Film jako poslední slovo

RECENZE: Kámen mudrců (režie: André Delvaux, 2007) – HANA STUCHLÍKOVÁ –

Belgický režisér André Delvaux (1926 – 2002) se původě věnoval hudbě; vystudoval na bruselské Královské konzervatoři kompozici a hru na klavír, přitom se však zabýval také studiem práv a germanistiky na bruselské univerzitě. Právě láska k hudbě jej nakonec přivedla do služeb sedmého umění, když večer co večer zajišťoval v tamním Národním filmovém archivu hudební doprovod k němé filmové klasice. Jako filmař se nejprve realizoval na poli krátkých filmů, natočil několik ceněných dokumentů pro televizi (o Fellinim, Rouchovi, o polském filmu), až roku 1965 poprvé nahlédl do hájemství hrané kinematografie. Jeho první  celovečerní film Muž s oholenou lebkou (L’Homme au crane rasé), adaptace stejnojmenného románu Johana Daisneho, proslavil začínajícího tvůrce v domácím prostředí i za hranicemi země; na londýnském filmovém festivalu dokonce vyhrál nejvyšší cenu. Následovala opět adaptace osvědčeného romanopisce Daisneho, snímek Jeden večer, jeden vlak (Un soir, un train, 1968), který se jako jeden z mála Delvauxových filmů dostal ve své době i k českému publiku, poté Cenou Luise Delluca ověnčená Schůzka v Bray (Rendez-vous à Bray, 1971) či Kráska (Belle, 1973), tentokrát natočená podle Delvauxova vlastního scénáře. Ze všech těchto filmů jsou patrné podstatné charakteristiky Delvauxova příznačného stylu tvorby, který on sám nazývá magickým realismem: bez zřejmého odlišení se v něm propojují objektivní a subjektivní dimenze existence postav, realita, sen a fantazie, pramenící z nejvnitřnějších hlubin lidské duše.

Poslední Delvauxův celovečerní film vznikl v roce 1988, poté se režisér stáhl do soukromí a žil stranou veřejnosti se svou ženou a dcerou, se svými knihami a s klavírem, díky němuž se nyní mohl naplno věnovat své vedle filmu druhé lásce, tedy hudbě.

Zmíněný Delvauxův epilog k jeho filmové tvorbě, vstupující nyní do české distribuce pod názvem Kámen mudrců (L’Oeuvre ou noir), vychází z uznávaného stejnojmenného historického románu původem belgické spisovatelky Marguerite Yourcenarové. Delvaux se zde poprvé uchyluje k tématu z dob dávno minulých a divákovi předkládá příběh svobodomyslného, nonkonformního lékaře, alchymisty a filozofa Zénona Ligra (Gian Maria Volonté), pro svou nepřizpůsobivost pronásledovaného bigotní společností 16. století. Zénon prochází stálými vynucenými změnami vlastní identity a obviněn z hereze osaměle bloudí od města k městu, aby unikl z dosahu nemilosrdných ran inkvizice. Snaží se pracovat, léčit nemocné a také zůstat věrný svým vlastním životním přesvědčením a uchovat si alespoň zbytky své vnitřní osobní svobody i ve chvíli, kdy se i jen relativní vnější fyzická svoboda stala definitivně minulostí a nad Zénonem byl inkvizicí vynesen ten nejvyšší trest.

Delvaux se rozhodl zpracovat jistě divácky přitažlivé téma nikoli jako výpravnou, opulentní historickou fresku, ale upřednostnil spíše komorní, niterné pojetí, vycházející z ústředního motivu konfliktu jedince s regresivní většinou společnosti a jejími autokratickými institucemi, a konkrétní životní osudy fiktivní dramatické postavy (jí podobných ovšem zná historie nespočet) tak rozvinul jako analogii převládající atmosféry doby, které současně může být i obecným podobenstvím přesahujícím konkrétní historické souvislosti.

Pečlivou drobnokresbu prostředí doplňují subjektivně laděné snové sekvence evokující Zénonovu minulost, poetické, vizuálně nadnesené vize z dětství kontrastující se záměrnou potemnělostí a zádumčivým chladem ostatních v přítomném čase se odehrávajících scén, zahalených do věčně houstnoucí mlhy, sílícího deště a všeobjímacící samoty pronásledovaného vyhnance. Ponuré interiéry kláštera, v němž se Zénonovi dostane po jistou dobu útočiště, spoře osvětlené pouze chvějivým světlem svící, násobí klaustrofobní pocity ze společenského vyhoštění a všestranného útisku. Využití šerosvitu a převážně statické kompozice scén spolu s umírněnými, střídmými záběry kamery bez radikálních formálních výstřelků snad nejvíce upomíná na možnou Delvauxovu inspiraci klasickým barokním a manýristickým malířstvím. Strohé, neosobní kompozice mizanscény posilují všeobecný dojem syrovosti prostředí, přeneseně také evokující fanatickou primitivnost doby, a utužují vzrůstající pocity všudypřítomné beznaděje, vedoucí k neblahému, avšak nevyhnutelnému konci.

Po natočení Kamene mudrců Delvaux zanechal praktické filmařiny, tímto svým snímkem řekl poslední slovo (myšleno samozřejmě obrazně, protože právě přednášková činnost se stala jednou z náplní následné etapy Delvauxova života) a učinil finální tečku za svou kariérou filmového režiséra. Těžko bychom mohli zodpovědně říci, že to byla tečka rozpačitá, ostudná či hodná přezírání; Kámen mudrců je jistě snímek do značné míry kvalitní, natočený již zkušenou rukou zběhlého filmaře, který dobře ovládá své řemeslo. Právě tím je totiž Kámen mudrců především: dobře odvedeným filmařským řemeslem. Nelze se tak ubránit vtíravým pocitům, že toto téma samo, nota bene již nespočetněkrát s oblibou rozpracovávané a variované, by již přece jen vyžadovalo něco málo navíc než jen ono zručně odvedené řemeslo. Divákovi, oplývajícímu již zkušenostmi s mnoha podobnými historickými příběhy z dob nadvlády Svaté inkvizice, by tak potom přineslo cosi nového, nečekaného a v neposlední řadě také výrazněji oslovujícího. Nyní se ovšem můžeme jen nesměle ptát, proč si NFA vybrala pro svou distribuci mezi tolika existujícími znamenitými a – proč to neříct – také o mnoho zásadnějšími filmy současné či minulé filmové produkce právě Kámen mudrců, který  kontextech evropské kinematografie stojí víceméně osamoceně, bez podstatnějšího vlivu na její podobu či následný vývoj.

Kámen mudrců

L’Oeuvre au noir
Režie: André Delvaux
Scénář: André Delvaux podle románu Marguerite Yourcenar
Kamera: Charles Van Damme
Hrají: Gian Maria Volontè, Sami Frey, Jacques Lippe, Anna Karina a další.
Distributor: NFA
Premiéra: 10. 9. 2007
Francie / Belgie, 1988, 110 min