Jurij Norštejn: Sníh na trávě (5. ukázka)

Bojím se té strohé posloupnosti v práci, kdy režisér nezačne dělat film, dokud nezformuluje jeho ideu. V takovém případě se spokojíte s opakováním nějakého vzorce a nakonec zjistíte, že vnitřní pohyb filmu dostane charakter čehosi nabubřelého, co jste už někde viděli. Když je mi už na začátku absolutně jasná idea filmu, nemohu pracovat. Už třeba jen proto, že ideu formulujeme slovy, ale do filmu ji musíme převést jinými prostředky. Musíte však vědět, o čem film děláte. Samotné „o čem“ nepřechází do pojmu „idea filmu“. Idea – je cíl, kvůli němuž film děláme. A nedej bože, aby se stala pevně stanoveným cílem a rozšířila se do celého filmu. Když se potom ukáže, že je lživá, už se nedá nic dělat. Stanete se jejím rukojmím.
Samozřejmě, režisér hraného filmu a dokumentarista tím víc, razí názor, že film se dělá ve střižně. Je to pravda i není. Rytmus, kompaktnost děje, tempo, délka záběrů se regulují střihem. Dělením scény natočené v jednom záběru na menší úseky. Celkový tok děje se formuje střihem a natáčení záběrů probíhá v souladu s hrubým rozzáběrováním budoucí střihové sekvence. Děj se může natáčet i jediným dlouhým záběrem, v němž se mění mizanscéna, tzv. „mizanzáběr“ (Ejzenštejnův termín). Ale v prvním i druhém případě je děj prostoupen vaším morálním kodexem a mravními kritérii. Morální kodex je jediný, mravy jsou různé. Frakční střihová skladba zachycuje celkový dějový proud do krátkých záběrů a buduje ho jako jedinou plastickou konstrukci, zaznamenanou z různých bodů. Je v tomto případě možné změnit smysl toho, co se děje? Bezpochyby. Ale takováto střihová změna koncepce pouze podtrhuje nepravdivost prvotních ideových kritérií, mimochodem i nových, protože vznikají jako projev vůle a nikoli prožitkem. Klasický příklad – Alexandrovův film Cirkus. Mezi postavami různých národností, zpívajícími ukolébavku v různých jazycích jako symbol družby národů („Ne, pro nás nejsou černí ani barevní“), zpívá židovský herec Michaels hebrejsky. Po dvanácti letech je odhalen jako nepřítel lidu. Alexandrov Michaelse vystřihnul – a Michaels přestal existovat. Tady máte hrubý příklad lživosti ideje, převrácené v ideologii. Lež ideje dává lživý výsledek, způsobený lží.

Jeden z motivů filmu je z veršů Nazima Hikmeta Pohádka pohádek. Samotný film jsem měl vymyšlený už před Liškou a Zajícem. V té době už to bylo pár let, co jsem se odstěhoval z Marjina háje, měl jsem dvě děti a bydleli jsme daleko, v úplně jiné čtvrti – v Beljajevu. Obyvatelé starého domu mého dětství se začali postupně rozjíždět. Dostávali byty – někdo od továrny, někdo díky svému zdravotnímu stavu, někdo díky překročení počtu lidí na čtvereční metr – tak nebo onak, a dům se stával postupně opuštěný. Všechno to, co kdysi tvořilo můj život, pustlo.

Měl jsem rád tu chodbu s oprýskanou omítkou, s rákosem, který vylézal ze zdí. Tohle tak natočit… Jasně jsem cítil slunečnicový olej stojící na parapetu… Jindy se mi zdálo, že musím postavit dekoraci a detailně zrekonstruovat dokonce to, co bylo ukryto za dveřmi. To všechno je, samozřejmě, podivné, protože animace se něčím takovým nikdy nezaobírala.
Nosil jsem v sobě ideu hraného filmu. Tehdy jsem vůbec nemyslel na animaci. Samotný pojem animace jsem zavrhnul. A Pohádka pohádek se opravdu nenatáčela jako klasický animovaný film: během samotného natáčení se vynořovala témata, a nikdo neměl tušení, odkud se vzala. Ale to, že se z ničeho nic objevovala, znamenalo, že ve mně nějakou dobu žila a jednoduše se projevila v nějakém obraze. Bylo by báječné, kdyby se tak dalo v animaci pracovat stále. Bohužel, to se poštěstí jen málokdy.
Občas jsem přijel domů k mámě a zjistil, že se zase někdo odstěhoval. Jakoby neviditelný pookénkový projektor stoptrikem odstraňoval živoucí život a to, co po něm zůstalo, měnil na prázdnotu. Nebylo možné smířit se s tím, že to je navždy: i ta omítka zmizí navždy, i obnažené zdi, takové, jaké byly kdysi v dětství, otlučené, rozmáčené deštěm, sněhem, větrem… Jako kus dřeva, který se v příboji postupně omyje pískem, opláchne mořem, vyžere horkým sluncem, vybrousí až do reliéfu a pak, zabořen do břehu, umírá. Všechno nadbytečné se rozpustí ve vzduchu. A stejně tak se měnil náš dům a poddával se větru…
Film měl začínat v momentu, kdy z domu odjíždějí poslední nájemníci a můj dům stojí celý zvetšelý, odrbaný větrem, prosáklý časem, který do sebe doslova natáhnul: všichni dostali dekrety na nové byty a musí se rozejít. Život, celý dlouhý život domu končí, a ty už se nikdy nevrátíš do jeho dvora. A ani dvůr už tady nebude. Možná, že právě proto se zachtělo nájemníkům posedět před odjezdem a zavzpomínat na dům a na lidi, kteří v něm žili.

Jurij Norštejn, Sníh na trávě. Překlad: Jiří Kubíček

Preview knihy jsme publikovali zde. Předobjednat si ji můžete na www.norstejn.cz nebo na e-mailu hora@apzpro.cz.

Jurij Norštejn: Sníh na trávě

překlad: Jiří Kubíček
APZ Production s.r.o., NAMU a Jakub Hora, Praha 2013
ISBN 978-80-7331-124-7
1. vydání, vazba V8.
kniha vychází 18. 11. 2013