Britský bulldog vrací úder

Potřebuje dnešní roztříštěný a nečernobílý svět hrdiny, jako je James Bond? Nejslavnější filmový agent letos slaví 50 let na filmovém plátně, ale zároveň se – po velice nepovedené bondovce Quantum of Solace – dostal na největší zlom své kariéry. Je to skutečně tak, že by pro agenta 007 nebylo v tomto světě, v tom filmovém i v tom reálném, místa? Lze ještě s Bondem něco udělat, lze jej posunout zpět do popkultury, anebo je nutné jej naopak definitivně pohřbít na okraj filmověvědných a kulturologických příruček a odsoudit k téměř úplnému zapomnění, opustit Bonda a nahradit ho jiným typem hrdiny, který bude více konvenovat dobovým náladám? Na této hranici se společně s Bondem ocitl režisér Sam Mendes, jemuž připadla nemilá úloha: Mohl se buď stát katem Jamese Bonda, nebo naopak léčitelem, který postaví umírajícího (ne-li už mrtvého) Lazara zpět na nohy. Celý tento poslední nádech, který rozhoduje o bytí a nebytí, dostal název Skyfall.

Mendes byl postaven před úkol napravit chyby napáchané na Jamesi Bondovi v průběhu předchozích dvou filmů, Campbellova Casina Royale a Forsterova Quantum of Solace. S příchodem Daniela Craiga coby představitele hlavního protagonisty se projevil výrazný příklon k realistickému pojetí celého „bondovského univerza“. To je ve velkém kontrastu s předcházející dekádou Pierce Brosnana, která se na konci začala utápět v začarovaném kruhu až komiksové nereálnosti. Campbell se v co největší míře snažil vybudovat postavu znova, postupně do jejího fikčního světa vnášel ty nejvýznamnější z dnes již konvencionalizovaných bondovských rysů (dvě nuly jako označení agenta, smoking, automobil Aston Martin, Martini, představovací věta). Zároveň ale jiné rysy modifikoval – opustil pro Bonda typickou eleganci, změnil jej spíše v nezastavitelný buldozer. Žádná ze změn by nemusela být nutně na škodu – a skutečně není, chápeme-li Casino Royale jako další z řady akčních filmů. Problém je, že Bond je dnes již spíše značkou. Divák něco od označení „bondovka“ čeká a chce to i dostat. Marc Forster se vydal cestou destrukce celé postavy – spoustu nosných rysů opouští a elegantního agenta proměňuje v mašinu na zabíjení, pomstychtivého anděla smrti, který napřed střílí a pak se ptá.

Skyfall se na začátku tváří, že navazuje přesně tam, kde předchozí film skončil. Honička v Istanbulu si nezadá nic s předtitulkovou scénou v Casinu – je podobně dynamická, moderním způsobem nasnímaná, nekompromisní. Ve scéně, kdy vyjde z ticha vystříleného domu ven, do ruchu ulice, je Bond tím mužem, kterého známe z posledních filmů. Potěšujícím faktem je, že ve scéně nalezneme i pořádnou dávku nadhledu. Jenže jedním špatně mířeným výstřelem všechno končí. Bond padá, mizí ve vodě a ve stejném momentě metaforicky končí ten Bond, resp. to, co z čtyřicet let budovaného charakteru zůstalo. Titulková scéna je postavená na neustálém pohybu, jakoby propadání zpět, do hloubky, ke kořenům (doslova). Retro náladu podtrhuje také píseň od zpěvačky Adele, která jako by z oka vypadla písním z klasických bondovek let šedesátých. Jako bondovská píseň je dokonale rozpoznatelná.

