Když do pekla, tak v pořádném bavoráku

RECENZE: Táhni do pekel (režie: Jean-Charles Hue, 2014) – VÍT POLÁČEK –

Francouzský film Táhni do pekel, který aktuálně do české distribuce (i skrze VOD platformu) uvádí společnost Artcam, by se dal jednoznačně charakterizovat přívlastkem „etnografický“. A to přesto, že se velká část jeho stopáže odehrává na palubě rychlého auta jedoucího do noci, zatímco tradiční představa „etnografického“ filmu je obecně spjatá spíše s dívkami v krojích, jistou poetikou a baladičností. Při úvaze o filmové etnografii si totiž člověk vybaví spíše předválečné dílo Karla Plicky Zem spieva nebo Stíny zapomenutých předků Sergeje Paradžanova, který v šedesátých letech čerpal z folklórní tradice ukrajinského národa Huculů. To je ale tradiční náhled na spojení etnografie a filmového umění, jenž se však v poslední době začíná relativizovat. Mezi tvůrci, kteří z folklóru v podstatě neznámých nebo zapomenutých národů čerpají inspiraci pro své současně vypadající a stylově vyhraněné filmy, je třeba Rus Alexej Fedorčenko, jehož debut Ztichlé duše (v jiném překladu také jako Lesní vrabci) sledoval dva muže z kmene Merjanů, kteří se tradičním rituálem jedou rozloučit se zesnulou manželkou jednoho z nich. Fedorčenkův film úspěšně obletěl svět a režisér (festivalem v Göteborgu právem označený za filmového vizionáře) pokračoval dalším pohledem do tradic a mentálního světa jiného ruského kmene Marijců.

Dá se říci, že režisér Jean-Charles Hue postupuje dost podobně jako jeho ruský kolega. Díky svému původu se ve Francii setkal s kočovnou komunitou Jenišů a vlastní metodou s nimi začal natáčet filmy vycházející z jejich osobních příběhů a mytologie. Hue zaujal před pěti lety filmem Bavorák páně, kde ještě balancoval na hranici fikce a dokumentu. Snímek Táhni do pekel, uvedený v canneské sekci Quinzaine des Realisateurs, do jisté míry funguje jako variace předchozího příběhu, ale už se znatelným posunem k hranému dramatu. I v tomto filmu se setkáváme s postavou Freda Dorkela (Fréderic Dorkel) a výchozím dilematem, jestli pokračovat v tradiční lupičské živnosti, nebo se obrátit ke křesťanství a spasit svou duši. Zatímco v Bavoráku páně byl Fred v tomto napětí sám, v Táhni do pekel se vrací po patnácti letech z vězení a rozkol mezi dobrem a zlem tentokrát leží na bedrech jeho osmnáctiletého nevlastního bratra Jasona. Ve hře je navíc nákladní auto plné mědi, jehož krádež má být Jasonova iniciační cesta, na které ho Fred zaučuje do řemesla a do pravidel svého světa lupičské stavovské cti.

Postavy v Hueho filmu většinou hrají sami sebe v situacích, o kterých předtím režisérovi vyprávěli, a jejich herecké projevy jsou ve svém minimalismu naprosto přesvědčivé. V některých momentech lze dokonce vystopovat režisérův sklon k dokumentárním postupům: Například scéna, v níž Jason mluví o svém vztahu k bratrovi, který se má po letech vrátit z vězení, je stylizována do záběru tzv. mluvící hlavy. Většinově se však film odvíjí v intencích realisticky pojatého žánrového (lupičského) filmu, jehož scenárista nemusí zápletku složitě fabulovat, protože je prožitá a tím pádem přirozená. Ať už v jednotlivých detailech, kdy například Fred nemůže po letech strávených v cele najít správnou cestu na dálnici a stěžuje si u toho na příliš otevřený horizont, na který není z vězení zvyklý, až po jeho dobré rady jak v honičce utéct policejní hlídce. A právě do takto realisticky a precizně postaveného příběhu, ve kterém by se dalo napětí krájet, si může Hue dovolit přidávat folklórní detaily.

