Od Švejka po Mravnost: spolupráce Frič-Haas

Ve svém textu1 se zaměřím na spolupráci2 Martina Friče a Huga Haase, a to v deseti filmech, které Frič v rozmezí let 1931–1937 režíroval. Akcent bude kladen právě na roli Haase a Fričovo režijní vedení. Vedle svého pohledu3 na spolupráci těchto dvou veličin českého filmu připojuji ke každému filmu výběr z dobové recepce ve filmových a kulturních periodikách, v nichž zaznívají hodnocení jednak režijní práce Friče, ale také názory na Haasovo herecké působení. V případě filmu Ulička v ráji se zabývám také stručným srovnáním české a německé verze (s Hansem Moserem v hl. roli). Tento článek si neklade ambice být ničím větším než malým chronologickým průvodcem jedné velmi zajímavé spolupráce, ze které během relativně krátkého období vzešla řada pamětihodných filmů nejen pro tzv. pamětníky, ale zajímavých – dle mého názoru – i pro současné publikum.4

Dobrý voják Švejk (1931)

Frič s Haasem se poprvé pracovně setkali při natáčení Dobrého vojáka Švejka v roce 1931. Pomyslnou štafetu v podobě hlavní role po zesnulém Karlu Nollovi, který Švejka ztvárnil v sérii němým filmů5, převzal Saša Rašilov. Snímek měl premiéru v lednu 1932 a po režijní stránce byl spíše chválen, ačkoli se našly drobné výtky upozorňující například na kritičnost Friče při výběru adaptovaných scén, z nichž některé dobré opomenul a naopak zařadil závažné scény, které by si měl schovat do jiných filmů.6 Haas si zahrál štábního lékaře Otta Katze (v knize se objevuje feldkurát Katz).7 Kritici neměli na jeho herecký výkon jednotný názor. Filmový kurýr soudil, že Haas si vedl dobře8, v Českém filmovém zpravodaji se objevil názor, že „[s]labší je již Hugo Haas v roli vrchního štábního lékaře. Není tentokráte dobře „v sedle“. Nevyhraněnost a znatelná nejistota mu tentokráte vadí.“9 Naopak podle měsíčníku Film byl „[z] ostatních představitelů (…) opět velkolepý Hugo Haas, který v úloze doktora byl zas jiný, než ve svých předchozích rolích (…).“10

Haas po svém debutu v němém filmu11 – následovaném debutem ve filmu zvukovém v podobě roličky ve slátanině Když struny lkají (1930)12 a vedlejší, i když výraznou rolí v Obrácení Ferdyše Pištory (1931), kde varioval svou načeradcovskou postavu jako bankéř Rosenstock – zazářil jako pan Načeradec v Mužích v offsidu Svatopluka Innemanna13, snímku, který měl premiéru v září roku 1931. Po Fričově Švejkovi dostal zajímavou příležitost ztvárnit zcela jiný typ v Zapadlých vlastencích (1932) M. J. Krňanského, kde svým civilním podáním lidové figurky ševce Adama zastínil zbytek obsazení. Poté již následovala první milovnická role, opět ve spolupráci s Fričem.

Sestra Angelika (1932)

