Jeden musí z kola ven

Špionážní thriller s českým názvem Jeden musí z kola ven (původní název vychází z obtížně přeložitelné říkanky Tinker, Tailor, Soldier, Spy) zpracovává skutečné události, které zatřásly britskou tajnou službou v sedmdesátých letech. Kvůli přítomnosti dvojitého agenta v nejužším vedení mohla být rozkryta celá struktura MI6 a prozrazeny identity mnoha zahraničních špiónů. Vedení tehdy muselo opustit služební poměr, včetně Davida Johna Moore Cornwella, jenž své zážitky pod literárním pseudonymem John le Carré posléze přetavil do několika románů. Předloha k snímku Jeden musí z kola ven byla zfilmována již koncem sedmdesátých let britskou televizí a filmové verze se dočkalo i několik dalších autorových knih. Čeští diváci by mohli znát především adaptaci románu Nepohodlný v režii Fernanda Meirellese.

Výchozí dějová premisa je jednoduchá: Kvůli zpackané akci v Budapešti odstupuje z funkce ředitel britské tajné služby MI6 (John Hurt) a s ním je předčasně penzionována i jeho pravá ruka, agent George Smiley (Gary Oldman). Po úmrtí bývalého šéfa si však Smileyho pozvou ministerští úředníci a pověří jej, aby vypátral, kdo z jeho dřívějších kolegů z vedení patří k sovětské straně…

Určité úskalí snímku však tkví ve scénáři, jehož tvůrci se museli popasovat s faktograficky bohatou literární předlohou, jejíž výrazná redukce by zjevně postrádala logiku. Přestože výsledný film trvá divácky vstřícné dvě hodiny (přičemž podobné snímky bývají leckdy o 30 či 40 minut delší), stalo se tak za cenu přílišného zhuštění děje plného flashbacků. Neznamená to, že by se divák vyloženě ztrácel nebo příběh v základu nepochopil, ale nemusí zvládnout domyslet a tím si „prověřit“ v rámci všech souvislostí a souvztažností motivů veškeré dílky narativní skládanky. Diváci, kteří film již jednou zhlédli, a čtenáři knižní předlohy budou ve výhodě.

Z určité neuchopitelnosti a chaotičnosti zápletky však vystupuje i celkově úzkostný pocit, jenž jako by, podobně jako třeba v Zodiacovi (2007), vyjadřoval kafkovsky existenciální pocit nekontrolovatelnosti a neovladatelnosti dění kolem nás. Strašák studené války je sice dávno pryč, stejně tak hrozba islámského terorismu jako by najednou patřila do minulého desetiletí. Avšak úzkost pramenící z pocitu, že ač děláme, co děláme, tak netušíme, jak věci jsou, je aktuální i dnes, kdy se už tolik nebojíme vnějšího ohrožení, ale spíše si nevíme rady s otřásajícím se společensko-ekonomickým modelem vlastní civilizace. Ostatně i britští agenti hledají ono shnilé jablko ve vlastních řadách a hlavního antagonistu Karlu nikdy nespatříme. Hrdinové dokonce pociťují nevyřčenou nostalgii po starých zlatých časech (zde boj proti Hitlerovi za 2. světové války), kdy měli pocit, že stáli více při sobě.

Drama takřka nepracuje se soukromým prostorem jednotlivých postav, jejich rodiny do špinavé hry nejsou nijak zatahovány. Ve filmu vidíme prakticky jedinou ženskou postavu, která je pro děj důležitá, ale mnoho prostoru nedostane, neboť její linie brzy (a špatně) skončí. Příznačně nezúčastněné je i uchopení Georgeovy manželky, jejíž nevěra má pro příběh i hlavní postavy velký význam, přičemž jí nikdy nepohlédneme do tváře, ani neslyšíme její hlas.

Žánrově a stylově snímek může připomínat kromě již zmíněného Zodiaca filmy jako Mnichov (2005), Božský (2008), případně Baader Meinhoff Komplex (2008). V britské novince není mnoho prostoru pro etické otazníky, spíše sledujeme rozplétání nitek případu s důrazem na psychologickou věrohodnost fikčního světa. Všechny tyto tituly spojuje důraz na realistickou rekonstrukci politicky kontroverzních událostí s kriminálním pozadím a celospolečenským dopadem, ukotvení v žánru thrilleru a retro styl asociující formální postupy sedmdesátých let. Nejvíce asi může film připomenout díla Alana J. Pakuly. Stylovou čistotu narušují jen scény s evidentně digitálními zvířaty (scény s vosou a sovou). Obecně bychom dílo mohli zařadit do esteticky kultivovanější odnože současné retro vlny, která se už aspoň deset let táhne napříč celou popkulturou. Jako bychom měli na začátku 21. století potřebu shrnout století předcházející, nebo aspoň jeho druhou polovinu, a teprve posléze se snad nadechnout a vykročit směrem k „novému“.

