„A nevyzraď svá tajemství“

RECENZE – KNIHA: Miloš Havel. Český filmový magnát (Krystyna Wanatowiczová, 2013) – VĚRA ADINA ŠEFRANÁ –

„Začínáte číst o kusu života naší země.“ Tímto poněkud patetickým zvoláním uzavírá Ivan M. Havel předmluvu k monografii, jejíž autorka Krystyna Wanatowiczová si kladla za cíl zpracovat profesní a osobní život jednoho z nejvýznamnějších českých podnikatelů 20. století, Miloše Havla. Bylo jen otázkou času, kdy se na knižních pultech objeví podobná monografie, pochopitelně koncipovaná jako zcela politicky korektní a tím pádem nekonfliktní text a zároveň se tak vyřeší rébus, kdo se zhostí úlohy pomyslného stavitele pomníku. Úkolu se tedy ujala žurnalistka Krystyna Wanatowiczová, která vedle pestré pramenné základny a sekundární literatury pro konečné zpracování knihy využila především poznámek, záznamů a rozhovorů svých předchůdců, kteří se věnovali Havlovu osudu, a to novinářů Františka Nováka a Ireny Gerové.

Co nakonec vzniklo? Nebudu tajnosnubná a ihned na začátku prozradím, že namísto obsáhlé odborné monografie čtenář obdrží objemnou drboidní bichli o pohnutém osudu jednoho gaye, z níž se nedozví až na padesát stránek z celkových pěti set padesáti nic nového, skutečně zajímavého, o čem by již nečetl v jiných pracích. Text svou povahou nezapře autorčinu profesi; před čtenářem se rozvíjí sice čtivý, ale informačně mělký, především osobní a výrazně méně profesní příběh zajímavého muže, formálně odpovídající obsáhlé reportáži speciálního víkendového vydání. Poznatky či vyprávění o Havlově filmařském podnikání se táhnou jako červená nit ať už v odborných publikacích anebo v pamětech vrstevníků či v různých publicistických článcích. Monografie věnovaná pouze a jen jeho osobě na mne nakonec působí jako umně poskládaná kronika, často okořeněná pikantériemi, aby se čtenář nenudil. Což je poněkud málo vzhledem ke kontroverznosti, již Havel ještě půl století po své smrti vyvolává. A druhý velký problém, který v knize spatřuji, je autorčino, resp. recenzentské dovolení několika faktických chyb, za něž by se styděl i podprůměrný posluchač filmové vědy. Začnu ovšem tím pozitivním.

Archivní tajemství poodhalena, problémy odkryty

Opět zopakuji, že jediným důvodem, proč by si čtenář měl tuto monografii vyhledat a prolistovat, jsou kapitoly vážící se k činnosti Havlovy filmové společnosti Lucernafilm za protektorátu, a to především kapitola devátá, nazvaná Lucernafilm: český Paramount. Nejvíce oceňuji část věnovanou dramaturgii a přiblížení problematiky fiskální firemní politiky včetně vyplácení honorářů a odměn. Přesto i u nejzdařilejší kapitoly knihy vyvstává celá řada výtek, kterou lze vztáhnout i na zbytek textu.

Problém první: když už konečně autorka začne řešit skutečně zajímavá témata související s Havlovým podnikáním, proč nejde více do hloubky? Proč vše řeší jen velmi zjednodušeně a útržkovitě? Proč konkrétně v případě dramaturgie se nevěnuje všem filmům, které v Lucernafilmu vznikly? To by odpovídalo názvu monografie. Ale zřejmě se mýlím a nemohu uplatňovat přísnou logiku tam, kde je mnohé zahaleno tajemstvím, jak si ještě ukážeme.

Problém druhý: autorka upřednostňuje drby z Havlova okolí a věnuje jim výraznou část svého textu. Jak ona sama v úvodu uvádí, vytyčila si za cíl odhalit tři velká tematická „tajemství“ Havlova života, který je podle jejího mínění „obestřený tajemstvím“ (s. 16). Proto si za první úkol stanovila poodhalit tzv. tajemství první, a to „Co cítil, o čem přemýšlel, z čeho se radoval a čeho se bál (…)“, (s. 19). Opět nebudu tajnůstkařit a napíšu rovnou, že navzdory mnoha informacím o Havlově životním stylu se o jeho vnitřním světě, alespoň podle toho, jak to postulovala autorka, nedozvíme zhola nic. Jsem zvědavá, za jak dlouho se tato kniha stane nepřebernou pokladnicí námětů na články jednoho nejmenovaného internetového bulvárního deníku a zahltí nás rudé titulky ve stylu: „Haas měl své Titiny, Havel zase Puntíky.“

Problém třetí: autorka nedokázala přimět kohokoli zdatnějšího v historii české kinematografie, než je ona, aby zkontroloval přesné popisky u fotografií, jimiž je monografie bohatě doprovázena, přičemž tato fotodokumentace patří k největším přednostem knihy. Je úsměvné, když například u fotografií ze zlínských Filmových žní na straně 180 při prvním popisku fotografie 04 autorka uvede, že se Žně konaly jen dvakrát a následující fotografii není schopna datovat, i když by to bylo velice snadné, jen trochu chtít. Pro případný dotisk rovnou pomohu autorce a upřesním, že fotografie koupající se Nataši Gollové je z roku 1941. Na zbytku datací už musí autorka zapracovat sama.