Po boku Suzanne Marwille , která ztvárnila dvojroli barové tanečnice a jeptišky, se Haas objevil jako klavírista Pavel Ryant ve filmu Maca Friče Sestra Angelika. Česká verze filmu se bohužel nedochovala14, a tak nemůžeme posoudit kvality tohoto filmu ani to, jak si Haas ve své roli vedl. Lze ale odhadovat, že milovníka ztvárnil s nadhledem, který v té době uplatňoval na scéně Národního divadla v řadě rolí. Film byl hodnocen kladně v časopisech orientovaných na film a jeho námět vystavěný na záměně byl označován za originální, ovšem v Rozpravách Aventina, které měly poněkud odlišně nastavené měřítko co se úrovně námětů a jejich filmového zpracování týče, zazněl údiv nad tím, jak vůbec režisér Fričových kvalit mohl přistoupit k realizaci námětu tak nízkých kvalit. Rovněž Suzanne Marwille , která se na plátně objevila po delší odmlce a vytvořila svou první roli ve zvukovém filmu, je kritizována za svůj slabý herecký výkon, kvůli kterému se z dramatu stává spíše komedie. Naopak Haas hraje podle kritika střídmě a vkusně.15 Naopak Filmový kurýr konstatoval, že „Hugo Haas, poprvé bez masky, nebyl dobře umístěn. Role bez charakteristiky mu nesvědčí.“16 Český filmový zpravodaj poznamenal, že „Hugo Haas v roli zamilovaného skladatele písniček také není v sedle. Prokazuje velikou snahu, dokonce i zpívá, ale role mu neleží.“17 Naproti tomu Filmové listy přičítaly vybrané herecké výkony včetně Haasova decentního pojetí postavy Fričově režijní práci.18

 V Sestře Angelice je každopádně spolupráce Friče a Haase teprve na samotném počátku. Haasův autorský vklad, který jistě nebyl tak markantní jako v pozdějších autorských komediích, nalézáme alespoň u textů písní19, které herec v rámci hudebních čísel v tomto filmu interpretoval.

Život je pes (1933)

Následující společný počin je ovšem vrcholem spolupráce. Haas s Fričem napsali scénář, který do té doby dával dostatek prostoru ne zcela využitému komickému potenciálu svěžího Haase. Dvojrole poskytla Haasovi poprvé možnost ovládnout svými kreacemi takřka celý snímek. Prosazení scénáře nebylo zdaleka jednoduché, tvůrci dva roky marně hledali producenta, který by snímek zafinancoval, také s prosazením nových hereckých tváří měli problém, a ani nasazení do kin neproběhlo bez komplikací – během soukromých promítání se snímek majitelům kin nelíbil.20 Život je pes nabídl inteligentní zábavu založenou na bláznivých situacích, do kterých se dostává protagonista svým „rozdvojením“ kvůli možnosti dostat se blíže ke své lásce Evě, kterou hraje Adina Mandlová21 Haas si tak mohl zahrát milovnickou úlohu skladatele Viktora Honzla a rovněž dostal prostor ke ztvárnění smyšleného Viktorova upjatě pedantního strýčka. Obě roviny jsou stejně komické a obě postavy odlišené zdánlivě minimálně. Haasovi stačil nalepovací knír, brýle, změněný hlas a upjatý způsob chování, aby decentního strýčka odlišil od roztomile rozevlátého synovce. Hlavní kouzlo a účinnost spočívá vedle skutečně vtipných gagů na samotném založení protagonisty, jeho sebeironii, nadhledu a nadsázce. Dokáže vtipně komentovat situace, do kterých se dostal a „shazuje“ momenty, jež by v jiném filmu s velkou pravděpodobností přešly do přepjaté melodramatické polohy. Například když Viktor zpívá píseň22 a zcela přirozeně do ní včlení komentář „Ježiš, já tady hulákám.“ Haas je skutečně netypickým milovníkem, který si přízeň své dívky získává ne svým vzhledem („Je to hezký hoch?“, ptá se nenápadně „strýček“ Evy. Ta mu odpovídá: „Ani bych neřekla. Mně je strašně k smíchu.“), ale svou osobitostí, spontánním jednáním a bláznivými nápady. Snímek graduje tak, jak se Viktor stále více zaplétá do svého „rozdvojení“, což vrcholí ve zběsilém finále, kdy jako deus ex machina přichází profesor hudby (Haas ve třetí podobě) a vše končí happy endem. Frič natočil film také v německé verzi v hlavní roli s Fritzem Kampersem. Vznikla rovněž francouzská verze v režii Rogera Capellaniho.

