Dvě kapitoly z delšího románu
Když v roce 2009 získal Zlatou palmu v Cannes černobílý film Michaela Hanekeho Bílá stuha, mluvilo se o tom, že tento portrét mikrosvěta jedné německé vsi před první světovou válkou, funguje na diváka jako četba rozsáhlejšího románu. Dojem literárních kvalit vzbuzoval velký počet postav, nejednoznačnost vyprávění i precizní popis světa, jeho rituálů, obyvatel, prostředí a koneckonců i jazyk dialogů. Zajímavé je, že jistou „literárnost“ prokazuje i zatím poslední držitel Zlaté palmy, Život Adèle Abdellatifa Kechicheho, a to nejen proto, že jeho originální název nese za pomlčkou dovětek „kapitola 1 a 2“.
Samozřejmě, že ony kapitoly odkazují k původnímu komiksu, nebo ještě lépe – ke grafické novele Julie Maroh Modrá je nejteplejší barva. Zároveň ale Život Adèle vykazuje znaky shodné s vývojovým románem. I jeho hrdinové vycházejí z dětství a často docházejí až k prvnímu stupni zralosti. Pro mladou Adèle je na takové cestě průvodcem o něco starší umělkyně Emma. Dívka s modrými vlasy je však nejen průvodcem, ale i hlavní hybnou silou, či chcete-li jakýmsi chemickým katalyzátorem. A podstatným prvkem děje je tu láska, nebo spíše zamilovanost a erotická přitažlivost mezi dvěma ženami.
S románem má Kechiche společný i čas, který si na takové vyprávění nechává. Zatímco konvenční filmy se drží pečlivě budování aristotelského dramatu a jejich autoři pečlivě vybírají dramaticky nosné anebo efektní situace, v Životě Adèle je čas i na scény, které takový potenciál nemají. Pro Kechicheho je daleko podstatnější právě to, co vypovídá o přemýšlení a vývoji titulní Adéle, co poslouží k jejímu detailnímu popisu a k vytvoření jejího celistvého portrétu. I proto není úplně snadné vstoupit od začátku do filmu a teprve čím déle divák film sleduje, tím více je schopen nořit se do světa jeho postav.
Tomu, že chce Kechiche popisovat spíše lidský vývoj jedné konkrétní dívky, je pak ve filmu podřízené vše. Prostředí je sice určitým způsobem typické (příběh se odehrává v Lille, městě na severu Francie u hranic s Belgií), ale zároveň zůstává jen jakýmsi zalmženým pozadím. Škola je vykreslená několika scénami z hodin, během kterých se ve třídě diskutuje o lásce (a literatuře) nebo scénami střetů s netolerantními spolužáky na dvoře. Náznakem souvisí i s dvojicí Adèliných milostných zklamání. Je zajímavé, že prostředí, postavy rodičů a vlastně i postavy spolužáků zůstávají na tak velké ploše poměrně rozostřené. Tak moc se režisér zaměřuje na svoji hrdinku a její osudový vztah. To pochopitelně klade velké nároky na herecké výkony obou hlavních představitelek a možná i právě proto je porota v Cannes poměrně netypicky ocenila společně s celým filmem.
Když Život Adèle srovnáme s žánrově podobným filmem Švéda Lukase Moodyssona Fucking Ǻmal (v české distribuci jako Láska je láska) z roku 1998, zjistíme, že ho ale moc nezajímá ani motivace lesbického vztahu, ani jeho problémy ve společnosti. Film dokonce neobsahuje ani žádnou zásadní scénu coming outu. A i když Moodysson ve své přesnosti načrtl velmi přesvědčivý obraz zrodu vztahu mezi dvěma dívkami na netolerantním švédském venkově, i jeho film byl vzdálen klasickým queer filmům.
Jistě, Adèle je ve škole odsuzovaná, před rodiči svůj vztah s dívkou kamufluje doučováním filozofie, ale to jsou spíše náznaky, než nějaký tlak vystavěný dramatickým obloukem. Skoro se až nabízí otázka, proč vlastně Kechiche tak lpí na lesbickém vztahu. Pro vyobrazení proměny jedné mladé dívky, kterou změnil vztah se starší vrstevnicí, až po to, že se tato osudová láska postupně začala vyčerpávat, by byla Emma v příběhu klidně zaměnitelná za jakéhokoli muže, se kterým by mělo okolí problém (a k tomu by možná nakonec mohly stačit i ony modré vlasy). Osobně se ale domnívám, že lesbický vztah tu není použit samoúčelně. Díky tomu, že je Emma žena, tu odpadá diskuze o stereotypních genderových rolích, která by v případě staršího a dominantnějšího partnera nutně musela nastat. A navíc objevováním své duše i svého těla objevuje Adèle i sebe samu.
