Třináctá komnata pedofila

RECENZE: Danielův svět (režie: Veronika Lišková, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

O tom, že v současné české kinematografii je podstatně progresivnější tvorba dokumentaristů, nepochybuje snad nikdo. Z hraných filmů vyčnívají z řady průměrně jen dva až tři filmy ročně (stačí se podívat, kolik filmů se letos objevilo mezi oceněnými při udílení Cen české filmové kritiky; výsledky zde), v důsledku čehož se stále více diváků obrací směrem k pestřejší a tematicky zajímavější oblasti české dokumentaristiky. Dokladem je stabilní místo dokumentárních snímků v české kinodistribuci, úspěšné fungování internetového portálu DAFilms.cz, který je významnou platformou (nejen) pro jejich online distribuci, a v neposlední řadě samozřejmě MFDF Jihlava, který je startovním polem českých autorských dokumentů a Mekkou jejich tvůrců a diváků. Právě tam se loni na podzim dočkal velkého diváckého úspěchu film Veroniky Liškové Danielův svět (2014), který se do historie české kinematografie nového tisíciletí zapíše pod klíčovými slovy „diskutovaný“, „kontroverzní“ a především „důležitý“.

Lišková, která kromě jiného působí v Institutu dokumentárního filmu, zabrousila svým aktuálním filmem do žánrových vod „humanistického portrétu“, který má u nás tradici v tvorbě Olgy Sommerové či Heleny Třeštíkové (a zdá se tak být spíše doménou ženských filmařek). Obě jmenované se nebály před kamerou analyzovat lidi z okraje společnosti jako například trestance (Sommerová divákům ukázala Máňu /1992, 2003/, Třeštíková Reného /2008/) či drogově závislou prostitutku (Katka /2009/). V této souvislosti je ovšem třeba zmínit i „mužskou práci“ Davida Vondráčka a jeho oceňovaný portrét mileneckého páru bezdomovců obývajících opuštěný hřbitov v pražských Strašnicích Láska v hrobě (2012).1 Jestliže se v případě Heleny Třeštíkové ve společnosti občas diskutovalo o (a)morálnosti ve smyslu autorské manipulace a neetických zásahů do života sledovaných jedinců, v případě filmu Veroniky Liškové se bouřlivé debaty zdají být automaticky očekávané jen při zběžném pohledu na anotaci filmu:

Daniel je mladý muž, student a spisovatel. Daniel je pedofil.

Opak je však pravdou. Danielův svět je učebnicovým důkazem nesmyslnosti jakýchkoliv společenských předsudků. Ty přesvědčivě a průkopnicky nabourává a následně vyvrací jak ve svém tématu a jeho zpracování, tak i sám o sobě. Neboť ještě před jeho zhlédnutím se k němu spousta diváků bude stavět předpojatě a s pohoršeným gestem si k němu a priori vytvářet averzi už jen proto, že je to film o pedofilovi, automaticky jej zavrhne a vůbec se na něj nepodívá. Přitom dosavadní jednohlasné, veskrze pozitivní přijetí kritiky a diváků, kteří o Danielově světu v Jihlavě rozhodli coby o vítězi Divácké ceny, mluví jasně. O serióznosti projektu vypovídá i skutečnost, že jej koprodukčně podpořila veřejnoprávní televize. Kreativní producentka České televize Martina Šantavá se k tomu vyjádřila následovně:

Myslím, že taková témata, kterým se věnuje snímek Danielův svět, bezpochyby patří do spektra veřejnoprávního média. Způsob, kterým ho režisérka Veronika Lišková zpracovala, mne navíc oslovil svou citlivostí a otevřeností, se kterou k tématu přestupuje. Téma filmu Danielův svět je pro mne výzvou k dialogu ve společnosti, který aktuálně neprobíhá. V české společnosti je ustálena na dané téma zkratka, ze které vychází, že pedofil rovná se sexuální násilník. Což není pravda. Ze strany České televize se pochopitelně rozhodně nejedná o oslavu této diagnózy, ale o snahu napravit nepodložené předsudky a zároveň říci, že i lidé s takovou diagnózou mají nárok na život, a že jejich život může být plnohodnotný.

Portrétovaný Daniel, kterého si režisérka vyhlídla v rámci internetové komunity pedofilů, má jedno životní krédo, kterého se úspěšně drží: nechce být pro své okolí hrozbou. Divákům a veřejnosti ukazuje, že pedofilie je vrozená indispozice, se kterou se dá vyrovnat. To film argumentačně podporuje výchozí premisou, jíž je vědecky dokázaný fakt, že většinu sexuálních zneužití dětí mají na svědomí nikoliv pedofilové, ale lidé s normální sexuální orientací. Jak uvedla Veronika Lišková (rozhovor s ní pro IDF je dostupný zde), společně s autorem námětu a producentem filmu Zdeňkem Holým „nechtějí pedofilní problematiku bagatelizovat, ale nabídnout její plastičtější obraz, který ve svém důsledku třeba i může pomoci vyhodnotit reálná rizika.“

Danielův svět vlastně pojednává o lásce. O lásce v té nejčistší a nejupřímnější podobě, při níž člověk dobro milované osoby staví nad vlastní zájmy a potřeby. Daniel miluje svého dětského kamaráda, Daniel však ví, že mu nechce ublížit. Daniel chce společnosti ukázat, že i pedofil se může kamarádit s dítětem a že být pedofilem automaticky neznamená být „úchylem“.