Snímek postrádá slabší chvilky a co do načasování herecké akce i obsazení je bezchybný. Jak konstatovala dobová kritika, Fričova režie „má tentokráte mezinárodní formát, široký rozběh a nikde neklopýtá“.23 Podle dobových svědectví měla premiéra v kině Světozor bouřlivý divácký ohlas24 Haasův výkon byl přijímán s nadšením: „(…) daleko předstihuje všechny jeho výkony předchozí, které neměly ani toto rozpětí ani možností pro herecké prohloubení. Haas představuje se nám v této grotesce ve zdravější formě, jakoby osvěžen, osvobozen od něčeho, co jej spoutávalo. Je prostě – nový!“25 Ozvaly se ovšem i protichůdné názory. V Listech pro umění a kritiku, tedy periodiku, které kladlo vyšší nároky na úroveň filmu i divadla, autor snímek strhal proto, že problém nezaměstnanosti řeší lehkým a zábavným způsobem, a také kvůli tomu, že se v něm objevuje jakýsi mužský i ženský celosvětový ideál vyznačující se (v případě muže) „americko-anglickým keep smiling, francouzským charme, italskou grandezzo, rakouskou zpěvností, židovskou šikovností ovšem – a aby i pan domácí nepřišel zkrátka – jest vybaven tedy i českou řečí.“26

Spojení Frič–Haas každopádně přineslo nový druh komiky, podstatně odlišný od převládajícího burianovského humoru, který se vyznačoval lidovostí přístupnou pro široké vrstvy. Haasova komika nebyla nikterak přepáleně intelektuální, ale přeci jen specifická, ne úplně pro každého. Jak dokazovalo bouřlivé přijetí snímku, své diváky si oproti skeptickým očekáváním producentů našla.

Mazlíček (1934)

Následující společná autorská komedie nebyla tak úspěšná. Na ní Haas opět scenáristicky spolupracoval s Fričem a napsal si tentokrát pro sebe postavu dr. filosofie Aloise Pecha, neprůbojného muže, maminčina mazlíčka, který je až příliš dobromyslný ke svému okolí, aby mu konečně podle Bergsonovy filosofie élan vital láska dodala impulzu k radikální proměně. Snímek není tak kompaktní jako Život je pes, což může být přičteno velmi krátké době, během které vznikl27, je více epizodický, nicméně přináší řadu zábavných scén. Oproti Život je pes  autoři nezařadili do snímku hudební číslo, i když se k němu Alois Pech užuž nadechuje, ale poté tuto myšlenku zavrhne se slovy: „Ale! Co bych zpíval?“28

Jako celek není Mazlíček zdaleka tak pamětihodný jako Život je pes. „První polovina filmu je směsicí okamžitých nápadů Haasových, přiléhavých k jeho komice. Teprve druhá půlka se situačním podkladem dostává prudké tempo, kde se uplatňují haasovské vtipy, účinně pověděné a ve scéně dobře umístěné.“29 Film byl pochopitelně srovnáván s předchozí spoluprací dvojice, stejně tak byl přísně posuzován Haasův výkon, i když se jedná o značně odlišnou roli, která nenabízela takovou možnost bláznivých nápadů, naopak vyžadovala v řadě scén spíše ukázněnost. Některé ohlasy byly mírně kritické: „Výkon Haasův je možno kvalifikovat jako dobrý, ale daleko nedosahuje výše jeho předešlého filmu.“30 Jiné byly kritické značně: „Pan Haas hraje Mazlíčka s pohodlnou rutinovaností, slečna Mandlová Marcellu s příjemnou elegancí. V celku se nám zdá, že je škoda Fričovy inteligence na filmy, které místo pořádného chrupu mají mléčné zuby. Pak máme také strach, aby Haas si neudělal z pohodlí dokonce umělecký systém.“31

Pokud si klademe otázku, proč celkem zdařilý film nedosahuje kvalit předchozí spolupráce, odpovědí může být kromě výše zmíněné epizodičnosti, která by ovšem nemusela vadit, přílišná koncentrace pouze na Haasovu roztomilost a neobratnost, která i při dostatku scenáristických nápadů na celý film nestačí. Mazlíček je prostě méně vtipný než Život je pes.