Příběh Táhni do pekel je možné interpretovat jako iniciační cestu čtyř lidí, za které se jejich mentor obětuje, ale také jako mytologický příběh o hledání „správné“ cesty k dobru, během něhož protagonisté potkají ďábla. Tohle všechno ale přečte jen divák, který fikční svět Jenišů a jejich vidění světa dokáže přijmout. Odstranění visačky označující lékařské vozidlo s odůvodněním, že jde o „ďáblovo oko“, lze vnímat jako pověrčivost protagonistů, ale stejně tak je možné mu přikládat stejnou váhu, jakou má v očích Jenišů. Na Táhni do pekel můžeme s odstupem nahlížet jako na etnografické dílo a zároveň jej lze vnímat i jako obecně srozumitelný mytologický příběh.

A pak je tu ještě ono BMW, nebo abychom byli přesní, perfektní nesériová verze Alpina.1 Auto, které je de facto vyjádřením i součástí protagonistovy image a osobnosti a jež na něj čeká v garáži, aby se s ním vypravil do noci za nákladem mědi. Když se Fred vrací ke karavanům své rodiny v maličkém Renaultu, jako kdyby ho byla jen půlka. Ve chvíli, kdy sáhne na volant svého luxusního a silného auta, je najednou kompletní. Z Alpiny jako by vyplývalo jeho charisma. Jak říká sám Hue v rozhovoru publikovaném v presskitu k filmu (dostupný zde), Jenišové se prakticky rodí s volantem v ruce. Jejich honičky, lpění na silných autech, dělání smyků přes ruční brzdu i popisovaný příběh o tom, jak otec rodiny jel ve svém autě rychlostí 300 kilometrů v hodině a po nárazu do bariéry se rozplynul a v podstatě vstoupil na nebesa, jsou součástí reality kočovné komunity, jejího machismu i vlastní mytologie. Zatímco v tradičním etnografickém filmu by jen těžko mohla být moderní technika integrována do folklóru, u takto marginalizovaných kmenů žijících na okraji společnosti se magičnost reality může vyvíjet a silné BMW může být stejně tak přirozenou rekvizitou jako opasek, ve kterém se skrývá život nebo maska smrtky.

Schopností integrace současnosti do mýtu, stejně jako kočovným životem i kontroverzním přijetím ze strany většinové společnosti, jsou Jenišové do jisté míry blízcí Romům. K těm je mimochodem přibližuje i část jejich jazyka, v níž označují lidi mimo svůj kmen jako „gadžy“. Jenišové jsou ale germánského nebo keltského původu. Jejich francouzština je velice specifická a obsahuje germanismy, romská slova, stejně jako pojmy odvozené nejspíš ze slovanských jazyků. Například pistoli Fred nazývá slovem „puschka“, což rozhodně není standardní francouzský výraz.

Naprosto přirozená kombinace mytologie a každodennosti činí z osobitě vyprávěného filmu Táhni do pekel výjimečné dílo. Cesta nocí k ránu je poutí, která doslova ve spirálách směřuje pro někoho do pekla a pro někoho do ráje. S příznačností tmy i únavy je ve filmu velmi obratně balancováno na hranici reality, aniž by se z něj vytrácela uvěřitelnost a především mnohoznačnost výkladu.

Mange tes morts

Scénář a režie: Jean-Charles Hue
Kamera: Jonathan Ricquebourg
Hudba: Vincent-Marie Bouvot
Střih: Isabelle Proust
Hrají: Fréderic Dorkel, Jason François, Michael Dauber, Moïse Dorkel, Violet Dorkel a další
Francie, 2014, 94 minut
Premiéra v ČR: 2. 4. 2015 (Artcam), dostupné i na VOD na Alza.cz nebo voyo.cz