Geralt v lázních

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 10. září 2017 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE: Paul Tobin, Piotr Kowalski – Zaklínač: Prokletí vran – JAROSLAV STUCHLÝ

Zatímco pod prvními dvěma díly komiksového Zaklínače jsou podepsáni pouze pánové Tobin (scénář) a Querio (kresba), třetí díl s podtitulem Prokletí vran má v kolonce námět a scénář vedle Tobina i jména Borys Pugacz- Muraszkiewicz a Karolina Stachyrová, přičemž o dialogy se postaral Travis Currit. Na obálce stojí, že jde o komiks z pera autorů hry Zaklínač 3: Divoký hon. A to je možná kámen úrazu pro ty čtenáře, kteří (jako já) hru neznají. Náhle jsou totiž vrženi do změněné situace, kdy Geralt není osamělý lovec příšer a démonů, ale má společnici, zaklínačku Ciri. A to se ještě na konci druhé kapitoly objeví čarodějka Yennefer. Tyto dvě ženské postavy mi z četby Sapkowského nebyly neznámé, jen si nejsem jistý, zda (jak naznačuje komiks) Ciri byla Geraltova dcera a Yennefer manželka. Koneckonců, přesné definování vztahů není až tak podstatné, důležitá je konfrontace čtenáře se dvěma novými (zásadními) postavami, které se v Zaklínači zjevily odnikud, ale pracuje se s nimi způsobem, jako by jejich roli v příběhu nebylo třeba nijak zvlášť vysvětlovat.

Dalším problémem tohoto komiksu je děj rozvržený do pěti kapitol (sešitů), přičemž celý první sešit sleduje vedlejší (uzavřenou) linii s dívkou zachráněnou ze spárů trolla, zatímco hlavní zápletky se dotýká jen velmi okrajově. To pak vede k tomu, že příběh pospíchá tam, kde by měl možná zpomalit, a naopak obsahuje některé nadbytečné pasáže (typická je dvoustránková záležitost s holčičkou s těžkou vadou řeči nebo opakované koupele). Ona zmíněná hlavní zápletka se točí kolem strigy, ženy změněné prokletím na démonickou stvůru, jejíž likvidací byli Geralt s Ciri pověřeni. Bohužel, nejde o jedinou strigu v příběhu, který je plný flashbacků, a přestože se kolorista Brad Simpson snaží, seč může, aby udržel čtenáře v obraze, komplikovaná struktura a motivace některých postav je občas matoucí. Což přiznávají i autoři, neboť na poslední stránce říká Geralt, že o důvodu, proč byl najat, nemá ponětí a zadavatelka úkolu zničit strigu se „mohla v takovém propletenci snadno ztratit“. Rozpaky budí i samotný název. Prokletí vran zní sice chytlavě, ale žádné vrány nikoho neproklely a postava „vraního chlapce“ v závěru vyšumí poněkud do ztracena.

Pokud byl tvůrčí záměr vystavět příběh na půdorysu rodinných dramat, pak by mu jistě prospělo zjednodušení. Co se podařilo udržet, je atmosféra původních Sapkowského předloh. Mnohé zachraňuje Kowalského kresba, která je preciznější a propracovanější než to, co v předchozích dílech předvedl Joe Querio. Už jen vzhledem k výše zmíněnému neustálému umisťování hrdinů do lázní je lepší, když se obrázků ujal někdo, kdo nemá s figurální kresbou problém.

Nečekejte ode mě verdikt typu: koupit, nekoupit. Jen se připravte na to, že Prokletí vran je odlišné od Skleněného domu a Liščích dětí. Jako kdyby první dva díly tvořily uzavřenou kapitolu a teď se začalo nanovo. Co do výtvarného pojetí nemám námitek.