Poslední muž (1934)

K nepoznání se Haas proměnil ve Fričově filmu Poslední muž, který se setkal rovněž s rozporuplnými kritikami. V komedii podle scénáře Václava Wassermanna, který do podoby filmového libreta převedl divadelní hru F. X. Svobody. Haasovu variabilitu lze dobře postihnout například při pohledu na společné filmové působení s Vladimírem Borským. Borský ztvárňoval stále jeden typ (víceméně klasického milovníka), zatímco Haas se proměňuje: jednou hraje jeho dobrosrdečného kolegu a přítele (Kariéra Pavla Čamrdy), jindy se vydává za chudáka (Tři muži ve sněhu) nebo hraje falešného francouzského módního návrháře (Švadlenka). V případě Posledního muže se s Borským potkal v roli přísného profesora a manžela, otce dvou dětí, tyrana, kterého se všichni bojí. Chytrého nápadníka jeho dcery, který jej přivede šikovně k rozumu, ztvárnil právě Borský. Skvělou maskou a zalovením do hlubin svého hlasového rejstříku se Haas proměnil skutečně přesvědčivě a jeho výkon můžeme hodnotit jako exhibici. Haas má nejvíce prostoru pro svou hereckou akci, ostatní mu zdatně přihrávají, nejvýrazněji právě Vladimír Borský.

Kritici a recenzenti se spíše než Fričově režii věnovali právě Haasovu ztvárnění titulní postavy: „Hugo Haas v roli profesora Kohouta podává výkon šíře skutečně velkolepé. Tyranství, které kolem sebe rozšiřuje, doléhá z plátna až do obecenstva, které též nenávidí nesnesitelného Kohouta, aby se obratem ruky rozesmálo, když tento strašný pedant začne být nelogický ve svých činech i projevech.“32 Fričova režie byla označena jako „pozorná a veskrze solidní“.33 Snímku byla vytýkána povrchnost předlohy a Jan Kučera v Listech pro kulturu a umění Haasovi vytknul, že zrazuje masku a charakter, který ztvárňuje, a „že touží za každou cenu po potlesku a nedbá odpovědnosti umělce.“34 Přese všechny výtky snímek sklidil během premiéry u diváků film velký ohlas.35

Ať žije nebožtík (1935)

Dostáváme se do druhé poloviny spolupráce Frič-Haas: k filmu, který dle mého názoru představuje druhý vrchol spolupráce Frič-Haas. Třetí autorská spolupráce dopadla lépe než Mazlíček a srovnatelně dobře jako Život je pes. Haas si pro sebe napsal herecky i divácky vděčnou roli zhýralého Petra, který se zamiluje do ošetřovatelky svého strýce, který na něj má ovšem spadeno. Situace je však ještě zapeklitější. Podobně jako ve filmu Život je pes to Haasova postava vyhrává u své vyvolené a diváků nikoli vzhledem („Já to nechci vyhrávat ani štíhlostí ani krásou. U mě se ženská musí nachytat na ryzí charakter.“), pobavit se můžeme i na úkor jeho váhy („Padl jsem do rukou gangsterů. Uvidíš, že mě ještě nakonec unesou. -Tebe by neunesli. Kolik vážíš?“). Je sympatický nekonvenčním chováním, tím, jak si dokáže zkomplikovat situaci a zároveň se dostat z různých šlamastyk. Do filmu Frič a Haas dostali ještě více gagů než do předchozích dvou snímků. V paměti utkví zejména nejen pěvecká čísla, která obsahoval i Život je pes, ale obzvláště scéna, ve které Haas v přestrojení za čalouníka, výrazně se podobajícího knírem i účesem Adolfu Hitlerovi, promlouvá hlasem Jaroslava Vojty. Sekvence skrývajícího se a prchajícího Petra, který se snaží strýčka přechytračit také v přestrojení za učitelku zpěvu, jsou skutečným vrcholem filmu. Samotný závěr už takovou dávku humoru nepřináší. Podobně jako ve snímku Život je pes jsou do děje zakomponována odlehčená hudební čísla, ve kterých Haas ukazuje své pěvecké schopnosti i limity.