Označit před pár lety Casino Royale jako „restart série“ se mi z dnešního pohledu jeví jako poněkud krátkozraké. Spokojil bych se spíše s označením „pokus o restart“, který se nezdařil. Casino ukázalo cestu, jen samotné provedení, ostentativně se pokoušející roubovat klasické prvky na moderní pojetí, se jeví jako poněkud nefunkční. Až Skyfall přistupuje k Bondovi s pokorou. Dvounulkový agent musí na čas zmizet ze scény, stát se obyčejným mužem, který se poflakuje po thajské pláži a adrenalin si nezvyšuje střelbou a automobilovými honičkami, ale pitím tvrdého alkoholu s jedovatým škorpionem na ruce. Jenže v Londýně se dějí divy, sídlo MI6 je napadeno, unikl tajný seznam odhalující pravou identitu agentů a samotná M (Judi Dench) je nadřízenými popotahována pro svou neschopnost na tato fakta poukazovat. Zároveň je jí předhazována i jistá nadbytečnost tajné služby, která funguje na starém principu. Bond však zůstává své m’am (oslovení M jako „madame“ se ve výslovnosti vlastně nijak neliší od slůvka „mum“ – matka) věrný. A v tomto momentu začíná budování charakteru, které slibovalo už Casino Royale. Bond se totiž vrací v prapodivné reinkarnaci, která spíše připomíná bezdomovce. Všechno se musí znova učit, musí se učit, jak má Bond vypadat. Skyfall neodstřihává Bonda od jeho vlastní minulosti. Právě naopak. James Bond byl, má takovou a takovou pověst a takové a takové vlastnosti. Jenže tento Bond skončil, aby mohl začít znovu existovat – ve fikčním i reálném světě – musí především sám sobě (a samozřejmě i divákům) dokázat, že je této existence hoden. Jenže tvůrci jdou ještě dál. Závěrečné dějství, odehrávající se v syrovém prostředí skotské vysočiny, vrací Bonda coby fikční charakter tak hluboko do minulosti, jako nikdy. Letmou zmínkou o jeho rodičích a poukázáním na fakt, že „se sirotky se pracuje nejlépe“, se Bond mění z konstruktu na postavu s kořeny.

Výstavba neprobíhá jen na úrovni postavy, ale i v rámci celého fikčního světa. Z tradičních postav se tak vrací jak vynálezce Q, ironicky glosující svou předchozí inkarnaci („Čekal jste vybuchující pero?“), tak sekretářka Moneypenny, i když ta je do příběhu vložena poněkud nepravděpodobným způsobem, v podstatě jen proto, aby „byla“.

Změn oproti bondovské tradici dostála i hlavní záporná postava. Silva (Javier Bardem) není tím klasickým šílencem, který chce ovládnout svět. Je šílencem, to jistě, ale jeho plány jsou na bondovku neobvykle minimalistické. Chce se vlastně jen pomstít. A to, že nakonec stane proti 007, možná ani nečekal. V podstatě jej ani za nepřítele nepovažuje, spíše se na něj dívá jako na sobě rovného. Bardem si svou roli „psychotického asi-homosexuála“ vyloženě užívá, během pár sekund je schopen přejít od úsměvu do ďábelského šklebu. Dokáže vést dlouhé, patetické proslovy, ale i zabíjet v mžiku vteřiny a bez mrknutí oka. Galerie protivníků Jamese Bonda se tak rozšiřuje o postavu, která patří k těm nejzajímavějším a rozhodně z řady velmi výrazně vybočuje.

Nejnovější bondovka je asi nejlépe vypadajícím filmem v celé padesátileté historii série. Vizuální styly se průběžně proměňují s vývojem postavy. Začátek je syrový, špinavý, ve střední části se dočkáme manýristicky krásné akční sekvence v Šanghaji. Závěr nás zavádí do Skotska, které je nám prezentováno v širokých, epicky působících záběrech krajiny. Kameraman Roger Deakins se některými scénami (hlavně úvodem, před istanbulskou honičkou) hlásí ke stylu filmu noir. Film tak svými krásnými obrazy neustále udržuje pozornost diváka a baví, i když je místy přeci jen dlouhý a prostříhání by mu jen prospělo.

Skyfall se úspěšně pohybuje na hranici mezi staromilskými odkazy na celou sérii a novým, svěžím přístupem. Bond zestárnul – přiznaně. Ostře řezaná tvář Daniela Craiga má konečně své opodstatnění. Až tady se Craig stává Bondem, dosud byl pouze nositelem jeho jména. S poslední scénou filmu jsou všechny propriety na svých místech (včetně věšáku – jen ten klobouk schází – a dvojitých koženkou potažených dveří do kanceláře M – srdce fanouškovo musí plesat) a Bond sebejistým krokem vstupuje do nové éry. A ta se, ve světle Mendesova filmu Skyfall, jeví velmi pozitivně. Bond ukázal, že si svoje místo v popkultuře zaslouží. A pokud se bude i nadále pracovat s padesátiletým odkazem tak elegantně, jako se to děje v tomto případě, máme se na co těšit. Bond ještě jednou, navzdory všem, kteří jej posílali do starého železa, příjemně překvapil. Doufejme, že ne naposledy.

Skyfall

Režie: Sam Mendes
Scénář: Neal Purvis, Robert Wade, John Logan
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Thomas Newman
Střih: Stuart Baird
Hrají: Daniel Craig, Judi Dench, Ralph Fiennes, Javier Bardem, Naomie Harris, Bérénice Marlohe, Ben Whishaw, Helen McCrory, Albert Finney ad.
Velká Británie/USA, 2012, 143 min.
Česká premiéra: 26. 10. 2012 (Forum Film)