Indické filmy na stránkách knih

Když jsme se rozhodli věnovat 55. číslo 25fps indickému filmu, bylo nám jasné, že se tohoto tématu můžeme nanejvýš lehce dotknout a především jej – v době, kdy indická kinematografie slaví 100 let existence a přesto je i odbornou veřejností hojně přehlížena – zviditelnit. Není tomu tak jen kvůli jeho obsáhlosti, ale také kvůli obtížnosti, s jakou se v českém prostředí shání autoři s potřebnými znalostmi a ochotou něco sepsat (i tak jsme v tematických článcích zavadili o filmy populární, umělecké, nezávislé a provokativní i klasické). Logicky se proto nabízí, abychom „indické“ téma zakončili textem, v němž trochu přiblížíme dosavadní akademickou a populárně-naučnou reflexi indického filmu a odkážeme na tituly, které si zájemce o hlubší znalost indického filmu může přečíst.

Neznalost a nezájem

Ač to tak vzhledem k  množství dostupných knih, které se indickému filmu věnují, nemusí na první pohled vypadat, jeho odborná reflexe je prozatím v plenkách. Ostatně až do přelomu tisíciletí byl jedinou anglojazyčnou publikací snažící se zevrubně popsat filmové umění v Indii titul Indian Film Erika Barnouwa a S. Krishnaswamyho, jehož první verze byla vydána roku 19631. Příval stále nových a nových knih, který se spustil po roce 2000, můžeme dát do souvislosti se skutečností, že indický film v tu dobu začal budit rostoucí mezinárodní pozornost. Situace, kdy se anglicky mluvící čtenáři toužili dozvědět alespoň něco o filmové tvorbě v zemi, o jejíž kultuře měli obvykle jen minimální informace, ovšem nahrávala autorům bez patřičné erudice, jejichž ambice nesahaly za pokusy o sepsání zběžných a víceméně popisných úvodů do problematiky.

O indické kinematografii psali a dodnes píší především lidé, pro něž je film spíše sekundárním zájmem a jejich odborné zakotvení leží v jiném oboru – indičtí autoři jsou zpravidla žurnalisté, sociologové či antropologové, ti zahraniční zase (nikoliv překvapivě) indologové sběhlí v historii, jazycích, náboženství či literatuře, ale obvykle nikoli ve filmu. V indických mainstreamových médiích se lze i dnes velmi často setkat s názorem, podle něhož jsou filmoví kritici a vědci od reality odtrženými intelektuály, jací ve filmech pošetile „hledají něco, co tam není“ – v duchu tohoto povrchního předsudku je tak i akademickou obcí preferován přístup, který na film nepohlíží jakožto na formální systém zasluhující podrobné zkoumání, ale především jako na kulturální dokument. Nikdo (!) se tedy dosud systematicky a v uspokojivé šíři nevěnoval zkoumání narativních strategií či stylistických postupů, které jsou indickému filmu vlastní (a na první pohled se odlišují od hollywoodských standardů), zato vznikla řada pojednání o tom, jak se indické filmy staví k národní historii, menšinám, moderní politice či tematice indické diaspory.

Na Západě jsou filmová studia samozřejmě podstatně rozvinutější, ale speciálně kinematografii Indie se dosud věnují jen minimálně. O důvodech, proč tomu tak je, se lze dohadovat. Zřejmě to ale ponejvíc souvisí se zažitou představou její kulturní specifičnosti – podle té je možno indické filmy pochopit jen s rozsáhlými znalostmi kulturně-společenského prostředí, v němž byly vyrobeny. Z tohoto přesvědčení je pak velmi blízko buď k obavám, že člověk nebude schopen indické filmy docenit, nebo naopak k jejich spěšnému odsouzení jako něčeho, co je spíše než coby součást světového filmového umění zajímavé jen jako jakýsi kulturní výstřelek.2

Po čem tedy sáhnout?