Ačkoli natáčení nebylo tak krátké, jako v případě Mazlíčka, přesto si lze všimnout například takového detailu jako otevírajících se dveří, které by podle všeho měly zůstat zavřené. To je ovšem drobnost, která jinak propracovaný film rozhodně nedevalvuje. Svou linii, ač drobnou, má i pes Lumpík, který dojemně čeká na svého pána před divadlem a jehož malým příběhem Frič prostřihává děj. Ostatně, Haas a psi, tak by se mohla jmenovat samostatná studie.36 O Fričově režii se recenzenti příliš nerozepisovali, spokojili s označením „inteligentní37.

Jedenácté přikázání (1935)

Téhož roku si Haas s úspěchem zopakoval roli notáře Voborského v Jedenáctém přikázání pod Fričovým režijním vedením. Autory scénáře byli E. A. Longen a Otakar Vávra. Po boku Jiřího Plachého a Jindřicha Plachty Haas svým výkonem nezklamal. Poprvé se objevil jako filmový manžel Jiřiny Štěpničkové a jejich souhra fungovala velmi dobře, Štěpničková si svou roli manželky předstírající dceru vychutnává a dovádí Voborského k nepříčetnosti38 Znovu také mohl uplatnit situační rozměr své komiky, v některých momentech připomínající bláznivé scény komedií Život je pes a zejména Ať žije nebožtík, včetně ženského přestrojení. Kritici ocenili herecké výkony i Fričovu režii.39

Není dost dobře možné srovnávat Kubáskovu němou adaptaci (1925) a Fričův zvukový film, které od sebe dělí 10 let, už proto, že ona verze z r. 1925 je skryta kdesi v útrobách archivu, tedy jsem ji neměla možnost vidět. Nicméně z krátké ukázky, která se objevila v TV dokumentech o Haasovi (viz výše), lze soudit, že tato němá konverzační komedie mohla být skutečně zdařilá. Když srovnáme tuto ukázku s Fričovou verzí, můžeme si všimnout, že Haas v obou filmech výrazně zapojuje mimiku, a to téměř identickým způsobem.

Ulička v ráji (1936)

Spolu s Otakarem Vávrou napsal Haas scénář k filmu Ulička v ráji (původní název, který zůstal filmu jako podtitul, byl přiléhavější – Dobrodinec chudých psů). Snímek se sociální tematikou, ve svém vyznění sentimentální, je prosvětlený především vztahem starého rasa Tobiáše a malého chlapce, díky kterému se změní z nevrlého lapače psů v jejich milovníka. Haas Tobiáše vybavil nejen výbornou maskou, ale do postavy se skutečně vtělil celým svým vystupováním. Přitom přenesl do Tobiáše jako už do tolikeré postavy své charakteristické promluvy „pod vousy“. Skvostná je zejména jeho herecká etuda s uklidňováním rozzuřené dogy, kdy Haas na malém prostoru ukazuje celou škálu hereckého výraziva. Ulička měla premiéru v září 1936 a Haasův herecký výkon v tomto filmu, ale i další role, reflektovala stať, kterou autor započal velmi výmluvně: „Někdo přece musí být nejlepší, a tak u nás, ve filmu, je nejlepším Hugo Haas.“40 Fričova režie byla oceňována: „[N]erušeně nese se celý film v pomalém, vážném baladickém tempu, ještě posíleném krásnými obrazovými komposicemi Fričovými (…)“41

