Jen si tak trochu zastřílet

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 21. června 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Teorie rozpadu (Pierre Christin & Enki Bilal) – JAROSLAV STUCHLÝ –

V edici Mistrovská díla evropského komiksu zatím převažují populární žánry sci-fi a fantasy. Nic proti nim, ale svět evropského comicsu je naštěstí mnohem pestřejší. Aktuální svazek Teorie rozpadu mimo jiné testuje, jak u čtenářů dopadne comics, který je nejen zakotven v politické realitě 20. století, ale také v něm lze stěží najít nějakého kladného hrdinu. Ale popořadě.

Teorie rozpadu v sobě zahrnuje dva stěžejní plody spolupráce francouzských comicsových umělců, scenáristy Pierra Christina a výtvarníka Enkiho Bilala, jenž se ovšem narodil v Bělehradě jako Enes Bilalovič. V roce 1979 publikovali příběh Falangy černého řádu, který se tematicky vrací ke španělské občanské válce (1936–1939). Pro ty, kteří v hodinách dějepisu nedávali pozor, protože si pod lavicí četli comicsy, připomeňme, že komunistická historiografie líčila tento boj jako střet odpudivých Francových fašistů se spravedlivými republikány (rozuměj: komunisty), podporovanými zahraničními dobrovolníky, tzv. interbrigadisty. Ve skutečnosti šlo o krvavou přetahovanou dvou ideologií, jejichž pečeť minulé století z velké části nese, přičemž nelidských zvěrstev se dopouštěly bez rozdílu obě strany. Ať už nacionalisté (vyzbrojovaní Německem a Itálií), nebo republikáni, kteří měli za sebou stalinistickou Moskvu a levicově zblblou Francii. Válka skončila vítězstvím Franca v okamžiku, kdy, zjednodušeně řečeno, Stalinovi došly valuty. Christin ale svůj příběh nezasazuje do třicátých let, nýbrž do druhé poloviny let sedmdesátých (po konci Francovy diktatury). Děj odstartuje vypálení aragonské vesnice a vyvraždění všech jejích obyvatel tlupou po zuby ozbrojených gerontů, která si říká Falanga černého řádu (falangisté byli příslušníci strany, v jejímž čele stál generál Franco). Když se o incidentu dozví anglický žurnalista Pritchard, obvolá své bývalé interbrigadistické spolubojovníky a s takto shromážděnou mezinárodní skupinou důchodců, v níž nechybí ani Čech, se vydává na cestu západní Evropou po stopách svých někdejších úhlavních nepřátel. Zdánlivě fraškovitá zápletka (Falanga se zdá být nepolapitelná a interbrigadistům obrazně i doslova postupně dochází dech) reaguje nejen na vlnu extrémně levicového terorismu, která v 70. letech zalila západní Evropu, ale především tematizuje proces stárnutí, společně sdílenou minulost a obecně lidskou snahu dokázat, že ještě nepatřím do starého železa, že mám pořád dost síly na tu jednu (poslední) „ránu“. Spíše než akční sérii Expendables (2010–2014) nebo nudnou šaškárnu Red (2010) připomene tento comics svou náladou Peckinpahův westernový majstrštyk Divoká banda (1969). Také zde jsme svědky konce jedné éry, v níž jsou protagonisté příběhu natrvalo vrostlí, neboť znamenala nejlepší léta jejich životů. Bilalovi se v rysech starých obličejů podařilo přesně vystihnout počáteční vášeň a odhodlání, které se s postupujícím časem mění v únavu, znechucení a deziluzi. Jediným opravdovým vítězem se nakonec stává nikoli ten, kdo přežije závěrečný masakr, ale ten, kdo dokáže ze zacykleného kruhu násilí, jež plodí zase jen další násilí, včas vystoupit.

Ačkoli jsou Falangy černého řádu vynikající, Na lovu považuji za ještě lepší. Do tří mrazivých dnů roku 1983 sevřený příběh mezinárodní skupiny zestárlých komunistických aparátčíků, kteří se sjeli do honosného sídla na československo- polském pomezí, aby se oddali lovecké vášni, je tragickým příběhem dějin střední a východní Evropy. Christin nemá o bolševické podobě marxismu (tak jak byla praktikována nejprve v sovětském Rusku a po druhé světové válce v jeho satelitních státech) žádné iluze, přesto nenapsal hysterický antikomunistický manifest. Do klasické role člověka zvnějšku, skrze kterého se čtenáři dostává zásadních informací o jednotlivých postavách, staví naivního francouzského salónního komunistu, který má za úkol soudruhům tlumočit. Na kariéře ochrnutého a řeči neschopného (trefná metafora reálného socialismu počátku 80. let), ale stále vlivného Vasilije Alexandroviče Čevčenka a jeho přisluhovačů z „bratrských“ zemí východního bloku (ano, opět s českou účastí) vyvstávají hrůzyplné dějiny bolševické nadvlády, milníky které tvoří říjnová revoluce, sovětské čistky 30.let, potlačení maďarského povstání nebo pražské jaro 68 na pásech sovětských tanků. Samotná thrillerová zápletka není až tak důležitá, důležitý je ten apokalyptický obraz materiální, morální a duchovní zkázy, kterou za sebou stalinisté po desítkách let u moci zanechali a která alespoň v některých z nich nepříjemně hlodá. A opět jsou to Bilalovy alegorické obrazy plné krve a násilí, které nelze jen tak vyhnat z hlavy. Jak si všímá v rozsáhlém doslovu spisovatel Ondřej Neff, je příznačné, že téměř každá z postav byla během svého života vystavena stranické perzekuci, přesto zůstali tito lidé (pro normálního člověka nepochopitelně) oddanými komunisty, protože Strana se přece nikdy nemýlí.

Nezmýlí se ani čtenář (a nemusí to být zrovna comicsový fanoušek), který po Teorii rozpadu sáhne. Falangy černého řádu před něj postaví obecnou otázku, nakolik dovolíme minulosti ovlivňovat naši přítomnost. Na lovu vyvolává zděšený údiv, jak je možné, že jsme si takovými lidmi vyznávajícími takovou ideologii nechali zprasit čtyřicet let. A doufám, že i odhodlání, že podobný experiment si nechceme zopakovat. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se znovu proměňuje vnímání Stalina v současném Rusku a jakou aktivitou překypují zdejší proruské propagandistické servery, je Christinovo a Bilalovo dílo velmi aktuální.