S tím souvisí i hodně diskutované otevřené erotické scény. V době, kdy se Lars von Trier v kampani na svoji Nymfomanku tváří bezmála jako vynálezce porna, by přece samy o sobě nemusely být až tak šokující. Jejich důsledné zkrášlení světlem, kamerou i líčením jde na jedné straně proti tomu, jak dnes erotická videa vypadají, na druhé straně ale jako by jejich délka a paleta zobrazení poloh v jedné scéně z nich přímo vyplývala. Je naprosto jasné, že k tělesné interakci mezi oběma postavami nedochází „jen jako“, ale Kechiche se důsledně vyhýbá detailům. Zmíněné scény tak zároveň působí i nepůsobí pornograficky. Na rozdíl od jiných si ale myslím, že tyto scény do takto pojatého vývojového filmu patří a mají zde opodstatnění. Jen mi připadá, že by z nich mělo být daleko víc patrné hledání a postupné poznávání, které vyčnívá z celého ostatního filmu. I když je možné, že v rychlé funkčnosti sexu viděl Kechiche kontrast ke křehkosti všeho ostatního, v realistickém klíči filmu by asi víc „zaučování“ v této oblasti působilo přirozeněji.
Drobné výhrady bych měl i k některým dialogům. Adèle se sice přesune z plytkého světa svých rodičů a spolužáků na večírky umělecké smetánky Lille, ale ani tam se moc duchaplnosti divák nedočká. Když například doktorandka dějin umění s naprostou vážností prohlašuje, že „Klimt je takový ornamentální“, nejednomu se na mysl dere otázka, jestli jde o úmyslnou karikaturu nebo scenáristickou nešikovnost. A takhle podivných momentů je na téměř třech hodinách filmu v dialozích víc. Kechiche totiž celou dobu bruslí mezi různými klišé a i když mu právě stavba děje i délka filmu dávají možnost z nich vytvářet cosi pravdivého, v jednotlivých dílčích momentech do nich občas nešťastně zabředne. Je opravdu nutné, aby se ve střední třídě jedly s oblibou špagety, zatímco v umělecké rodině ústřice? Samozřejmě, kontrast mezi chutěmi Adèle a Emmy má hlubší smysl a tam, kde se u Moodyssona obě hrdinky spontánně shodovaly na kakau, jde o disharmonii i prostor k edukativní lekci, ale zároveň je to tak trošku povrchní sociální srovnání.
Tyto drobné momenty navíc udeří do očí i proto, že je film natočen poměrně návodně. Tím mám na mysli vcelku klasické vedení diváka kamerou, střihem i samotnými dialogy, které diváka nenechávají na pochybách o tom, co přijde. Například ve scéně z baru zkušený divák rychle odhadne, že Adèle zde hledá Emmu, ale i to, že Emma má o Adèle zájem. Stejně tak když Adèle poprvé mluví se svým kolegou v práci, už samotné záběrování a vedení herců naznačuje, že mezi nimi k něčemu dojde. Tím se ale příběh stává do jisté míry předvídatelným, což pak na ploše skoro tří hodin vede tu a tam ke ztrátě zájmu poučenějšího diváka. Jde přitom o výrazové prostředky (detaily, „náhodné“ zastavení kamery), které k vedení diváka používají často američtí filmaři, namátkou Clint Eastwood nebo Steven Spielberg. Právě Spielbergovi, předsedovi canneské poroty, jehož precizní režijní styl je na návodném vedení diváka postaven, tento rozměr Kechichova filmu musel imponovat.
Výše zmíněné výtky kazí celkový dojem z filmu. Jeho subtilnost spojená s jistou explicitností a takřka literárním rozmachem z něj ale i tak činí jednu z největších událostí loňské sezóny. Život Adéle je po Bílé stuze dalším ukazatelem, po jaké cestě se mohou současné artové filmy vydat. Od dramatu k románu.
La Vie d´Adèle – chapitres 1&2
Režie: Abdellatif Kechiche
Scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix
Kamera: Sofian El Fani
Hrají: Adéle Exarchopoulos, Lea Seydoux, Salime Kechiouche
Francie 2013, 179 min.
Česká premiéra 28. listopadu 2013, Film Europe