V roce 1936 natočil Frič německou verzi pod názvem Das Gaesschen zum Paradies. Haasovu roli hrál Hans Moser – ten „(…) má s Haasem společný zvyk, že si přidává, stále si něco říká pod vousy, s pozastavením si opakuje a s despektem mluví pro sebe, kterýžto způsob jej v německém filmu proslavil.“42 Nicméně v tomto filmu „mluvení pod vousy“ Moser neuplatňoval, naopak Haas se k němu obrací velmi často (a nutno říct, že tento prvek je funkční). Vizuálně jsou si oba herci v této roli podobní, ačkoli je třeba říct, že Moser, o 20 let starší než Haas, nepotřebuje masku, vystačí si s knírem a čapkou. Kdežto Haasův vzhled je poněkud více ošuntělý. K srovnání vybízí herecké výkony německé dětské hvězdy Petera Bosseho, který je rutinovaný, více líbezný a zároveň méně přesvědčivý než jeho český protějšek – debutant Vladimír Jedlička. Ačkoli je snímek tak trochu pohádkou o tom, jak malý kluk proměnil navenek nelítostného rasa v dobrodince zatoulaných psů, potažmo jak chudý ras a malý kluk se psem ke štěstí přes veškerá příkoří přišli díky hodným a bohatým lidem, Fričova citlivá režie, přeci jen téměř vždy včas přibržděný sentiment ( i když tklivá hudba E. F. Buriana snímku příliš nepomáhá), který je odlehčen humorem. Oprávněně bylo v době uvedení snímku Haasovo ztvárnění Pešty opěvováno. Opakovaně dokázal, že . K nepoznání se proměnil také ve Velbloudu uchem jehly (1936) a Světě, kde se žebrá (1938).

Švadlenka (1936)

Předposlední spoluprací Haase s Fričem byla komedie Švadlenka, premiérovaná v listopadu 1936. Ve snímku podle námětu Olgy Scheinpflugové a scénáře Václava Wassermana sice Haas ztvárnil tentokrát pouze vedlejší roli domnělého francouzského módního návrháře Lorraina, ale měl dostatek prostoru a volnosti pro exhibice, a to zejména v jazykové rovině, v níž velmi zábavně a naprosto přirozeně kombinuje francouzštinu a češtinu: „Hugo Haas je prostě dokonalý. Je to úžasné, jak se tento herec dovede převtělovati do nových tváří a karakterů, je okouzlující, jak dovede všechny žvásty scenáristů nahradit svou vlastní naprosto přirozenou a upřímnou mluvou, nemá prostě příkladu, jak dovede vyplňovati všechny pausy a vedlejší akce polohlasitým a vždy humorným povídáním.“43

Fričově režii se dostalo chvály, i když ne bez výhrad. V Kinorevue zazněl názor, že Frič je „dnes nejpohotovějším, nejvkusnějším a technicky nejjistějším režisérem uhlazeného konverzačního příběhu“44, nicméně v souvislosti se Švadlenkou mu byla vytýkána láska k obrazům, která ho občas strhne k výstřelkům, až k „stylové nehoráznosti“, jakou je například rapidmontáž šikmých pohledů na deformované tváře příbuzných švadlenky, když její otec rozhodne, že místo na studia ji pošle do učení.45 Oceněna byla kamera tehdy mladého Fedinanda Pečenky, který pro tento film nahradil jinak tradičního Fričova kameramana Jana Stallicha.46

Mravnost nade vše (1937)