Takových případů je ve fotopříloze celá řada. Avšak pořádný lapsus se autorce podařil s fotografií 09 na straně 209, kterou zařadila sice šalamounsky do 40. let, ale rovněž ji nechala začlenit ke kapitole řešící protektorátní Lucernafilm, i když je na první pohled zcela patrné, že sem být zařazena nemůže. Proč? Protože na fotografii je kromě fotografa Karla Ludwiga a herce a zpěváka Vladimíra Irmanovova rovněž zachycena fotografická nástěnná výzdoba fotooddělení Lucernafilmu, na níž defilují manželé Edvard a Hana Benešovi, dekorující hrdiny druhé světové války projíždějící osvobozenou Prahou a tak podobně. Někomu to může připadat až hnidopišské, ale právě tento příklad nejlépe ilustruje faktickou úroveň knihy. Konečně není mým úkolem zde vypočítávat všechna faktická pochybení, která lze v knize nalézt.

Problém čtvrtý: autorka nedokáže vždy posuzovat různé události objektivně, což je naprosto zjevné především v případech, v nichž jakkoli vystupuje filmový režisér Otakar Vávra a které se dotýkají dalšího filmaře Františka Čápa. Modří již vědí, přesto připomenu, že se jednalo především o otázku ne-točení filmů pro německé filmové společnosti a o způsob podpory ze strany Havla těmto dvěma filmařům během druhé světové války. Mohl by klidně vzniknout seznam lidí, kteří nemají rádi Otakara Vávru, za svých studií jsem si dokonce dělala čárky do poznámek, kdykoli od kantorů zazněla pejorativní adjektiva adresována Vávrovi, ale přesto nelze oficiálně definovat Vávrovu osobní „zášť“ vůči Havlovi tak, jak to udělala Wanatowiczová. Příčiny Vávrova především poválečného chování vůči Havlovi autorka vysvětluje lakonicky: Vávra nemohl Havlovi odpustit, že jej s sebou nevzal na filmový festival do Benátek, aby si zde převzal pohár za svůj film Cech panen kutnohorských a ještě si pan producent dovolil z ceny udělat popelník. (s. 110) Jak prosté, milý Watsone.

Autorka zkrátka na Vávrovi nenechá nit suchou; režisérovy knižní paměti vyhodnotila jako nedůvěryhodné, v čemž se s ní shoduji – „Vávrova tvrzení je však nutné brát se značnou rezervou. Jeho vzpomínky ne vždy věrně odpovídají skutečnosti.“ (s. 72) Kladně hodnotím taktéž kapitolu 13.3 Kampaň ve Vávrově režii, při níž se zatetelí každý antivávrovec, avšak nelíbí se mi, jak autorka mlží v konfrontaci s Vávrou ohledně realizace Čápova filmu Svatý Václav. Stejný problém s objektivitou má autorka rovněž v třetí kapitole, věnované budování filmových ateliérů na Barrandově.

Miloš – kamarád i do deště..?

Jak už jsem poznamenala výše, autorka si vytyčila okruh tří tematických oblastí, z nichž dvě se dotýkají Havlova osobního, chcete-li intimního života jak v rodném Československu, tak posléze v mnichovské emigraci, přičemž nám autorka jaksi opomněla sdělit, kdy se Havel vůbec narodil. Myslím, že tato ne moc kontroverzní, natož pikantní informace nám nemusela zůstat utajena… Podstatnou část textu tedy zabírají kapitoly definující Havlův životní styl – před očima se nám odvíjí místy zbytečné detaily ze dnů, které trávil na rodinném sídle Havlov na Vysočině, anebo na druhé straně spory s intimním přítelem Hubáčkem v Mnichově. Aby nám to nebylo líto, autorka nezapomněla ani na proslulé večírky z barrandovské vily, kde si vzletně řečeno „odboj podával ruce s kolaborací“. Havlov, Lucerna, Barrandov, Mnichov – vždy a všude se krásně flámovalo a Lída Baarová to ráda dosvědčí prostřednictvím svých různých vzpomínek na příslušné stránce.

Vůbec přátelství – to je jedna z hlavních linií autorčina vyprávění. Co se týče Baarové, autorka do knihy zařadila kapitolu Tajemní muži z abwehru a gestapa, v níž vysvětluje Havlovu činnost za války, osvětluje jeho styky se zástupci těchto dvou složek a v podstatě tak doplňuje Havlovu obhajobu z poválečného obvinění z kolaborace. V této kapitole nalezneme rovněž případ dalšího Havlova blízkého přítele a spolupracovníka, básníka Vítězslava Nezvala. Havel kromě finanční pomoci určené Nezvalovi a jeho rodině za války intervenoval po jeho zatčení gestapem v roce 1944, za což se mu po válce Nezval snažil odvděčit. Škoda jen, že autorka více neprobádala profesně lidský vztah Havel–Nezval v prvních poválečných letech.