Prozatím je zřejmě nejlepším a nejkomplexnějším úvodem do studia indické kinematografie kniha The Cinemas of India (1896–2000).3 Její autor Yves Thoraval je přesně takovým typem „přeběhlíka“ z jiného oboru, jaký byl popsán výše – vzděláním politolog a arabista, jenž se specializuje na kulturu Blízkého východu a Jižní Asie a sám sebe označuje za cinefila. Ač i on ponechává stranou svého zájmu samotnou filmovou formu, jeho přehled o indické kinematografii je značný a zahrnuje i poměrně raritní snímky, k nímž se není lehké dostat. Thoravalova publikace je ojedinělá zejména širokým záběrem, neboť pojednává i o regionálních filmových centrech (tamilském, telugském, bengálském, uríjském, assámském atd.), zatímco drtivá většina ostatních knih se spokojuje se zaměřením na hindský Bollywood. K jejím přednostem lze počítat i úctyhodně informativních popis společenského, politického, ekonomického a kulturního kontextu, v němž v různých obdobích indické filmy vznikaly a byly sledovány.

O něco známějším a čtenářsky oblíbenějším titulem podobného zaměření je Bollywood: A History z pera Mihira Bose, britského sportovního novináře indického původu. Boseho kniha je čtivým a vtipným záznamem orální historie nejvýznamnějšího indického filmového centra, v níž nechybí mnoho zábavných zajímavostí, nicméně snaze bavit bohužel často ustupuje serióznost textu, jenž je navíc velmi chaoticky uspořádaný a podřízený veskrze laickému náhledu. Často citovanou knihu Encyclopaedia of Indian Cinema Ashishe Rajadhyakshi a Paula Willemena, považovanou za jakýsi základ studií o Bollywoodu, jsem bohužel dosud nedržel v rukou.

Z tematicky úžeji vymezených prací stojí jistě za pozornost obsáhlá studie Hindi Action Cinema, která v širokém kontextu zachycuje proměnu bollywoodského akčního filmu. Filmovědné vzdělání její autorky Valentiny Vitali se promítá do celkové fundovanosti textu, který několikrát zpochybňuje zažité vnímání indické kinematografie či se s ním alespoň snaží polemizovat. Tak jako mnoho historických prací se ovšem nejpodrobněji věnuje té nejvzdálenější minulosti, takže čtenář musí počítat s tím, že většina knihy se soustředí na filmy natočené před rokem 1950 (a tudíž vesměs nedostupné na DVD) a jako poslední dekádě se věnuje 70. rokům.

Pominout nelze ani publikace indoložky Rachel Dwyer, která se filmu mnoho let usilovně věnuje, ačkoli její původní specializací je sankrtská a gudžaráthská filologie. Její kniha Cinema India: The Visual Culture of Hindi Film, na níž spolupracovala s Diviou Patel, ještě budí poněkud rozporuplné dojmy: Snaha proniknout do formy bollywoodských filmů se zadrhává na nedostatečné filmovědné erudici autorek, které se tak pouze zběžně zabývají několika málo součástmi mizanscény – zejména lokacemi, dekoracemi a kostýmy – a většinu stránek věnují rozboru grafiky propagačních materiálů.  Pozdější titul Filming the Gods: Religion and Indian Cinema je naopak informačně cenným a dobře sepsaným vhledem do silných vztahů mezi indickou filmovou kulturou a náboženstvím. Dwyer pochopitelně nejvíce rozebírá filmová díla přímo tematizující hinduismus a jeho mytologii, věnuje se však i kinematografické reprezentaci islámu a způsobu, jakým Bollywood přistupuje k sekularismu, důležité součásti státotvorné ideologie moderní Indické republiky.