Následující komedie Mravnost nade vše byla projektem, který vznikl skutečně narychlo, tzv. „na rybu“, aby byly barrandovské ateliéry přes Vánoce 1936 ponechány v chodu.47 Přesto se zařadil k povedenějším filmům tehdejší produkce. Ačkoli filmu Mazlíček bylo rychlé natáčení podle mého názoru na škodu, snímek Mravnost nade vše tímto dle mého názoru viditelně neutrpěla. Haas napsal spolu s Otakarem Vávrou a Martinem Fričem scénář a Frič se ujal režie. Příběh o mravokárci, který žije počestně se svou rodinou, je vzorem ctnosti, a přitom má nemanželské dítě, nabídl herecké příležitosti nejen pro Haase jako profesora Kohouta, zaštiťujícího se titulním heslem „Mravnost nade vše“, ale také Světlu Svozilovou jako jeho manželku, a také Adinu Mandlovou jako jeho přiznanou a Věru Ferbasovoujako utajovanou dceru. Film měl premiéru v únoru 1937 a zaznamenal vysokou diváckou návštěvnost.48 Mravnost nade vše byla posledním společným filmem Haase a Friče. V roce 1937 Frič režíroval filmy se všemi předválečnými komiky první velikosti: vedle spolupráce s Haasem to byly Tři vejce do skla s Vlastou Burianem, Svět patří nám s Voskovcem a Werichem, započíná také jeho spolupráce s Oldřichem Novým (Advokátka Věra), kterého lze považovat za Haasova nástupce v pozici intelektem obdařeného komika a zároveň osobitého milovníka.

Frič větší část filmů, na kterých spolupracoval s Haasem, sám stříhal.49 Přičteme-li ke střihu a režii také častý podíl na námětu a scénáři, je myslím oprávněné nazvat Friče auteurem. Je nezpochybnitelné, že společně s Haasem natočil filmy, které v hercově filmografii zaujímají přední místa. Haasova spolupráce s ostatními režiséry, zejména s Vladimírem Slavínským, není zdaleka tak pamětihodná.50 Úvahy nad tím, jak a zda by se spolupráce Friče a Haase dále vyvíjela, kdyby Haas nebyl nucen emigrovat (kdyby tedy nedošlo k 2. světové válce a vší hrůze s ní spojené), to jsou samozřejmě zbytečné spekulace. Lze se domnívat, že vzhledem k autorským a režijním ambicím by se Haas, v té době star prvního stupně, zcela osamostatnil a vydal se cestou scénář – režie – hlavní role, jako to ukázal ve filmu Co se šeptá (1938). Milovnické role už byly pro Haase passé, ostatně Haas vždy inklinoval ke ztvárňování nejroztodivnějších postav různého věku a charakteru, často s maskou. Jako režisér sice zdařile adaptoval Bílou nemoc a Kvočnu (oba filmy 1937), je však těžké soudit, k jakým kvalitám by jeho režie dále spěla. Pokud si vezmeme snímek Děvčate, nedejte se! (1937), u kterého je sice jako spolurežisér i spoluscenárista uveden J. A. Holman, ale snímek nese výrazný Haasův rukopis. Je otázkou, jestli by právě ve Fričově režii, případně i konzultací jednotlivých scén, snímek nedosáhl větších kvalit. V emigraci se Haas prosadil jako režisér, scenárista, producent a herec v řadě svých filmů, které sice spadají do B-kategorie a v době svého uvedení nebyly brány příliš vážně (ostatně ani Haas jako herec) a až dnes začínají být revidovány jejich kvality. Ale to je už zcela jiná kapitola, která nemá s Haasovou předválečnou tvorbou prakticky nic společného.

Filmy Martina Friče s Hugem Haasem:
1931 – Dobrý voják Švejk (pozn.: HH – vedlejší role)
1932 – Sestra Angelika 
1933 – Život je pes
1934 – Mazlíček
1934 – Poslední muž
1935 – Ať žije nebožtík
1935 – Jedenácté přikázání
1936 – Ulička v ráji
1936 – Švadlenka (pozn.: HH – vedlejší role)
1937 – Mravnost nade vše