Ovšem jak je to skutečně s věrohodností vykreslených reálií bychom asi přesněji viděli, kdyby se významná pasáž filmu neodehrávala v Budapešti, ale v Praze, jak je tomu v knižní předloze (děj byl do maďarské metropole přesunut údajně kvůli výhodnějším daňovým pobídkám tamější vlády).

Britský thriller (jedná se o velkou evropskou koprodukci, která ve výsledku připomíná spíš hollywoodský film) režíroval švédský tvůrce Tomas Alfredson, z jehož tvorby jsme měli možnost vidět v tuzemských kinech atypickou upírskou „romanci“ Ať vejde ten pravý (2008). Do nejmenšího detailu propracovaná mizanscéna, tlumená barevná tonalita a pečlivý režijní přístup evokuje perfekcionismus Davida Finchera a je pravděpodobné, že si Alfredsona všimli zámořští producenti a další projekt bude realizovat právě tam.

S podobnou důsledností tvůrci přistoupili i ke castingu a obsadili nejen typově přesné, ale i přiměřeně hvězdné herce. Nikdo nevybočuje, ani na sebe nestrhává nadměrnou pozornost vyplývající z masové popularity svého obličeje. Mladou hereckou generaci zastupují vycházející hvězdy Tom Hardy (skutečně známé se jeho jméno stane zřejmě až letos v červenci, kdy se postaví tváří v tvář Batmanovi) a Benedict Cumberbatch (z holmesovské image se zde pokouší vymanit pomocí radikální proměny účesu). Vedle nich dostávají příležitost i příslušníci střední (Colin Firth, Mark Strong) a starší (John Hurt) generace. K starším hercům bychom od pohledu zařadili i představitele hlavní role Garyho Oldmana, ačkoli je jen o dva roky starší než Firth a o pět let starší než Strong. Ztvárňuje zde propuštěného a do tajných služeb opět povolaného George Smileyho, jenž svým vzhledem připomíná spíš stárnoucího univerzitního docenta, než tajného agenta. Oldman prošel v uplynulém desetiletí hereckou proměnou. Zatímco v devadesátých letech patřil k nejvýraznějším představitelům padouchů, jejichž nezřídka deviantní povahu ztvárňoval patřičně expresivním, až excentrickým herectvím (Dracula, Pravdivá romance, Leon, Pátý element, Air Force One), tak v „nultých“ letech upadá jeho „hvězdný“ status a herec přebírá vedlejší role kladných mentorů hlavních postav v sériích o Harry Potterovi a Batmanovi. Zároveň tlumí i svůj herecký projev. Postava agenta Smileyho se svou image nenápadného až introvertně plachého muže velmi blíží komisaři Gordonovi z batmanovské trilogie. Na první pohled šedá úřednická myš v omšelém kabátě, s šedivějícími vlasy a mohutnými brýlemi vyjadřující se minimem gest. Úsporný herecký projev dává vyniknout napětí a tlaku, kterému Smileyho postava čelí. Pro Oldmana jde po mnoha letech o důstojnou a náležitě náročnou hereckou příležitost.

Navzdory trochu nepřehledné zápletce vzniklo napínavé dílo s působivou atmosférou, byť žánrově nijak inovativní (ona už volba, že když se film odehrává v sedmdesátých letech, tak jej natočíme stylem, jako se točilo v sedmdesátých letech, není zvlášť invenční) ani společensky burcující, kterých však v současné mainstreamové produkci není mnoho.

Škoda jen, že Jeden musí z kola ven, jenž zřejmě nebude mít mohutnou reklamní kampaň, přichází do kin v „oscarové“ sezóně, kdy se objevuje řada řemeslně precizně vyrobených a přitom inteligentních snímků (Muži, kteří nenávidí ženy, Den zrady, Nebezpečná metoda, Bůh masakru apod.), které cílí na stejné publikum a Alfredsonův počin by se mohl ztratit v jejich stínu.

Tinker Tailor Soldier Spy 

Režie: Tomas Alfredson
Scénář: Bridget O’Connor, Peter Straughan
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Střih: Dino Jonsäter
Hudba: Alberto Iglesias
Hrají:  Gary Oldman, Colin Firth, Tom Hardy, Mark Strong, Ciarán Hinds, Stephen Graham, Benedict Cumberbatch ad.
Velká Británie / Francie / Německo, 2011, 127 min.
Česká premiéra: 2. února 2012 (Aerofilms)