Tak jde (mezipaterní) čas

Ve sváteční a výroční den nežila revolučně pouze Praha. I v Brně se totiž „bojovalo“. Bojovalo se poklidně, a tím nejúčinnějším způsobem – kulturou. Bojovalo se proti stále trvajícímu šosáctví vcelku heteronormativního světa, ve kterém se nacházíme. Queer filmový festival Mezipatra a prostory, v nichž se v Brně odehrává, jsou vítaným přístavem harmonie, liberality a otevřenosti jakékoli jinakosti, která se díky skvělé atmosféře necítí jinakostí být.

Z pohádky do pohádky

Dětský koutek, Mezipatra by Iveta Jansová

V pondělí bylo přichystáno poučení pro nejmenší, mladistvé, starší i nejstarší. Od půl třetí probíhalo v Uměleckoprůmyslovém muzeu premiérové promítání filmu Prayers for Bobby a dokumentu Lead With Love, které bylo určeno rodičům a blízkým LGBT, následovala diskuse věnovaná především tematice coming outu. Od čtyř hodin si pak studentky pedagogické fakulty připravily dětský koutek v prostorách kavárny kina Scala, k dispozici byly rozmanité hračky a neřízená zábava. Nejmenším se dostalo vzdělání v podobě morálně-poučné pointy tak typické pro různé pohádky, nebyly to však obyčejné pohádky, které si tentokrát děti mohly poslechnout. Nejprve Markéta Pilátová (skrze Skype) četla z knihy Jura  a Lama, pak se předčítalo z knížky Princ a Princ.

Okolo šesté hodiny vypuklo každodenní promítání filmů. Kino Scala představilo nejprve dílo Můj svět je disco a posléze tesklivě tragikomický snímek Ta zvláštní láska. Sál byl z půlky vyprodán, dívat se přišli nejen lidé, ale dokonce i kultury chtiví psi. Samotný film byl pestrobarevnou sondou do života dvou gayů v nejsvobodnější metropoli světa – New Yorku. Přestože spolu George (Alferd Molina) a Ben (John Lihgow) strávili 39 let, až v současnosti se jim podařilo svobodně uzavřít sňatek. George ovšem v tomto liberálností domněle přesyceném světě záhy ztrácí práci učitele a pár je vržen do nelehké finanční situace, která vyvěrá v nutnost odstěhování se od sebe a využití pohostinnosti příbuzenstva. Prožíváme tak s Benem a Georgem krušné a tesklivé chvíle doprovázené komickými situacemi vycházejícími z rozdílnosti povah i generací. Ladnými tóny znějící a plynoucí film zanechal v publiku nesmazatelný hluboký otisk, alespoň pro ten večer.

Ve stejný čas (od 20:30) se v kině Art podařilo opět vyprodat velký sál na promítání snímku 52 úterků.

Z pohádky přes film až do divadla

Malý sál Art, Danielův svět se Zdeňkem Holým by Markéta Klišová

Úterní den byl na Mezipatrech opět nabitý filmovými zážitky. Ve vyprodaném malém sále kina Art se mačkali diváci na v současnosti velmi přetřásaném dokumentu Danielův svět tematizující pedofilii. Tento jedinečný snímek však zachází s identitou pedofila poněkud originálněji. Nepředstavuje sexuálního maniaka a predátora uzavřeného v temném bytě, jehož úložné prostory jen praskají dětskou pornografií. Naopak velice opatrně nás seznamuje s Danielem jakožto obyčejným člověkem, který se v životě také snaží nalézt kousek štěstí jako všichni ostatní kolem něj. „Jmenuju se Daniel a je mi pětadvacet. Studuju literaturu a snažím se stát spisovatelem. Nikdy jsem sice neměl přítelkyni ani přítele, ale vim, co je to láska. Jsem zamilovanej do malýho kluka. Jediný, po čem v životě toužim, je moct mu bejt kamarádem, bejt na něj hodnej a občas mu bejt na blízku…“ Zajímavost promítání jistě umocnila i přítomnost producenta filmu Zdeňka Holého.

Sexuální identita je určena…

Čtvrtý festivalový den brněnského QFF Mezipatra měli návštěvníci možnost shlédnout také představení divadla Tantehorse (physical mime theatre), které do Brna zavítalo s inscenací S/He Is Nancy Joe. Tato inscenace je tvůrci označena jako tzv. docu-drama, zejména proto, že vychází ze svědeckých výpovědí transgender osob, na nichž staví ohromující street-ballet monodrama.

Základním ze stavebních kamenů inscenace však není jen tanec, který nese prvky hip hopu, pop-and-lockingu, tuttingu, moderního i klasického baletu, druhou nejvýraznější složkou se zde totiž stává komiksová videoprojekce vyprávějící příběh transgender dívky, jejíž vnitřní svět je na scéně přímo zhmotňován tanečnicí/performerkou Miřenkou Čechovou. Tematika transgenderu postupně přesahuje až do širšího tématu outsiderství. Svět postavy vyloučené ze společnosti za projevy vlastní identity a snahu odvrhnout krvácející tělo, v němž je mylně uzavřena, je definován neustálým bojem mezi její přirozeností a očekáváním druhých.

Tantehorse

Struktura pohybu performerky je soustavou symbolů odkazujících ke společnosti, která člověka rdousí a dusí, která svou velkou černou botou drtí jeho plíce tak dlouho, dokud zcela nepřestává dýchat. Svobodně dýchat. Představuje společnost, která individualitu pevně svírá až do doby, kdy je její tělo definitivně rozmělněno, jako tělo Kareniny pod koly jedoucího vlaku. A na náhrobku zůstává vyryto cizí jméno.

Tělo tanečnice je obrazem osobnosti onálepkované stereotypními štítky, identita určená pohlavím, cesta s předepsanými a stanovenými pravidly. Ale duše v onom marionetovém těle, za jehož nitky tahají konvence a „tradice“, je svobodná. Ta, slovy jednoho ze svědků, je projevem aktivismu. Skutečnost, že transgender identity jsou, vyvrací popření jejich existence. Toto vědomí je příčinou schopnosti znovu vstát a bojovat za sebe, za ostatní, s ostatními a často i se sebou samými.