Vzhledem k otevřenosti hlavního aktéra, mladého, kreativního a talentovaného studenta literární akademie, se režisérce podařilo k němu přiblížit natolik, aby filmová sonda do jeho duše byla hluboká a emotivní, ale zároveň uměřená, stojící nohama na zemi. Daniel coby člověk s uměleckými vlohami se před kamerou chová přirozeně, často jakoby její přítomnost vůbec nevnímal. Režisérka jej zachycuje při jeho setkáních s rodinou a přáteli, při práci, ale i v sebereflexivních momentech zamyšlení nad svým údělem. Ačkoliv tato myšlenková zastavení místy nesou (logicky přirozené) stopy lítostivosti, nekazí celkový dojem zdravě uvažujícího, chytrého člověka, který to má v hlavě srovnané. A právě pro jeho vnitřní sílu a odvahu musí Daniela obdivovat každý, ať už má na dané téma názor jakýkoliv.

Jeden by snadno mohl namítat, že režisérka ve svém filmu eliminovala protichůdné názory okolí – jak Danielova rodina, přátelé a další v dokumentu vystupující lidé totiž vůči jeho veřejnému coming outu zastávají liberální postoje. Tvůrčí záměr to však není. Lišková přiznala, že ji samotnou některé chápavé reakce vůči Danielovu sociálnímu statutu překvapily, jako třeba v případě Czeslawa Waleka, vůdčí osobnosti festivalu Prague Pride, s nímž si Daniel sjednal schůzku, aby sebe a svou komunitu – tak jako před ostatními – obhájil. V tomto ohledu film funguje primárně jako osvěta. Poukazuje na nutnost mluvit o těchto věcech nahlas, přesně jak v dokumentu konstatuje i Walek. Vždyť i homosexualita byla ještě relativně nedávno tabu a nahlížena skrze ryze negativní prizma. Veronika Lišková rovněž podotýká, že ona liberálnost vychází přímo z povahy Daniela, člověka přímého, smířlivého a okolí otevřeného.

Zamýšlené plastičnosti obrazu pedofila, jeho komplexnosti a především pak lidskosti účinně napomáhá i ve filmu přítomný důležitý prvek režijního nadhledu a (sebe)ironie. Nejpatrnější je v úsměvné scéně, při níž je Daniel, právě procházející veřejným coming outem, konfrontován s nic netušícím instalatérem. Ten mu při opravování závady v koupelně jeho bytu bodře oznamuje „Tohlecto je váš problém,“ načež mu slibuje, že již brzy si bude moci napustit horkou vanu, do níž se jistě vejde ještě i s někým malým. Vtipné odlehčení do závažného tématu režisérka nenásilně dostává i ve scéně aktérova tichého souznění s matkou, v níž se v pozadí z rádia ozývá zasněný Neckářův popěvek „Kdo vchází do tvých snů, má lásko…“. Důvtipné je i úvodní „mikulášské“ maskování vystupujících Danielových přátel z řad české pedofilní komunity, s nimiž vede „terapeutickou“ debatu, při které si vzájemně trpělivě naslouchají.

Režie Veroniky Liškové je velmi civilní. Se zkoumaným objektem nijak nemanipuluje, pouze mu za pomoci vynalézavých režijních prostředků pomáhá zprostředkovávat jeho „pedofilní aktivismus“, jak jej nazval sám Daniel, jenž se za ním prostřednictvím tohoto filmu rozhodl udělat tečku a žít normálním životem. V této souvislosti se v druhé části dokumentu dají symbolicky číst jeho akty stříhání dlouhých vlasů a ometání hustých, temných pavučin, které se do té doby nad jeho hlavou zlověstně rozprostíraly na stěnách jeho bytu.

Výjimečnost Danielova světa je patrná i ze skutečnosti, že byl vybrán do prestižní soutěžní sekce „Panorama“ aktuálně probíhajícího berlínského festivalu. Nejen, že bych mu uznání ve formě ocenění srdečně přála, dokonce bych si na něj i vsadila.

Danielův svět

Scénář a režie: Veronika Lišková
Námět a produkce: Zdeněk Holý
Kamera: Braňo Pažitka
Střih: Hedvika Hansalová
Zvuk: Jan Richtr
Česká republika, 2014, 75 min.
Premiéra: 19. 2. 2015 (Artcam)
Web, Facebook