Joanna – uhrančivý dokument mimořádné umělecké kvality

V rámci dokumentárních pondělků v kině Světozor můžete 26. května od 20.45 za osobní účasti režisérky Anety Kopacz zhlédnout výjimečný snímek Joanna. První polský dokument financovaný pomocí crowdfundingu a oceněný na festivalech v Lipsku, Varšavě, Kyjevě, Creteilu a Jihlavě, kde získal jako zástupce East Silver Karavany Cenu Silver Eye, vás přesvědčí, že o těžkých tématech lze díky režijnímu citu, mistrovské kameře a hudbě oscarového skladatele Jana A. P. Kaczmarka natočit vizuálně uhrančivý film, který ve vás zůstane velmi dlouho.

Bez jakýchkoli dlouhých úvodů či vysvětlujících popisků nás diskrétní kamera uvede rovnou do venkovské domácnosti 36leté Joanny Salygy, která čte malému Jankovi pohádku a následně se ho ptá, co by si přál, aby o něm napsala na svém blogu. Joanna se totiž dozvěděla, že má nevyléčitelnou nemoc a zbývají jí pouhé tři měsíce života. Rozhodla se proto začít psát pro svého sedmiletého syna i milujícího manžela Piotra vše, co pokládá za důležité. Nejde však o trudnomyslné úvahy o svém tragickém údělu, ale spíše o živý dialog se synem snažící se nasměrovat ho k pochopení a uvědomění si krás života. „Buď zvědavý, snaž se porozumět sám sobě, přemýšlej, proč sis vybral zrovna takové kamarády a ne jiné a proč si oni vybrali tebe…, co cítíš, když jdeš pozdě do školy, když jíš svou oblíbenou pizzu, hladíš kočku či si jen lehneš na polštář? … jsi spokojený se svým světem, cítíš se v něm bezpečně, jsi šťastný?…“ Své zápisky Jankovi občas čte a živě se zajímá o jeho názor. Joannin blog však rozhodně není ústředním tématem, kolem kterého by se točil celý film.

Mladá polská režisérka Aneta Kopacz se ve svém snímku plně koncentruje především na zachycení zdánlivě banální každodennosti polské rodiny, která ve stínu blížící se smrti hlavní postavy nabývá mnohem hlubší rozměr. Společná příprava oběda či hra se stavebnicí doprovázené úsměvnými dialogy výmluvně poukazují především na obrovsky silné pouto, které si matka se synem vytvořili. Během výletu k polským jezerům také Janek matce s dětskou bezprostředností říká, že čas, který s ní tráví, považuje za „boží“. Tento čas je však bohužel limitován. Tím více musí člověk obdivovat neobyčejnou statečnost Joanny, která na sobě téměř nedá znát velké bolesti způsobené nemocí. Se synem se baví věcně a z pozice milující matky ho na konkrétních příkladech učí vážit si krás života. A často k tomu ani nejsou potřeba slova, natož vzletné fráze, jak je vidět např. v intimně natočených scénách při sběru hub, které doprovází jen přesně nadávkované a velmi jemné tóny Kaczmarkovy hudby.

A je to právě způsob zpracování, který z tematicky neveselého snímku vytváří povznášející podívanou s potenciálem zahryznout se pořádně hluboko do divákovy duše. Kamera zkušeného Lukasze Źala, oceněného za dokument Paparazzi, sleduje Joanninu rodinu s neobyčejnou diskrétností i v momentech, kdy je v jejich bezprostřední blízkosti. Ani na vteřinu nemá divák během filmu pocit, že by si některá z postav byla vědoma přítomnosti tvůrců filmu. K nebývale autentickému vyznění přispívá také schopnost režisérky citlivě vybalancovat, kdy se s kamerou vzdálí od svých postav a natáčí je skrze okno jejich venkovského stavení, či kdy položí důraz na emoce v jejich tváři a namísto otrockého záznamu dialogů nabídne další malou porci originální hudby Jana A. P. Kaczmarka. Jemná hudební linka autora, oceněného Oscarem za soundtrack k filmu Hledání Země Nezemě, však naštěstí není nadužívána. Také proto tento veskrze pocitový film neždímá z diváka emoce „citově vyděračsky“ postavenými scénami. Tvůrci filmu jakoby volně proplouvají životy hlavních postav v jejich nejtěžším období a namísto polopatické doslovnosti a vysvětlování ctí umění náznaku. Vnímavého diváka tak dokážou přimět k emocionální zainteresovanosti jakoby mimoděk, což má ve výsledku ještě silnější efekt.

Vynalézavá práce „neviditelné“ kamery ve striktně observačním duchu, cit pro melancholicko-lyrické pasáže bez jakýchkoli náznaků laciného sentimentu, nápadité ilustrační záběry výmluvně přibližující nejen samotný děj, ale především náladu postav, činí z tohoto intimně laděného snímku silný zážitek také pro filmové fajnšmekry. Joanna je zářným příkladem, nakolik lze v dokumentárním žánru i při zpracování smrtelně vážného tématu naplnit umělecké ambice. Také díky tomu nevyznívá snímek depresivně, život pokračuje v malém Jankovi, který si jistě v dospělosti bude číst blog své matky, v němž mimo jiné píše: „Smrt je normální součástí osudu každého člověka. Lidé žijí, ale také umírají, stejně tak zvířata i rostliny. Všichni jednou zemřou. Dokud ale žijeme, na smrt nemáme myslet a naopak se snažit žít co nejšťastněji. A k tomu nám pomáhá nejdůležitější věc na světě, jíž je láska.“

Není jistě bez zajímavosti, že Joanna je prvním polským dokumentem, který byl financován pomocí crowdfundingu. Na stránkách http://wspieramkulture.pl vybralo na film 442 lidí téměř 250 000 korun. A věřím, že své investice nikdo z dárců nelitoval. 8. května 2013 pak polské nakladatelství Znak vydalo knihu Chustka založenou na Joannině blogu. Na 56. ročníku největšího německého festivalu věnovaného dokumentárnímu a animovanému filmu DOK Leipzig získal snímek Cenu mladé poroty. S jejím zdůvodněním nelze než souhlasit: „Díky pohybu kamery jsme svědky intimní situace odehrávající se mezi hrdiny, přitom nezasahujeme do jejich soukromí. Film na nás udělal obrovský dojem, budeme na něj vzpomínat ještě dlouho. Učí nás, abychom se nikdy nevzdávali a bojovali bez ohledu na těžké podmínky.“ Členové poroty, kteří filmu loni na festivalu v Jihlavě udělili Cenu Silver Eye pro nejlepší středometrážní dokument, pak dodávají: „Režisérka přibližuje příběh svých postav s velkou citlivostí a elegantním filmovým jazykem. Jsme tak zcela ponořeni do jejich života a díky tomu divák zažívá transcendentní posun od příběhu postav k velkým životním hodnotám a vlastnímu životu.“