Svéráz národní diskuze

RECENZE: Smolný pich aneb Pitomý porno (režie: Radu Jude, 2021) – VÍT POLÁČEK

Tvrzení, že rumunský režisér Radu Jude je jedním z nejzajímavějších autorů současné evropské kinematografie, není rozhodně přehnané. A nejen proto, že jeho filmy pravidelně sbírají ceny na největších světových festivalech (Aferim! ocenil festival v Berlíně roku 2015 Stříbrným medvědem za režii, Zjizvená srdce získala o rok později Zvláštní uznání poroty v Locarnu, za snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ si Jude přivezl nejvyšší ocenění z Karlových Varů a letos v Berlíně zvítězil se svým posledním počinem s názvem Smolný pich aneb Pitomý porno.). Daleko více jsou jeho filmy jsou pozoruhodné proto, že jsou pokaždé formálně jiné a originální, a přitom nejsou lacinými exhibicemi toho, co autor vymyslí a dokáže, jak se to stává jiným filmařům experimentujícím s formou. Zároveň jsou Judeho snímky vždy ostré směrem k současné (nejen) východoevropské realitě. Skrze jeho rukopis jsou snadno rozpoznatelné navzdory jejich rozdílnosti – černobílá historická road movie (Aferim!), poetická inscenace deníku z tuberkulózního sanatoria (Zjizvená srdce), inscenace válečné rekonstrukce spojená s rozpravou o jejím smyslu („Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“) a alegorie pokrytectví ohledně pornografického videa (Smolný pich aneb Pitomý porno). Judeho tvorba se i od hlavního směru tzv. rumunské nové vlny liší právě důrazem na formu a na hru s ní.

Možná by se dalo zjednodušeně říci, že režisérovým hlavním nástrojem je inscenace internetových diskuzí a fór. A je jedno, jestli jejich hlášky, postuláty a způsob argumentace vkládá do úst četníkovi, který v Rumunsku 19. století pronásleduje uprchlého romského otroka (Aferim!) nebo jestli jde o nikam nevedoucí diskuzi mezi kulturním referentem města a režisérkou vojenské rekonstrukce na náměstí, v níž jde hlavně o vinu rumunského státu na vyvraždění desetitisíců Židů za druhé světové války („Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“). Za pomocí důvěrně známé rétoriky Jude upozorňuje na způsob a historické kořeny myšlení současné východní Evropy. Jednotlivé repliky jsou řazeny do kontextu tak, že mohou být mrazivé, zábavné, i obojí zároveň. Na svoji námitku, že křesťané mají být mírní jako holubice, se tak četník od cestujícího popa v Aferim! například dozví, že „kam bychom došli, kdybychom se k těm hovadům (míněni židé, Romové, muslimové a kdoví kdo ještě) chovali jako k lidem.“

Diskuze a její stav je také hlavním stavebním kamenem nového filmu Smolný pich aneb Pitomý porno. Nejde v pravém slova smyslu o dialog, protože zúčastněné strany nemají zájem svým protihráčům naslouchat a hledat společná východiska. Naopak je chtějí umlátit argumenty, zničit je, a pokud to nejde, tak alespoň utopit všechny zúčastněné v informačním a argumentačním chaosu. Tentokrát je záminkou pro takovou diskuzi porno. Domácí video osmatřicetileté učitelky je také v podstatě prologem celého filmu, jako kdyby režisér předkládal předmět doličný, aby se hned na úvod diváci seznámili s tím, co bude předmětem sporu a vyšetřování. Samotná scéna balancuje mezi určitým naturalismem a trapností, neboť si, eufemisticky řečeno, aktéři nepočínají příliš obratně ani v hlavní náplni činnosti, ani v jejím snímání, a ještě navíc jsou opakovaně ve zvuku vyrušováni hlasem matky, která zřejmě hlídá jejich dítě.

Následují tři kapitoly a pak opět trojhlavý epilog. V první kapitole sledujeme aktérku úvodního videa, učitelku Emi, jak prochází ulicemi Bukurešti a zařizuje si nějaké nezbytné drobnosti. Do její cesty postupně prosakují informace ohledně toho, co jí čeká. V bytě u ředitelky, kde se „oplakává“ zesnulý člen rodiny, se dozví, že si rodiče existenci videa na síti chtějí vyříkat na školou organizované schůzce, a v jakémsi nonstopu, kde někdo zrovna „kurva vyhrává jackpot“ se od manžela dozví, že se mu video podařilo z webu smazat, ale že se zase objevilo někde jinde.

Procházku současnou Bukurešti lze vnímat jako zobrazení určitého dusna před bouří, ale ještě spíše jako ohledávání terénu a kontextu, ve kterém se diskuze bude odehrávat. Emi postupuje z periférie směrem do centra. Poznat se to dá podle proměňujících se aut, oblečení lidí i typu zboží za výlohami. Samostatnou analýzu by si zasloužila ironická práce režiséra s vizuálním smogem, kdy jednotlivá loga, nápisy na obchodech, plakáty, vývěsní štíty a billboardy vytvářejí komplexní svět a jsou z velké části propojené ironickou intelektuální montáží. Jednou jde o nápis na knize ve výloze, která láká čtenáře „ke Kristu“, jindy o sexistickou reklamu na cukrovinky, na níž atraktivní žena ubezpečuje čtenáře, že „to má ráda hluboko“. Globální a rozpoznatelné značky převládají nad těmi rumunskými. Od diskontního řetězce se rozkopanými ulicemi postupně přesouváme až k luxusním butikům. Co se ale nemění, je chování lidí. Ti jsou příznačně jeden druhému vlkem a roztáčejí spirálu hulvátství, hrubosti a sexismu, aniž by to působilo jako schválnost.

