Důstojný pomník s řadou nepřesností

Příběh o životě Freddieho Mercuryho a jeho kapele Queen má v sobě hned několik nosných dějových oblouků: postupné chápaní zpěvákovy sexuální identity či nemoc AIDS patří k těm, které by nepochybně rezonovaly a mohly by jej přenést až do roviny intimního dramatu. Film Bohemian Rhapsody sice do centra dění staví Mercuryho, neoddělitelný je však příběh kapely samotné. O Mercuryho a jeho vztah ke Queen se opírá to hlavní, co se ve snímku zkušeného Bryana Singera stane.

Není si zas tak těžké představit, že jedním z určujících momentů pro vznik filmu mohla být mimo jiné i snaha pokusit se rekonstruovat „zlatou čtvrthodinku“ Queen na koncertě Live Aid ve Wembley v roce 1985. To je moment, k němuž všechno směřuje, scéna, která celý snímek rámuje, a zároveň moment, po kterém Mercury touží od počátku – aby mu svět ležel u nohou, aby byl králem. Skutečným králem, ne jen tím šaškem s korunou, jemuž se klaní suita jeho falešných věrných – a ti praví odcházejí, protože nemohou snést jeho ponížení, jež on sám nevidí.

Koncert ve Wembley je vyvrcholením filmu, chvályhodně se tak končí v momentu triumfu, a nikoliv až po šesti letech s Freddieho smrtí – tady se zas nabízelo patetické finále. Scénáristé to nakonec utnuli ve správnou chvíli, byť šťouralové by mohli namítnout, že pro kapelu to i přes postupující Mercuryho onemocnění byly celkem plodné roky (mj. tři alba) a ne jen ústup do ústraní a poklidný život s partnerem, jak sugeruje text v závěru. Stejně tak lze rýpnout do toho, že rozkol mezi Mercurym a Queen nebyl tak výrazný, jak film předkládá, kapela před Live Aid i nadále vystupovala a vydala hitovou desku The Works. Historické řazení událostí ale nechme stranou, triumf je to skutečně opulentní, natočený s až obsesivní snahou o detail. Vystoupení je ve filmu prakticky celé, převzaté do posledního pohybu, závanu vlasů ve větru či slzu v davu. Samozřejmě, že to má mnohem větší dynamiku než letitý televizní záznam, více se šlape na pedál patosu, ale funguje to dobře.

Centrem je však Mercury: Bohemian Rhapsody zdařile, byť lehce zkratkovitě, ukazuje jeho proměnu z outsidera z přistěhovalecké rodiny (který pracuje na letišti a při pohledu na nálepky na kufrech vzpomíná na rodný Zanzibar) v rockovou hvězdu. Film stojí a padá s představitelem Mercuryho, Rami Malekem. Je to jeden z těch hereckých výkonů, kdy se představitel stane tělem i duší ztvárněnou osobností. Zní to jako klišé, tady to ale platí beze zbytku. Malek svůj výkon staví na jemných pohybových nuancích, zároveň ale dovede vystihnout i druhou, skrytou část Mercuryho osobnosti: onu nejistotu, spojenou s cílevědomostí, hlavními hybnými silami zpěvákova života, kterého nutily chovat se prapodivně k blízkým osobám jeho života. Na jedné straně až lehce obsesivní závislost na „lásce jeho života“ Mary Austin (s níž se potkal poněkud jinak, než jak předkládají tvůrci filmu), přes zvláštní vztah ke kapele, o níž mluví jako o rodině, ale zároveň dodá, že „oni ho potřebují a bez něj by nic nebyli“, až ke snadné manipulovatelnosti okolím, resp. samozvaným manažerem Paulem Prenterem (mimochodem jediná svým způsobem záporná postava filmu).

Malek ale ožívá hlavně v koncertních pasážích, které berou dech svou silou, energií a až dokumentární přesností. Dojmu pomáhá i výrazně hlasitější zvuk, pocit „jsem tam“ je hmatatelný. Koncertní scény jsou místa, kdy film skutečně šlape na plné obrátky, je strhující, pohlcující. To však nelze úplně říct o scénách mimohudebních. Některé se stávají spíše skeči – třeba hádka v kapele o skladbu „I’m In Love In My Car“ nebo přesvědčování šéfa EMI o kvalitách nahrávky „Bohemian Rhapsody“. Jiné jsou tu jen z nutnosti, a pro děj nemají vlastně žádný význam (vznik „We Will Rock You“, hitu, bez kterého by se film o Queen mohl obejít jen stěží).

Snímek se tak lehce mění ve sled epizodek spojených hudebními čísly, kontinuální děj je redukován na základní body směřující až ke kýženému vyvrcholení na stadionu ve Wembley. Režisér Singer je však schopný pracovat s drobnostmi, které film výrazně zvedají. Není to jen dokumentární věrnost, ale také nenápadné scény beroucí dech svou působivostí (prosté, ba dojaté „Pusť televizi“ – kde běží přenos z Wembley – Mercuryho tradicionalistického otce po Freddieho coming-outu, či posmutnělé zazpívání vokální linky, kterou Mercury získával publikum na koncertech na svou stranu, tenkrát v podání rachitického mladíka, jenž jej poznal po odchodu od lékaře, který mu sdělil diagnózu).

Jako celek je Bohemian Rhapsody důstojným pomníkem velké hudební osobnosti, který zdobí silné herecké výkony. Film se však trochu drobí, potřeboval snad více prostoru, aby scény hlouběji propojil. Výtka také může jít směrem k řadě nepřesností, které padly coby oběť na oltář vyhrocenějšímu dějovému oblouku.

Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Scénář: Anthony McCarten
Kamera: Newton Thomas Sigel
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Joseph Mazzello, Mike Myers, Ben Hardy, Aidan Gillen, Gwilym Lee, Tom Hollander, Allen Leech, Jess Radomska, Aaron McCusker, Michelle Duncan, Max Bennett, Ace Bhatti
Velká Británie / USA, 2018, 134 min
Česká premiéra: 1. 11. 2018 (CinemArt)