proudí další a další nové české filmy přinejlepším nevalné kvality. Především na různých diskusních fórech v rámci všemožných databází se v metaforické rovině operuje pojmem tzv. dna, na kterém se naše filmová tvorba nachází. Dna, od kterého by se měla konečně odrazit. Většina snímků však i nadále znechucuje vkusem obdařeného diváka svou stále horší a horší kvalitou, což by mohl být důkaz, že cesta ode dna může vést i dolů. Nechci naznačit, že Hranaři „hrabou“ nejusilovněji, jen prostě svým názvem k podobným spekulacím provokují.

V Hranařích se neodehrává žádný příběh. Celá zápletka by se dala shrnout do jediného krátkého souvětí, a sice že jeden vlivný muž (z neznámých důvodů) nenaplní představy svých spolupracovníků během jedné z mnoha finančních machinací a ti se mu za to rozhodnou pomstít. Pointa se bohužel neztratila jen filmu jako celku, ale i jednotlivým scénám. Klíč k jejich kauzalitě se mně bohužel nepodařilo nalézt, ale nefungují ani nezávisle na sobě. Přes proklamovanou snahu o vyvolání kontroverzí filmu na všech rovinách chybí jakákoli konkretizace a vše řečené nebo ukázané se tak drží v prostoru ne nepodobnému hospodským pravdám typu: „obyčejný člověk do toho, jak to chodí u těch nahoře, stejně nevidí“. Letmé náznaky tématu nostalgie a únavy z nepřetržitého napětí jako následku neměnného chodu života člověka pohybujícího se – na různých pozicích – v takto nastavené společnosti vyšumí do prázdna. V závěru se tvůrci snaží skrze promluvu Jana Třísky (proč v angličtině?) do kamery vytyčit jako nosné dávno nezajímavé klišé spojené s tím, že člověk je jako součást moderní společnosti neustále sledován a ztrácí tak svobodu. V průběhu děje však toto zaměření mohou implikovat pouze otravné nemotivované záběry na více či méně veřejné kamerové systémy. Ty jen těžko můžeme považovat za dostatečný argument a celá „kauza“ tak nepřekračuje rozměr nepochopené nahodilosti.

Nejen v rámci žánrového filmu si lze jen stěží představit méně zajímavé postavy než ty, které zabydlují svět Hranařů. Navzdory primitivnímu a zmatečnému úvodnímu představování výrazným titulkem zůstávají anonymní, jedna jako druhá. Kdyby nebyly do všech rolí obsazeny populární herecké tváře, zcela jistě by musely divákovi splývat. Z davu se vyděluje snad jen Jiří Langmajer svou křečovitou „cool“ slizkostí a díky přirozenému charismatu Norbert Lichý, který jako jediný dokázal své postavě vdechnout cosi jako uvěřitelnost. Na druhou stranu opět převládá spíš mrzutost nad tím, že Lichý navzdory svému „kopfrkinglovskému“ potenciálu (naznačenému mj. v televizních Sráčích Roberta Sedláčka) ve filmu stále nedostal jinou než okrajovou příležitost. To by se u nás asi musely točit trochu jiné filmy…

Dost možná nejvíce zarážejícím faktorem na Hranařích jsou nepochopitelným způsobem stupidní dialogy. Jednotlivé repliky působí asi tak, jako by byly skrze špatný automatický překladač převzaty z nějakého nedefinovatelného jazyka. Jejich dyslektizující charakter nemá nic společného se stavbou české věty (on již reklamní slogan „thriller o korupci a politice“ zavání nepřesností). Nadužívání vulgarismů se asi dalo očekávat, ale proč zde zaznívá stále dokola jen trojice nejběžnějších českých nadávek a navíc v naprosto nevhodných situacích?

V pejorativním slova smyslu amatérský film činí z Hranařů i jejich technické zpracování. Zmatená kamera během záběrů neustále přeostřuje mezi jednotlivými detaily bez jakékoli výpovědní hodnoty. I naprostý laik si musí alespoň podvědomě všimnout nesprávně poskládané mizanscény, kdy se několikrát stane, že se hovořící postavy ztrácejí ve změti ledabyle (ne)uspořádaných rekvizit. Ještě hůř je na tom zvuková stránka snímku. Špatně nasazené postsynchrony jsou průvodním jevem českého filmu obecně, zde se tak děje zejména během (nefungujících) prostřihů mezi scénami. Hudba hraje téměř po celou dobu (!), mění několik poloh, ale opět zvláštním způsobem nahodile. Nemohu dost dobře pochopit, proč se v Hranařích tak často stává, že se hudba nemění klasicky se změnou prostředí nebo tempa vyprávění, nýbrž povětšinou v průběhu určité sekvence. Jako následek této nedomyšlenosti tak například patetickou orchestrální plochu ostře vystřídají řinčivé kytary, což jen stěží můžeme považovat za umělecký záměr.

Hranaři jsou po všech stránkách unylý, nezajímavý, nikam se nevyvíjející a v prvé řadě hloupý film. Vorlovo tolik vysmívané Ulovit miliardáře mohlo při vší své trapnosti určitou skupinu diváků pobavit. Nedokážu si dost dobře představit, že by se něco podobného mohlo podařit i Zelenkovu debutu.

Hranaři

Režie: Tomáš Zelenka

Scénář: Jiří Hubáček, Oto Klempíř

Kamera: Karel Fairaisl

Hudba: Zdeněk Merta

Střih: Pavel Hrdlička

Hrají: Saša Rašilov, Miroslav Etzler, Vilma Cibulková, Kateřina Brožová, Jiří Langmajer, Martin Dejdar, Norbert Lichý, Václav Postránecký, Michal Dlouhý, Milan Kňažko, Jiří Tříska, Vladimír Kratina, Jiří Korn

Premiéra: 1. 12. 2011 (Falcon); 96 minut