Radu Jude je natolik chytrý, že od tohoto milieu Emi nijak neodlišuje a nedělá z ní jen lacinou oběť. Naopak. Emi je první, kdo úplně bezdůvodně cvrkne do nosu maskota v obchodním domě, který ji obratem pošle do ženského pohlavního orgánu. Hulvátství není doménou mužů, ani mladých, ale týká se obecně všech – jak uvidíme na trhu, kde kameru nebo možná dokonce diváky samotné pošle do stejných míst distingovaná starší dáma. Ale jsou tu i muži, kteří vrhají po Emi pohledy nebo ji v záchvatu vzteku vyzývají ponižujícím způsobem k sexu. Paradoxně se ale s největším odporem procházející učitelky setká galán v bílém saku, jehož styl dvoření je minimálně zprvu kultivovanější.

Druhá kapitola není v podstatě plnohodnotnou kapitolou, ale jakýmsi slovníčkem, který nepoučenému divákovi vytváří přehled o probíraných tématech. Jedná se o montáž obrazů doplněnou vysvětlivkami, jež zároveň vytváří síť mezi první „procházkovou“ kapitolou a třetí „diskuzní“. Rozsah je skutečně velký, od představitele rumunského básnického romantismu Mihaie Eminesca, přes premiéra a conductora Rumunska za druhé světové války Iona Antonesca, až k pojmům jako rumunská armáda, církev nebo „blow job“. Vše s názorným obrazovým doprovodem a ironickým komentářem. Právě umístění tohoto „slovníčku“ doprostřed filmu vytváří linky k oběma částem filmu. Byl kostel, okolo kterého Emi šla na křižovatce, tím samým kostelem, který církev nechala zavřený v roce 1989, když armáda střílela do demonstrantů? Účastní-li se ve třetí kapitole diskuze zhruba třicet rodičů a víme-li z druhé kapitoly, že šest z deseti rumunských dětí zažívá doma fyzické týrání, znamená to, že se to může s nejvyšší pravděpodobností týkat osmnácti dětí diskutujících rodičů. A nejsou to zrovna náhodou děti těch, kdo nejvíc argumentují tím, že by je video ze stránek pro dospělé, na kterém je k vidění jejich paní učitelka, mohlo traumatizovat?

Třetí kapitola potom logicky popisuje schůzku s rodiči. A tady se jedná o více či méně řízenou diskuzi, která jako kdyby z oka vypadla těm internetovým. Rodiče sedí v rozestupech a rouškách kvůli možné nákaze virem covid-19, ale se skrytými tvářemi přirozeně působí spíše jako trollové než smetánka posílající děti na prestižní školu. Radu Jude jejich sestavu poskládal tak, že se scéna blíží alegorii rumunské společnosti. Jsou tu zbohatlíci bez vkusu, starší lidé, důstojník armády v uniformě, pilot taktéž v uniformě i levicový intelektuál v tričku s logem Coca-Coly upraveným do slova capitalism, který ve svém příspěvku cituje dlouhé pasáže o problémech vzdělávání. Pilot už po příchodu ještě bez roušky halasí, že není ovce a nenechá se oklamat panikou kolem nějakého arabského vlivu. A pak už to jede podle obvyklých vzorců. Nepracující cikáni, znásilňující imigranti, Izrael a Palestina, antisemitské výroky, útok na rumunskou armádu a obhajoba Antonesca. V drobné roli se tu objeví i Petra Nesvačilová jako Češka s případným jménem Karla Gottová, což zavdá pokřikům „Karel Bota“ (v rumunštině zjevně daleko peprnější, nepřeložitelný dvojsmysl), a sama pronese cosi o Havlovi. Poučený divák samozřejmě čeká, že vypukne ohňostroj havloidů, pravdoláskařů, starých Veškrnů, opilců a humanitárních bombardérů, ale jisté know-how zatím, zdá se, hranice naší vlasti nepřesáhlo. Jen věčná škoda, že Radu Jude nezinscenoval klasickou scénu, kdy se do sebe pustí dva obhájci jednoho stanoviska, protože si v zápalu boje a nepřehledného vlákna nevšimli, že jsou na stejné barikádě.

Tímto hustým mlázím předsudků, agrese, pověr a konspirací se tedy samozřejmě ještě prolíná debata o tom, jestli a jak může učitelka ve svém volném čase souložit se svým mužem. Všechny vulgarity, dvojsmysly, agresivní výkřiky, rasismus, erotické verše národního klasika, násilí na příslušnících menšiny, sexistické reklamy a především nulový respekt k ostatním lidem jsou v pořádku, ale trapné video manželského sexu umístěné za nejasných okolnosti na stránky pro dospělé je velkým morálním problémem. Hlavně tedy, když není naše, že ano. V určité logice současné prudérnosti a pokrytectví pak extrémní případ vypadá tak, že reprodukce Venuše od Tiziana na chodbě školy by mohla mravně ohrozit mládež, ale na rodinné oslavě je za přítomnosti dětí podáván „kozodort“.

Každý výrok lze zpětně vztáhnout směrem ke slovníkové části i k části s procházkou. Některé zjevně i k vícero heslům, obrazům a výjevům. Smolný pich aneb Pitomý porno je v tomto ohledu velmi dobře promyšlenou Kimovou hrou, na základě níž lze rozvíjet úvahy dopředu i dozadu. Je rasismus a násilí na Romech výsledkem toho, jak o Romech mluví a debatuje lepší střední třída nebo je její postoj ovlivněný už tím, co se roky děje na ulicích, kde autobusák zlomí koště o romskou stařenu? Filmy Rada Judeho nutí diváky přemýšlet. A je to přemýšlení překvapivě zábavné, i když ne vždycky příjemné.