Další Havlova přítelkyně, která v knize nastupuje na scénu především v souvislosti s barrandovskou vilou, je Adina Mandlová. Mandlová společně s Baarovou patřila po celý zbytek Havlova života mezi jeho nejbližší přátele, sdíleli společný poválečný osud zatracenců, pravidelně se stýkali v zahraniční emigraci. Jejich blízký vztah konečně dokladuje autorka otištěním několika fotografií herečky, a to na dvoře pankrácké věznice po jejím zatčení krátce po osvobození (s. 350) či svatební fotografií s anglickým letcem Joe Knightem z roku 1947 (s. 351). V souvislosti s Mandlovou se v knize taktéž řeší další problematický vztah, a to její nejbližší přítelkyně Nataši Gollové s Wilhelmem Söhnelem, s mužem, jehož právní služby Havel využíval jak za protektorátu, tak i posléze v Mnichově. Ani v těchto případech autorka nezabrání určitému košilatému vyznění těchto kapitol, jelikož nám naservíruje své vysvětlení, proč Baarová s Havlem v roce 1941 omezila styky, a dokonce se dozvíme podrobnější detaily rozkmotření se Mandlové s Gollovou v Havlově vile o rok později. Inu proč ne, když Havel po válce musel mimo jiné čelit nařčení z kuplířství, které provozoval ve své vile na Barrandově prostřednictvím právě těchto hereček.

Ovšem největší pozornost autorka věnuje Havlově sexuální orientaci. Připadá mi zbytečné, aby nás informovala o detailech života tehdejší pražské homosexuální komunity. Takže si opět připomeneme, jaké poměry panovaly například v módním salónu Ulliho Rosenbauma skrze vzpomínku Mandlové (s. 89), dozvíme se, kolikrát byl kvůli své orientaci zatčen režisér Václav Krška (s. 87-88), dokonce díky policejním záznamům víme, kde a s kým se Havel scházel (s. 89). Nahlédneme rovněž do soukromé korespondence, jež se dochovala a kterou si Havel vedl s několika muži (s. 90-96). Taktéž nám autorka prozradí tajemství homofobie Havlovy švagrové paní Boženy, které vadil i třídní původ Havlových milenců (s. 90-96). Zřejmě bychom bez těchto informací, o nichž se domnívám, že jsou velmi intimní a je otázkou osobního vkusu, zda a do jaké míry musely být nutně zveřejněny, nemohli žít a pochopit problematiku filmového podnikání v daném období.

Celou čtvrtou kapitolu o láskách Havlova života korunuje část nazvaná V knize Olgy Scheinpflugové, v níž autorka převypráví děj hereččina románu Klíč od domu, pojednávající o intimním vztahu mladého gaye Vítka s bohatým filmovým podnikatelem Financierem. Autorka na závěr této části uvádí: „Nakolik se Olga Scheinpflugová při popisování postavy Financiera inspirovala životem skutečného Miloše Havla, lze jen obtížně odhadnout. Jako autorka filmových námětů jej nepochybně znala. Otázkou je, jak dobře, protože ve svých pamětech se o něm až na výjimky nezmiňuje.“, (s. 100). Jen můžeme litovat, že autorka se neseznámila s knihou jiného literáta, a to Jaroslava Žáka Ve stínu kaktusu. Možná by rozšifrovala, že v postavě Pascala de la Nully si autor v nadsázce vyřizuje účty s Havlem, v postavě Olly Puty by zajisté seznala předobraz Lídy Baarové a Mago Kyprio při troše fantazie by v ní vyvolal myšlenky na Nezvala. A mohla by tak doplnit například onu dvanáctou kapitolu Vila na Barrandově.

Jako titulek jsem si vypůjčila citát z Nezvalovy knihy Valérie a týden divů. Ne náhodou. Jak jsem již několikrát v recenzi ukázala, autorka si kladla za cíl v monografii odhalovat tajemství. Domnívám se ovšem, že mnohá tajemství nám zůstala skryta. A v podstatě nic nebrání tomu, aby se rozšířila řada skutečně odborných textů o filmovém magnátu Miloši Havlovi. Toto je jen taková první vlaštovka. Co tedy říci na závěr. Kniha neodpovídá zcela svému názvu, přesto se jedná o čtivou záležitost, která si zajisté své příznivce nalezne, o tom není pochyb. Chvályhodné je rovněž zařazení jmenného rejstříku, biografických medailonů, soupisu filmografie Havlových společností i chronologického přehledu životních dat Miloše Havla do přílohy. Přece si však nemohu odpustit postesknutí, že jsem od tak obsáhlé monografie čekala prostě víc.

Krystyna Wanatowiczová:
Miloš Havel. Český filmový magnát

Knihovna Václava Havla, o.p.s., Praha 2013
vázaná, 552 stran
549 Kč (399 Kč v e-shopu KVH)