Nechávat si čas
„Jmenuji se Fiona a jsem víla. Můžete mít tři přání,“ řekne ta bosá žena a pak odjede do hotelového pokoje nefungujícím výtahem. Belgicko-francouzsko-kanadské trio režisérů, herců a tanečníků natočilo nový film, ve kterém se tančí, pohádkové motivy se prolínají s realitou a jedna absurdita střídá druhou. Víla, promítaná v Cannes v sekci „Quinzaine des reálisateurs“, je ale ze všeho nejvíc klasickou groteskou.
Je docela překvapivé, jak moc blízko má právě nový film trojice Dominique Abel, Fiona Gordonová, Bruno Romy světu, jaký ve svých filmech vytváří Aki Kaurismäki. A to nejen pro podobnosti, které jsou vidět na první pohled a které můžeme označit za vnější. Od fyziognomie herců a jejich kostýmů, přes barevné ladění a svícení, nakonec až k tomu, že se stejně jako novinka finského autora celý příběh odehrává ve francouzském přístavním městě Le Havre. Jestli je to náhoda nebo úmysl ale těžko soudit. Ještě blížeji ke Kaurismäkiho poetice však má svérázný a často velmi suchý humor. Podobně jako u daleko známějšího Fina volí postavy jednoduchá řešení pro složité úkoly a tato jednoduchá řešení jsou pak zdrojem humoru. Porovnejme si například, jakým způsobem uteče hrdina z vězení ve finském filmu Ariel (1988) a jakým způsobem dostane z přísně hlídané nemocnice Fionu zamilovaný Dom. Tam, kde by se jinde celé týmy scenáristů pořádně zapotily, aby přišly na co nejsofistikovanější a nejrafinovanější cestu ven, Kaurismäki použije pilník a Dominique Abel bizarní převlek a hrdinové jsou venku. S kultovním finským tvůrcem souzní i to, že většina postav je v pozici outsiderů – v hospodě příznačně pojmenované „U ztracené lásky“ se schází nejhorší ženský ragbyový tým celé Francie, aby zapíjel smutek, a jedna z ragbistek zpívá v dresu a kopačkách šanson1. Tohle všechno vzbuzuje pochopitelné asociace, ale neznamená to ani náhodou, že by Víla byla jen nějakou nápodobou tvorby finského režiséra. Spíše jsou Abel, Gordonová a Romy podobné nátury jako Kaurismäki, ale nápady vycházející z podobných kořenů si realizují po svém. Tam, kde se Kaurismäkiho filmy dají označit za humanistická sociální dramata (U Kaurismäkiho by se tak asi těžko vyskytl takřka nevidomý číšník, který točí strašlivé podmíráky), tvoří trio autorů spíše crazy komedii nebo ještě lépe grotesku, která ztřeštěně letí ke svému závěru a ještě u toho stíhá lakonicky podávat sdělení a navíc je prokládat úspornými a zároveň fantazijními tanečními čísly.
Stavba gagů jako kdyby nejvíc ze všeho odpovídala titulní replice z filmu. Všechny gagy jsou výborně načasované a tam, kde by jiní tvůrci nejspíš volili jejich brzké naplnění, si Abel, Gordonová a Romy dávají na čas. Právě plynoucí čas ale gagy naplňuje daleko důsledněji. Divák si na jejich naplnění počká, ale vyplatí se mu to několikanásobně. Čas k tomu, aby si dobře promyslel svá tři přání, ostatně potřebuje i recepční Dom. Jeho první dvě přání jsou jasná – skútr a plnou nádrž také dostává skoro obratem, ale to poslední si musí opravdu promyslet a Fiona mu na to dá prostor, když mu vždy odpovídá: „Nech si čas. Nemusíš spěchat.“
„Bylo to samovolné, ale přitom je to sdělení. Vždy se říkalo, že komedii dělá rychlost a rytmus. My ale naše štěstí nacházíme v pomalosti, laskavosti a přizpůsobení prostředí a lidí, a na to je potřeba čas.“2 říká k tomu Gordonová.
Pomalost se ale neprojevuje jen v časoprostoru. Postavy filmu samy někdy působí dost zpomaleně. Jakoby trojice autorů důsledně onu pomalost promítla i při vytváření jejich charakterů a motivací. (A to je možné tvrdit i přesto, že zejména poslední třetina filmu je jednou a dost zběsilou honičkou). Na čas si dává anglický turista, který hledá svého v hotelu na černo ubytovaného psa, i trojice Afričanů bez povolení k pobytu, kteří touží po odjezdu do Anglie a zatím nocují na pláži. Zároveň je čas samotný zdrojem vtipu, jako například ve scéně velmi rychlého těhotenství Fiony, které hrdinka stačí okomentovat pouze slovy „Olalá!“. Naplnění času a pozvolné tempo ale vůbec neubírají na diváckém úžasu a adrenalinu honiček. Ze scény, ve které Dom a Fiona pronásledují svého (novorozeného) syna Jimmyho3, se naopak v šílené rychlosti v kopcích nad Le Havre občas tají dech.
Zajímavé je i to, jak trojice autorů pracuje s ústředním pohádkovým motivem, jak dokáže konstruovat magické obrazy a zároveň se držet ve střízlivé realitě, aniž by kouzlo ztrácela jedna nebo druhá složka příběhu. Film totiž celkem snadno diváka vtahuje do svého paralelního světa. To ale podle mě znovu souvisí s tím, že je nejjednodušší řešení často tím nejlepším. Když se Fiona poprvé objeví v noci na recepci a řekne, že je víla, není důvod jí nevěřit. I když se nakonec ukáže, že s těmi přáními to zdaleka nebylo tak snadné, jak už se divák v příběhu jedné ztřeštěné lásky recepčního k víle naučil předpokládat…
To, že se Víla objeví i v české distribuci, na mne působí tak trochu jako zjevení a jen těžko se dá odhadovat, jaká čísla návštěvnosti ji budou provázet. Víla totiž není ani prvoplánová hollywoodská komedie, ale zároveň svou přístupností a otevřeností širšímu publiku není ani typickým artovým evropským filmem, jaké se z festivalů tu a tam do našich kin dostanou. Už ale zvýšený zájem o předpremiéru na Festivalu francouzských filmů leccos napověděl.
La Fée
Scénář a režie: Dominique Abel, Fiona Gordonová, Bruno Romy
Kamera: Claire Childeric, Jean-Christophe Leforestier
Hrají: Dominique Abel, Fiona Gordonová, Bruno Romy, Philippe Martz
Belgie, Francie 2011, 94 min.
Předpremiéra Festival francouzského filmu 2011
Česká premiéra: 5. 4. 2012 (Film Europe)
- Srovnejme například s večírkem v Kaurismäkiho Muži bez minulosti (Mies vailla menneisyyttä, 2002), na kterém zpěvačka z kapely Armády spásy zpívá nostalgickou píseň. [↩]
- Fiona Gordonová v rozhovoru pro server vodkaster.com. Dostupné z http://www.vodkaster.com/actu-cine/Interview-du-trio-de-realisateurs-de-La-Fee-1335 [↩]
- Jméno novorozeněte je podle mne záměrně stejné jako jméno novorozeněte z filmu bratří Dardennů Dítě (l´Enfant, 2005). Ti novorozence také pojmenovali Jimmy. Při natáčení scény, kdy jeho matka Sonia jede na skůtru, prý používali panenku, které pak říkali „Jimmy Crash.“ Vzhledem k obrovskému vlivu Dardennů v belgickém prostředí jde podle mne tedy spíše o sofistikovaný vtip než o náhodu. [↩]