Samostatnou knihou rozebírající žánry a filmy poznamené kulturou jihoasijských muslimů je Islamicate Cultures of Bombay Cinema Iry Bhaskar a Richarda Allena. Jde zatím o jedinou publikaci, která se danému tématu věnuje, nicméně příliš neobstojí ve světle vyšších nároků: Podepsalo se na ní, že vznikala na rychlo během přípravy filmového festivalu ve Spojených arabských emirátech – ústřední studie je až příliš stručná a svým nevelkým rozsahem ustupuje vyčerpávajícím, avšak nepříliš podnětným rozborům konkrétních filmů (právě těch, které byly promítány na zmíněném festivalu).

Jednou z odbornějších a poměrně oceňovaných studií indického filmu je Ideology of the Hindi Film: A Historical Construction kulturologa M. Madhavy Prasada, který na základě marxistické kulturní teorie argumentuje, že podoba indického filmu je do značné míry formována ekonomickou, politickou a společenskou realitou Indie. Zároveň ovšem odmítá časté pokusy nahlížet na indický film jako na přímého pokračovatele sanskrtských divadelních tradic a upozorňuje na jeho silnou inspiraci v evropském divadelním melodramatu. K otázce melodramatických prvků a jejich funkci v indické kinematografii se taktéž vyjadřuje obsáhlý soubor esejů Raviho Vasudevana The Melodramatic Public: Film Form and Spectatorship in Indian Cinema.

Kognitivistický přístup k pochopení indické kinematografie zase nabízí Patrick Colm Hogan v knize Understanding Indian Movies a dochází k závěru, že indická tvorba není formálně nijak excentrická, ale využívá variace postupů zaužívaných ve světové kinematografii a její vnímaná exotičnost je tedy do značné míry jen zdánlivá. Hogan se při svém výkladu opírá o konkrétní filmy, přičemž v nich objevuje překvapivé významy – často vysmívané rodinné melodrama Kabhi Khushi Kabhie Gham (2001) například přesvědčivě interpretuje jako ironický komentář k indické společenské realitě a dokazuje, že v něm obsažené písňové scény nejsou jen líbivými atrakcemi, ale nabývají mnoha důležitých funkcí.

Příslib budoucnosti

Dobrou zprávou pro čtenáře 25fps je, že textem, který bych jim v rámci objevování indické kinematografie doporučil jako první, je dizertační práce filmové kritičky Neelam Sidhar Wright nazvaná Bollywood Eclipsed, jíž si každý může zadarmo stáhnout na stránkách University of Sussex. Autorka se zabývá estetickými posuny v bollywoodské tvorbě v letech 2000–2009, přičemž přímo upozorňuje na problematičnost dosavadní lidové i akademické reflexe indické populární kinematografie a ukazuje cesty, jak lépe rozumět jejich filmovému jazyku a docenit jej.

Závěru tohoto článku jistě bude slušet nadějeplný odhad, že se snad k její snaze brzy připojí další autoři a pomohou tak učinit jednu z největších a nejzajímavějších národních kinematografií méně tajemnou a exotickou.

Doporučené odkazy:

Upperstall.com – profily tvůrců, texty o klasických filmech, recenze na bollywoodské i regionální filmy
Dear Cinema – stránka věnovaná především indickému nezávislému filmu
The Big Indian Picture – internetový magazín o indickém filmu
The Bollywood Ticket – americká stránka o Bollywoodu

Philip’s Filums – poznámky ke klasických filmům od Philipa Lutgendorfa
The Seventh Art – blog indického cinefila Srikantha Srinivasana věnovaný indické světové kinematografii
Ellipsis – The Accents of Cinema – blog Omara Ahmeda, taktéž věnovaný filmům indickým i světovým
Memsaab Story – populární a vtipně psaný fanouškovský blog věnovaný hlavně starším bollywoodským filmům.
These pretzels are making me thirsty – filmový blog Mihira Fadnavise

BollyMeaning – překlady textů filmových písní a vysvětlení jejich významu
Bargad – články o filmu na stránce indických nezávislých novinářů
Mr. and Mrs. 55 – blog věnovaný především písním a písňovým textům z klasických bollywoodských filmů